ECLI:CZ:US:2022:3.US.76.22.1
sp. zn. III. ÚS 76/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou, AK se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021 č. j. 20 Co 310/2021-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně svěřil nezletilé V. a M. do péče matky a otci uložil počínaje 1. 4. 2020 povinnost přispívat na výživu nezletilého V. částkou 7 000 Kč a na výživu nezletilého M. částkou 5 000 Kč měsíčně, splatných k rukám matky vždy do 15. dne předem. Dále otci uložil povinnost uhradit dlužné výživné pro nezletilého V. za dobu od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 26 460 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje srpnem 2021 pod sankcí ztráty výhody splátek. Současně rozhodl, že dlužné výživné pro nezletilého M. nevzniklo a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
3. Proti výrokům o výživném podala matka v zákonné lhůtě odvolání. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně zjistil průměrný čistý měsíční příjem otce, který se pohybuje okolo 70 000 Kč měsíčně, jak se podává z jeho daňového přiznání za rok 2020. Odvolací soud odvolání matky shledal opodstatněným. Podle jeho názoru je matce nutno přisvědčit v námitce, že soudem prvního stupně stanovená výše výživného neodpovídá potřebám nezletilých ve věku 14 a 11 let v kontextu s výdělkovými možnostmi jejich otce ve smyslu §913 odst. l občanského zákoníku. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výživném tak, že otec je povinen počínaje 1. 4. 2020 přispívat na výživu nezletilého V. částkou 12 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 10 000 Kč měsíčně. Dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2020 do 31. 10. 2021 činí pro nezletilého V. 140 000 Kč a pro nezletilého M. 110 000 Kč, přičemž otec povinen jej zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2021.
4. Obsah napadeného rozhodnutí není nutno blíže rekapitulovat, neboť jak závěry odvolacího soudu, tak i průběh řízení jsou účastníkům známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
7. Ústavní soud připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je totiž založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného a dlužného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Městský soud v Praze své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud tedy konstatuje, že postup odvolacího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na čemž nemůže nic změnit ani nesouhlas stěžovatele. Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatele označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu