ECLI:CZ:US:2022:3.US.907.22.1
sp. zn. III. ÚS 907/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Radka Martínka a 2) Ing. Moniky Martínkové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022 č. j. 22 Cdo 3847/2020-155 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2020 č. j. 23 Co 109/2020-132, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Věry Průšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 18 C 53/2018-100 zamítl žalobu vedlejší účastnice na určení, že je vlastnicí tam specifikovaného pozemku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Nalézací soud předně dospěl k závěru, že vedlejší účastnice předmětný (sporný) pozemek neužívala v dobré víře, že je jeho vlastnicí, protože kdyby zachovala základní obezřetnost v okamžiku nabytí vlastnického práva k němu na základě darovací smlouvy ze dne 12. 7. 1973 a nahlédla do příslušných listin vedených katastrem nemovitostí, zjistila by, že předmětný pozemek nebyl nikdy ve vlastnictví její matky ani její právní předchůdkyně. Nadto, po koncentraci řízení vedlejší účastnice sama uvedla, že předmětný pozemek byl připojen k jinému (sousednímu) pozemku na základě ústní dohody jejího otce a třetí osoby. Pokud by k tomuto tvrzení mohl nalézací soud přihlédnout (což však vzhledem ke koncentraci řízení nemohl), byla by beze vší pochybnosti prokázána zlá víra vedlejší účastnice, neboť tato věděla, že zde není jakýkoliv právní titul, na jehož základě by její právní předchůdci či ona mohla dovozovat své vlastnické právo ke spornému pozemku, a proto jej nemohla vydržet.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. tak, že určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětného pozemku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu o tom, že vedlejší účastnice předmětný pozemek neužívala v dobré víře. Vyšel přitom ze zjištění, že vedlejší účastnice nabyla své vlastnické právo k původnímu pozemku od své matky na základě darovací smlouvy. Tento pozemek (jehož výměra 510 m2 byla uvedena ve znaleckém posudku o ceně ze dne 25. 5. 1973) užívala spolu s dalšími nabytými pozemky tak, jak jí byly předány a jak byly oploceny. Přihlédl také k výpisům z evidence nemovitostí ze dnů 26. 4. 1991 a 16. 4. 2004, ve kterých byla uváděna jako vlastnice pozemku o rozměru 602 m2 vedlejší účastnice, a ke skutečnosti, že v roce 2000 spolu se svým manželem koupila i pozemek sousedící se sporným pozemkem, aby zakřivenou hranici jí užívaného pozemku zarovnala. Katastrální úřad provedl opravu údajů v katastru nemovitostí až v roce 2015, přičemž z původního pozemku (o výměře 602 m2) vydělil předmětný (sporný) pozemek (o nové výměře 240 m2) a zároveň zrušil zápis o přisloučení cizí parcely k původnímu pozemku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu z jeho rozhodovací praxe vyplývá, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (popřípadě jeho předchůdců), je možná, ale požaduje posouzení všech okolností držby. Nejvyšší soud následně uzavřel, že nepovažuje úvahy odvolacího soudu ohledně dobré víry vedlejší účastnice, že jí předmětná nemovitost náleží, za zjevně nepřiměřené. Uvedla-li vedlejší účastnice, že pozemek, jehož vydržení se domáhá, byl připojen k jejímu stávajícímu pozemku na základě ústní dohody se zemědělcem, který na vydržovaném pozemku hospodařil, nejde o otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené skutečnosti uvedla až po koncentraci řízení. Nadto se s touto námitkou odvolací soud věcně vypořádal. Namítají-li stěžovatelé, že dobrou víru je třeba posuzovat s ohledem na §200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 5. 3. 1964 do 23. 3. 1990 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), jde o námitku, jíž uplatnili až v dovolání, a proto v tomto rozsahu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, podle níž, nabývá-li někdo pozemek, patří k běžným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Rozdíl mezi výměrou v původním znaleckém posudku a skutečnou výměrou (92m2) nemusel podle Nejvyššího soudu u vedlejší účastnice vyvolat důvodné pochybnosti, že plocha drženého pozemku neodpovídá ploše pozemku darovaného.
III. Argumentace stěžovatelů
5. Argumentaci stěžovatelů v ústavní stížnosti lze rozdělit do tří okruhů námitek. Za prvé, stěžovatelé vytýkají obecným soudům nesprávné zjištění skutkového stavu a jeho vadnou interpretaci. Odkazují na provedený důkaz - smlouvu trhovou č. d. 1939/48 (kterou uzavřela matka vedlejší účastnice), s níž souvisí geometrický polohopisný plán, ze kterého vyplývá, že součástí tehdy nabývaného (původního) pozemku (o výměře 387 m2) nebyl nyní sporný pozemek. Odvolací soud dále pochybil, uvedl-li, že v notářském zápisu, na jehož základě nabyla vedlejší účastnice původní pozemek, není uvedená jeho výměra, ačkoli předmětný notářský zápis odkazuje na související evidenční list, v němž je uvedena výměra 387 m2. V listu vlastnictví č. 1219 z roku 1973 je navíc výslovně uvedené, že k původnímu pozemku byla přisloučena část z cizí držby parcely o výměře 240 m2. Z uvedených listin vedlejší účastnice mohla zjistit, že jí nesvědčí vlastnické právo k části parcely, která je nyní sporným pozemkem.
6. Za druhé, podle §200 zákona č. 40/1964 Sb. mohl být pozemek ke zřízení zahrádky maximálně o ploše 400 m2, a proto muselo být vedlejší účastnici zřejmé, že užívá zahradu o větší ploše, než dovolovala tehdejší úprava. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že stěžovatelé na citované ustanovení poukázali až v odvolacím řízení (pozn. Ústavního soudu: zřejmě myšleno v dovolacím řízení), a proto k této argumentaci nemohl přihlédnout, uvádějí k tomu, že obsah právního předpisu není novou skutečností a není ani předmětem dokazování ze strany účastníků řízení.
7. Za třetí, vedlejší účastnice při jednání dne 21. 11. 2019 uvedla, že sporný pozemek byl připojen k jinému pozemku na základě ústní dohody jejího otce a třetí osoby (zemědělce). Sama tudíž potvrdila, že měla vědomost o tom, že již její rodiče užívali sporný pozemek bez platného právního titulu a věděli, že nejsou jeho vlastníky. Podle Nejvyššího soudu k této skutečnosti obecné soudy neměly přihlédnout, neboť ji vedlejší účastnice uvedla až po koncentraci řízení; uvedený právní názor ovšem podle stěžovatelů vede k legalizaci zneužití práva vedlejší účastnicí a je v rozporu s §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla oprávněnými osobami podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud poté, co vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení a přezkoumal obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Argumentace stěžovatelů představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které učinily při intepretaci zjištěného skutkového stavu věci a právním hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku vedlejší účastnicí. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, nicméně taková role - jak bylo naznačeno výše - mu nepřísluší.
12. Z hlediska jemu svěřených pravomocí není Ústavní soud povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených - natož pak extrémních - rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní deficity. Obecné soudy se podmínkami vydržení (podle tehdy účinné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, důkladně zabývaly a vypořádaly přitom i související námitky a argumentaci stěžovatelů.
14. Odvolací soud v napadeném rozsudku přesvědčivě odůvodnil, že stěžovatelka nabyla sporný pozemek v dobré víře, že jí náleží. Zohlednil přitom vícero okolností, které vyšly v průběhu řízení najevo (viz bod 3. výše či bod 10. rozsudku odvolacího soudu), načež dospěl k závěru, že vydržecí doba 10 let plynula přinejmenším od 1. 1. 1982 do 1. 1. 1992 a poté navíc uplynula další desetiletá doba do 1. 1. 2002. Současně neshledal, že by z provedených důkazů bylo možné dovodit zlou víru vedlejší účastnice o tom, že jí vlastnictví ke spornému pozemku nesvědčí (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu).
15. Nejvyšší soud následně závěry odvolacího soudu aproboval, příp. je s odkazem na svoji judikaturu doplnil. Mimo jiné vyložil, že za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. nebyl nabyvatel nemovitosti povinen bez dalšího ověřit, zda se skutečný stav shoduje s údaji zapsanými v evidenci nemovitostí. Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi připustil oprávněnou držbu v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (katastru nemovitostí), o němž oprávněný držitel nevěděl. Vydržet vlastnické právo k nemovitosti je možné i za situace, kdy v evidenci nemovitostí je veden zápis o přisloučení cizí parcely; vždy je však nutné posoudit všechny okolnosti držby, tak jako učinil odvolací soud v projednávané věci (viz str. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu). Podle Ústavního soudu pak nelze uvedeným závěrům odvolacího a Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
16. Namítají-li stěžovatelé, že Nejvyšší soud nesprávně nezohlednil jejich námitku, že vedlejší účastnici s ohledem na §200 zákona č. 40/1964 Sb. muselo být zřejmé, že užívá pozemek o větší výměře, než dovolávala tehdejší úprava, uvádí k tomu Ústavní soud, že podstatou této, před Nejvyšším soudem vznesené námitky, nebyl výklad či samotná existence tohoto ustanovení, nýbrž jeho vliv na možnou vědomost (a dobrou víru) vedlejší účastnice o tom, že jí vlastnictví ke spornému pozemku nemůže svědčit. Uvedená argumentace přitom nebyla v rámci odvolacího (či nalézacího) řízení stěžovateli předložena. Nejvyšší soud proto nepochybil, odmítl-li se touto argumentací při posuzování přípustnosti dovolání zabývat, neboť směřuje do hodnotících úvah o skutkovém stavu a souvisejících právních konkluzí, na kterých odvolací soud své právní posouzení věci nezaložil.
17. Ústavní soud rovněž nepovažuje za chybný postup odvolacího soudu, jestliže nepřihlédl ke skutkovému tvrzení vedlejší účastnice o ústní dohodě jejího otce s třetí osobou týkající se sporného pozemku, učinila-li tak po zákonné koncentraci řízení. Naopak jde o postup souladný s §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a odpovídající smyslu institutu koncentrace řízení, podle kterého soud k později uvedeným skutečnostem nesmí přihlédnout (nejde-li o výjimky prorážející koncentraci), a to i tehdy, jde-li o skutečnosti, které mohou být v neprospěch toho kterého účastníka.
18. K uvedenému je třeba dále poznamenat, že se odvolací soud touto námitkou zabýval i věcně, když uvedl, že dobrá víra vedlejší účastnice nemohla být narušena údajnou dohodou mezi jejím otcem a třetí osobou, neboť k této dohodě muselo dojít již v padesátých či šedesátých letech minulého století, tj. v době, kdy vlastnicí darovaných nemovitostí byla právní předchůdkyně vedlejší účastnice a té tyto nemovitosti byly darovány tak, jak byly užívány a oploceny podle údajné dohody (viz bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pak tuto úvahu neshledal zjevně nepřiměřenou (viz str. 5 usnesení Nejvyššího soudu).
VI. Závěr
19. Protože Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu