ECLI:CZ:US:2022:3.US.427.22.1
sp. zn. III. ÚS 427/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti D. D., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2021 č. j. 6 Tdo 904/2021-11275, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 44 To 550/2019-10894 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. prosince 2017 č. j. 8 T 84/2014-10250, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 2. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 12. 2017 č. j. 8 T 84/2014-10250 byli stěžovatel a další obžalovaní uznáni vinnými zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a zločinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel se měl stručně řečeno podílet na činnosti organizované zločinecké skupiny tím, že v úmyslu získat finanční prospěch z poskytování sexuálních služeb za úplatu a kořistění z nich v této skupině zastával funkci hlavního organizátora podniků provozovaných pod názvy A a B, svými pokyny řídil a kontroloval celý průběh sjednávání dívek a žen k provozování sexuálních služeb za úplatu v těchto podnicích, poskytování těchto sexuálních služeb a kořistění z nich. Také za tímto účelem stěžovatel pronajal objekty nacházející se na adrese XX, kdy pronajaté prostory měly být využívány kromě relaxu i pro poskytování sexuálních služeb za úplatu. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 10 000 Kč, tedy celkem ve výši 5 000 000 Kč, a pro případ nevykonání tohoto peněžitého trestu náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Uložen mu byl i trest propadnutí věcí uvedených ve výroku rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek ve výroku o trestu (a to i ve vztahu k některým dalším obžalovaným) zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 1. 2020 č. j. 44 To 550/2019-10894, a bylo rozhodnuto, že stěžovatel se odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činí 10 000 Kč, tedy celkem ve výši 1 000 000 Kč, a pro případ nevykonání tohoto peněžitého trestu náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Znovu byl uložen i trest propadnutí některých věcí.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021 č. j. 6 Tdo 904/2021-11275 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Navzdory uvedenému důvodu odmítnutí dovolací soud přezkoumal i námitky stěžovatele, které směřovaly vůči skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně, a to především z hlediska toho, zda tato skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedené námitky přitom neshledal důvodnými.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že některá skutková zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě rozsudku obvodního soudu a na jejichž základě byl uznán vinným, nemají základ v provedeném dokazování, resp. jsou s ním v extrémním rozporu. Ze skutečnosti, že pronajímal prostory na výše uvedené adrese a inkasoval za ně nájemné, nevyplývá, že měl vědomost o případné trestné činnosti, k níž mělo v těchto prostorách docházet. Nebylo nijak prokázáno, že část finančních prostředků odeslaných v říjnu 2011 z bankovního účtu do Singapuru pocházela z trestné činnosti. Tato transakce byla v minulosti prověřována policejním orgánem, věc byla odložena a příslušný spis v mezidobí skartován, což bránilo jeho provedení jako důkazu. Nebyla zohledněna ani část SMS komunikace mezi neustanovenou osobou a jedním z odsouzených, z níž vyplývá, že došlo-li při provozování výše uvedených podniků k nabídce na sex, osoba, která ji učinila, již nemohla v podniku působit. Z pouhého upozornění na nežádoucí chování ještě nelze usuzovat, že upozorněná osoba o tomto jednání také věděla. Podle stěžovatele obecné soudy hodnotily důkazy jednostranným způsobem odporujícím zásadám trestního práva uvedeným v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
6. Dále stěžovatel namítl, že přepisy odposlechů vytvořené policejním orgánem neodpovídají jejich skutečnému obsahu, neboť byly na některých místech upraveny, což potvrdila i příslušná státní zástupkyně. V odposleších nezaznělo například slovo "sexuální". Těchto vad si podle příslušných protokolů byla vědoma i předsedkyně senátu obvodního soudu. Stěžovatel měl být zkrácen na možnosti vyjádřit se k důkazům tím, že nemohl reagovat na každý jednotlivý hovor, který byl v průběhu hlavního líčení přehrán. Právě tento postup jej vedl k rezignaci na snahu obhajovat se. Trestní stíhání bylo zahájeno právě na základě takto ovlivněných výstupů z provedených odposlechů, jakož i na základě úředního záznamu o výpovědi jedné ze svědkyň, která ale následně podpořila obhajobu. Za této situace jsou veškeré důkazy získané následně takto nezákonným způsobem plodem otráveného stromu, pročež nejsou využitelné v trestním řízení.
7. V podrobnostech stěžovatel odkázal na své námitky uplatněné proti provedenému důkazu přehráním záznamu telekomunikačního provozu, které použil v podání adresovaném obvodnímu soudu ze dne 19. 1. 2017. Nezákonnost odposlechů spatřuje také v tom, že i když původní příkaz obvodního soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyl usnesením městského soudu ze dne 30. 5. 2012 prodloužen, po třech měsících byl odposlech obvodním soudem opětovně povolen, aniž by se jakkoli změnila důkazní situace. Tím došlo k evidentnímu obcházení zákona, který zcela jednoznačně uvádí, že prodlužování doby odposlechu je výhradně v gesci nadřízeného soudu. Původní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu městský soud celkem dvakrát prodloužil zejména s ohledem na manipulaci s výsledky vyhodnocování dosud pořízených odposlechů. Dalším důvodem nezákonnosti provedených odposlechů je absence jakéhokoli odůvodnění příkazů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 8 T 84/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. V tomto ohledu Ústavní soud přezkoumal, zda v trestní věci stěžovatele byly respektovány ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení, včetně toho, zda se obecné soudy nedopustily pochybení tím, že by své závěry o vině a trestu stěžovatele založily na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Při vypořádání jednotlivých námitek přitom Ústavní soud vždy zohlednil, zda jsou způsobilé zpochybnit výsledek trestního řízení jako celek. Ani v trestním řízení totiž nelze s každým případným pochybením spojovat závěr o porušení základních práv osoby, proti níž je toto řízení vedeno.
12. Lze konstatovat, že s námitkami stěžovatele se v napadených rozhodnutích náležitě a přesvědčivě vypořádaly již Nejvyšší soud a městský soud. Na odůvodnění těchto rozhodnutí je proto možné odkázat. Z napadeného rozsudku obvodního soudu se podává rozsáhlé hodnocení jednotlivých provedených důkazů, jemuž odpovídá závěr o vině stěžovatele. Tato skutková zjištění nijak nezpochybňují tvrzení stěžovatele, že byl pouze pronajímatelem nemovitostí, a poukaz na část zaznamenané komunikace, která má podle stěžovatele potvrzovat, že v prostorách uvedených nemovitostí nebylo tolerováno nabízení sexuálních služeb. Uvedená část zaznamenané komunikace nemůže být hodnocena izolovaně, bez přihlédnutí k dalším provedeným důkazům.
13. Zpochybňuje-li stěžovatel část výroku rozsudku obvodního soudu, v níž je uvedeno, že část finančních prostředků odeslaných v říjnu 2011 z bankovního účtu do Singapuru pocházela z trestné činnosti, jde o námitku, k níž se ve svém rozsudku vyjádřil již městský soud. Městský soud uznal, že stěžovateli není kladen za vinu tento konkrétní převod a že popis skutku v této části pouze dokresluje možnost jeho dispozice s rozsáhlými finančními prostředky a dokumentuje jeho majetkové poměry. Tímto závěrem městský soud přiznal zařazení uvedeného převodu do skutkové věty jiný význam, než jaký by mu po seznámení se s výrokem rozsudku obvodního soudu bylo možné jinak přisuzovat. Přesto nejde o pochybení, které by zpochybňovalo závěr o tom, že se stěžovatel dopustil skutku, jenž je mu kladen za vinu, nebo o pochybení, které by z hlediska celkového posouzení věci odůvodňovalo závěr o porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
14. K námitkám týkajícím se přepisů záznamů odposlechů bylo vše podstatné uvedeno v napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu a městského soudu. Přestože tyto přepisy obsahovaly na některých místech úpravy (přidání jmen, která výslovně nezazněla, či zakombinování sexuálního podtextu bez toho, aby v hovoru něco takového zaznělo), v hlavním líčení byly tyto záznamy přehrány a stěžovatel měl možnost se k nim vyjádřit. Obvodní soud tak při svém rozhodování vycházel ze skutečného obsahu odposlechů. Uvedených nedostatků přepisů odposlechů si byly obecné soudy vědomy a v řízení je zohlednily.
15. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 trestního řádu. V napadeném usnesení vysvětlil, že příkaz splňoval zákonné požadavky, včetně požadavků na specifikaci odposlouchávané stanice, účelu odposlechu a doby, na kterou byly odposlechy povoleny.
16. Ústavní soud se za účelem posouzení námitek stěžovatele seznámil také s příkazem soudce obvodního soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 30. 9. 2011 sp. zn. 53 Nt 2809/2011, který se týkal i mobilního telefonního čísla stěžovatele, a příkazy soudců městského soudu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. Nt 1107/2012 a ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. Nt 1136/2012, na které navazovalo sdělení soudce městského soudu ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. Nt 1167/2012 o neprodloužení uvedené doby. Rovněž se seznámil s následným příkazem soudce obvodního soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 21. 9. 2012 sp. zn. V 109/2012, který se týkal stejného mobilního telefonního čísla, a příkazem soudce městského soudu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. Nt 1250/2012.
17. Stěžovatel namítal nezákonnost pozdějšího příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť podle §88 odst. 4 trestního řádu mohl být původní příkaz prodloužen jen rozhodnutím soudce městského soudu. Touto námitkou se Nejvyšší soud ani městský soud nezabývaly. Stěžovatel ji uplatnil ve svém podání ze dne 17. 1. 2017 adresovaném obvodnímu soudu, jež bylo označené jako "vznesení opakovaných námitek proti provedenému důkazu přehráním záznamu telekomunikačního provozu". V odvolání a dovolání tuto námitku ale výslovně neuvedl, pouze odkázal na uvedené podání, v němž měly být rozvedeny důvody, ze kterých vyvozuje nezákonnost provedení důkazů přehráním záznamu telekomunikačního provozu. Lze mít tedy pochybnost, zda takto formulovaná námitka byla přinejmenším v dovolacím řízení uplatněna řádně. Není přitom úlohou Ústavního soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí z hlediska námitek, k nimž se obecné soudy neměly možnost vyjádřit.
18. Navzdory tomuto zjištění Ústavní soud konstatuje, že §88 odst. 4 trestního řádu nelze obcházet vydáním nového příkazu soudcem obvodního soudu. Není ovšem porušením uvedeného ustanovení, je-li nový příkaz vydán na základě nových skutečností, resp. skutečností, které při rozhodování o prodloužení původního příkazu nebyly známy. Návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ze dne 17. 9. 2012 na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu upozorňoval na skutečnost, že dříve vydaný příkaz nebyl opětovně prodloužen, jakož i na to, že nyní jde o finální fázi prověřování, bezprostředně směřující k zadržení podezřelých, u nichž hrozí, že se budou při ukončení prověřování zejména domlouvat na odstranění věcí, které mohou sloužit v trestním řízení, nebo na odcestování z České republiky. Stěžovatel byl totiž vlastníkem nemovitosti v Thajském království. V návrhu na prodloužení tohoto příkazu ze dne 13. 11. 2012 pak státní zástupce obvodního státního zastupitelství tyto důvody dále rozvedl. Upozornil na to, že stěžovatel by se měl na přelomu listopadu a prosince 2012 vrátit z Thajského království do České republiky z důvodu účasti na výročí založení podniku A. Konkrétní okolnosti mohly být zjištěny právě prostřednictvím odposlechů. V návrhu bylo také popsáno, že mezi podezřelými nadále dochází ke komunikaci prostřednictvím běžných mobilních telekomunikací a že tito budou v době provádění zadržení a domovních prohlídek nebo prohlídek jiných prostor vzájemně komunikovat, čímž by mohli zmařit jejich účel, případně, že se budou domlouvat na vycestování do zahraničí.
19. Při zohlednění obsahu výše uvedených rozhodnutí, jakož i návrhů státního zástupce nelze učinit závěr, že by nové povolení odposlechů stěžovatele bylo účelovým obcházením §88 odst. 4 trestního řádu. Důvody nového nařízení odposlechů byly dostatečně specifikovány, přičemž obsahují nové skutečnosti, jimiž se odlišují od dřívějšího příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který se týkal stěžovatele, resp. jeho prodloužení.
20. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů odpovídají požadavkům vyplývajícím zejména z §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu a nedošlo jimi k porušení základních práv stěžovatelů zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu