ECLI:CZ:US:2022:3.US.597.22.1
sp. zn. III. ÚS 597/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Správy městských lesů Jihlava, s. r. o., se sídlem Rantířovská 4003/5, Jihlava, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské nám. 656/2, Brno, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 č. j. 25 Cdo 261/2021-875, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se v souladu s §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny domáhala zaplacení částky 5 718 402 Kč s příslušenstvím, jako náhrady újmy za rok 2004, která jí byla způsobena jako nájemci pozemku nacházející se ve zvláště chráněné přírodní rezervaci. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č. j. 6 C 98/2010-740 uložil žalované povinnost zaplacení výše uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení a o odměně znalce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2020 č. j. 15 Co 301/2019-836 žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení a potvrdil výrok o odměně znalce. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl (výrok I.) a stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 38 091 Kč (výrok II.).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud ve výroku II. bez jakéhokoliv odůvodnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tím, že uznal náhradu nákladů řízení organizační složce státu, která byla zastoupena advokátem v řízení, jehož předmět sporu se skutkově i právně týkal agendy, k jejímuž vyřizování byla zřízena. Stěžovatelka odkazovala na rozhodovací praxi Ústavního soudu, především na nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (N 75/85 SbNU 317), týkající se právního zastoupení stejné organizační složky státu.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se nákladů řízení ve výši 38 091 Kč. Podle ustálené praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena a ústavní stížnosti jsou v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421) či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017]. Výjimku mohou tvořit pouze případy, kdy by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu, nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
6. Ústavní soud si je vědom své judikatury týkající se náhrady nákladů za právní zastoupení v řízení, v němž je Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky zastoupena advokátem. Tím spíše je však zapotřebí poukázat na to, že v situacích, kdy již sám Ústavní soud závazný právní názor stran dané problematiky vyslovil [nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (N 75/85 SbNU 317)] a současně není dán důvod se domnívat, že není v převládající praxi obecných soudů respektován, odpadá tím i důvod pro případné další kasační zásahy Ústavního soudu v obdobných bagatelních věcech. To platí i přesto, že se mohou i nadále vyskytovat individuální případy, kdy obecné soudy aplikují výklad nesprávný (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013, bod 9.) Uvedené závěry platí i pro nyní posuzovaný případ.
7. Skutečnost, že k výše citovanému nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepřihlédl a nijak se s ním nevypořádal, je proto třeba považovat za pochybení, jemuž však s ohledem na to, že jde o bagatelní věc, nelze přiznat ústavněprávní rozměr.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu