ECLI:CZ:US:2022:3.US.819.22.1
sp. zn. III. ÚS 819/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, P.O.BOX 62, právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2022 č. j. 12 To 27/2022-1198 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2022 č. j. 1 T 124/2021-1187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, a to pro rozpor s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Hradci Králové je soudem příslušným pro projednání trestní věci stěžovatele, který se měl podle obžaloby dopustit jednání v ní popsaného a tím spáchat trestné činy dle §283 odst. 1, 2 písm. c) a §284 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Napadeným usnesením tohoto soudu bylo rozhodnuto tak, že podle §72 odst. 3 trestního řádu za použití §73b odst. 3 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, když důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu nadále trvají. Podle §73b odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu soud nepřijal nabídnutou písemnou záruku za další chování obviněného, nepřijal písemný slib obviněného a nestanovil nad obviněným dohled probačního úředníka.
3. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že je dán vazební důvod ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, tedy zcela konkrétní obava, že obviněný by mohl opakovat trestnou činnost, které se dopustil. Obviněný je uživatelem drog a jeho finanční situace není dobrá, o čemž svědčí i exekuce proti němu vedené. Prostředky na zajištění drog si minimálně zčásti opatřoval trestnou činností. Je zde tedy dána obava, že v případě ponechání jeho osoby na svobodě bude obviněný opět opakovat svoji trestnou činnost. Soud dále uvedl, že u obviněného nelze institut vazby nahradit žádným z těchto opatření. Tento postup nepovažuje soud za odpovídající náhradu za institut vazby, a to zejména vzhledem k závažnosti jednání obviněného. K těmto institutům je pak třeba dále zdůraznit, že výchovná působení nevlastního otce obviněného má své limity, a to s ohledem na skutečnost, že obviněný byl již 5x v trestním řízení pravomocně odsouzen. Rovněž písemný slib obviněného má omezenou věrohodnost s ohledem na to, že obviněný je v současnosti ve zkušební době podmíněného propuštění.
4. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje svoje finanční poměry, které mají dokládat, že vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu je vyloučen. Současně popisuje své osobní a rodinné poměry, které mají svědčit o tom, že je možné přijmout záruky stěžovatelem nabízené.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, kteří pouze stručně odkázali na obsah napadených usnesení. Proto Ústavní soud ani nepovažoval za nutné je dávat stěžovateli k replice.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno v řádném procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
11. Po přezkoumání obou napadených usnesení lze konstatovat, že oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Vypořádaly se i s otázkou nezbytnosti vzetí stěžovatele do vazby i jeho setrvání v ní, přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnily. Ústavní soud považuje odůvodnění jejich rozhodnutí za dostatečná. O vazbě rozhodoval oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal, proto k jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů není důvod.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu