ECLI:CZ:US:2022:3.US.969.22.1
sp. zn. III. ÚS 969/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., právně zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 625/2021-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2020 č. j. 14 Co 277/2020-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2020 č. j. 20 C 149/2019-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou a průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 244/2016. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Dotčeného řízení se stěžovatelka účastnila na straně žalující. Domáhala se odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním jejího druha. Řízení trvalo 4,5 roku, přičemž od 23. 12. 2016 do 16. 1. 2019 měl být Obvodní soud pro Prahu 2 nečinný. Žalovaná délku posuzovaného řízení shledala nepřiměřenou a poskytla stěžovatelce odškodnění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Odškodnění v této formě je podle ní dostačující, neboť význam předmětu řízení byl pro stěžovatelku nízký. Žaloba totiž byla nakonec zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Stěžovatelka byla účastníkem pouze formálně, nikoliv materiálně, a po celou dobu řízení setrvávala na svých postojích, aniž by reflektovala konstantní judikaturu.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí mělo být zadostiučinění v penězích přiznáno. Její argumentace však spočívá pouze ve výčtu a citování judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, z níž má podle stěžovatelky vyplývat, že obecné soudy její případ posoudily nesprávně a tím zasáhly do jejích základních práv.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
8. Argumentace stěžovatelky je založena pouze na poukazech na jiná soudní rozhodnutí, v nichž podle ní soudy dospěly k jinému (ústavně konformnímu) závěru o přiměřené době řízení a přiznaném zadostiučinění. Uvedené judikáty však vždy hovoří toliko o východiscích pro rozhodování o odškodnění za průtahy v řízení. Stěžovatelka tedy nereflektuje nejen konkrétní důvody, které obecné soudy uvedly v napadených rozhodnutích, ale rovněž podstatné skutkové a právní okolnosti, kterými se jím odkazovaná rozhodnutí mezi sebou odlišují. Přitom konkrétní okolnosti případu (předmět řízení, úkony účastníků, bezproblémové navazování úkonů soudu) jsou pro posouzení přiměřené doby řízení a případného přiznání zadostiučinění za průtahy klíčové. Přiměřenou délku řízení a výši přiměřeného zadostiučinění je třeba dovozovat především z konkrétních skutkových okolností daného případu, nikoli pouze s oporou statistických dat (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 513/22).
9. Jde-li o namítanou, nesprávně soudy určenou výši přiměřeného zadostiučinění, z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, Ústavní soud ve své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Takový postup by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
10. Ve věci stěžovatelky obecné soudy uznaly, že řízení sice bylo zatíženo průtahy, podle jejich závěru však stěžovatelce jako přiměřené zadostiučinění postačí konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což je podle obecných soudů plnohodnotná forma zadostiučinění.
11. Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř. jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
14. Ve vztahu k rozhodnutím nižších soudů je třeba připomenout, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí těchto soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Nic takového v souzené věci Ústavní soud neshledal.
15. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatelky pak Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k okolnostem případu lze ústavní stížností napadená rozhodnutí považovat za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu