ECLI:CZ:US:2022:3.US.710.22.1
sp. zn. III. ÚS 710/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Marka Popelky, právně zastoupeného Mgr. Táňou Olivovou, advokátkou se sídlem V Úvoze 248, Tišice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021 č. j. 4 Cmo 35/2020-393 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2021 č. j. 23 Cdo 3305/2021-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2021 č. j. 61 Cm 182/2013-362 tak, že I. žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) částku ve výši 350 000 Kč s úrokem z prodlení, II. žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 79 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a III. žalovaný je povinen zaplatit České republice, na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem náhradu nákladů znalečného ve výši 8 988 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Vrchní soud v Praze rozhodl na základě odvolání žalovaného napadeným rozsudkem, že I. rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím se zamítá, II. žalobce (stěžovatel) je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 150 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného a III. žalobce je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 3 988 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Věcně se jedná o to, že stěžovatel a žalovaný uzavřeli dne 20. 8. 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod automobilu zn. AUDI A6 za kupní cenu 350 000 Kč, přičemž kupní cena byla uhrazena v hotovosti před podpisem kupní smlouvy. Po uzavření kupní smlouvy stěžovatel zjistil, že na automobilu je vada spočívající ve váznoucím úvěru, kterou žalovaný při prodeji zamlčel. Z tohoto důvodu stěžovatel od kupní smlouvy odstoupil tak, že automobil vrátil žalovanému na zahradu jeho bydliště (ještě před tím, než byla provedena změna registrace vlastníka automobilu) a ten jej převzal a užíval ho jako vlastní. Nakonec byl automobil v době držby ze strany žalovaného odcizen a ten obdržel pojistné plnění.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud výslovně řešil otázku, zda ujednání mezi žalovaným a bankou (úvěrující společností) zakládá právní vadu předmětu koupě vymezeného v kupní smlouvě. Stěžovatel sice formuloval otázku ve znění "pokud vlastnické právo k movité věci (automobilu) převedeného na základě kupní smlouvy sice přešlo, ale samotné vlastnické právo je podstatně omezeno vadou, resp. vlastnostmi převáděné věci, a věc nemá vlastnosti, které byly vymezeny kupní smlouvou", nicméně má za to, že toto zcela odkazuje na vlastnosti právní vady vymezené v ustanovení §433 odst. 1 obchodního zákoníku. Pokud však Nejvyšší soud uvádí, že položenou právní otázku odvolací soud neřešil, pak je toto v rozporu se zněním písemného odůvodnění jeho rozsudku a ve svém důsledku je tím stěžovateli odebráno právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud postupoval při posuzování důvodu dovolání, tj. při posuzování položené otázky, příliš formalisticky.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
9. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele.
12. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí). V některých případech ovšem působí základní práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni [srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
13. Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny) - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.
14. V projednávané věci se jednalo o nároky vyplývající ze smlouvy. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 350 000 Kč s tvrzením, že platně odstoupil od kupní smlouvy. Prismatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv, přičemž argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se z větší části pohybuje v podústavní rovině.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu