ECLI:CZ:US:2022:4.US.1049.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1049/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MELKUS s.r.o., sídlem Hlavní 33/52, Břeclav, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2022 sp. zn. 20 Co 297/2021, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení výroku II v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením ze dne 31. 8. 2021 č. j. 203 Ex 52928/13-21 rozhodl soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "exekutor"), o zastavení exekuce k uspokojení pohledávky stěžovatelky, jakožto oprávněné, proti obchodní společnosti LKW Vrábel s.r.o. (dále jen "povinná") (výrok I), z důvodu, že povinná zanikla bez právního nástupce dnem výmazu z obchodního rejstříku, čímž ztratila způsobilost být účastníkem řízení, v němž nebylo možné nadále pokračovat. Exekutor dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil stěžovatelce nahradit mu náklady řízení v celkové výši 4 235 Kč (výrok III).
3. Proti výroku III usnesení exekutora podala stěžovatelka včasné odvolání, jemuž krajský soud vyhověl a napadeným usnesením změnil usnesení exekutora v rozsahu výroku III tak, že se exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok I). Krajský soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V té souvislosti konstatoval, že stěžovatelka byla sice se svým odvoláním úspěšná, a tudíž by se jí mělo dostat náhrady nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech na sepis odvolání. Povinné však nelze takovou povinnost uložit z důvodu jejího zániku a také vzhledem k tomu, že neměla možnost rozhodnutím exekutora jakkoliv disponovat. Z povahy věci je pak vyloučeno, aby byl k úhradě nákladů odvolacího řízení zavázán samotný exekutor. Krajský soud proto uzavřel, že mu nezbývá než nepřiznat náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka předně namítá, že se krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení podstatně odklonil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Odvolává se na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 a především pak na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), dle něhož má soudní exekutor v průběhu exekuce dvojí postavení; zatímco při vymáhání pravomocného rozhodnutí vystupuje jako veřejný činitel, při rozhodování soudu o nákladech řízení je v postavení účastníka řízení. Stěžovatelka rovněž cituje z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3777/15, v němž Ústavní soud vztáhl závěry výše odkazovaného stanoviska pléna i na odvolací řízení a uzavřel, že obecnému soudu nic nebránilo uložit soudnímu exekutorovi povinnost nahradit oprávněnému náklady odvolacího řízení; opačný přístup by dle Ústavního soudu nedůvodně zasáhl do základních práv oprávněného, jemuž by v případě úspěchu v odvolacím řízení nebylo možné přiznat právo na náhradu nákladů. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že v posuzovaném případě exekutorovi nesprávně přiznal postavení veřejného činitele a neuložil mu povinnost jí náklady odvolacího řízení nahradit.
5. Dále stěžovatelka uvádí, že si je vědoma bagatelní výše svého nároku, jenž se navíc týká pouze nákladů řízení. Argumentuje však, že bagatelnost nároku nelze posuzovat pouze podle jeho výše, nýbrž i dalších kritérií. S ohledem na množství obdobných případů považuje za vhodné, aby se Ústavní soud její věcí zabýval.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Stěžovatelce je třeba dát zcela zapravdu, že k procesnímu postavení soudního exekutora v exekučním řízení se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil tak, že soudní exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Vždy je třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při výkonu pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako úřední osoba, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06). Ústavní soud taktéž již v minulosti konstatoval, že se výše odkazované stanovisko pléna sice primárně věnovalo nákladům exekuce [tj. výkladu ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], tyto závěry lze však bez dalšího vztáhnout i na odvolací řízení, v jehož rámci oprávněný uplatňuje procesní obranu proti rozhodnutí soudního exekutora (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3777/15 a usnesení ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3008/11; je však korektní uvést, že tato rozhodnutí byla vydána na podkladě ústavní stížnosti soudního exekutora, jemuž byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení).
9. Krajský soud výše uvedené závěry Ústavního soudu nerespektoval, když v napadeném usnesení uzavřel, že exekutorovi nelze uložit povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení, v němž byla úspěšná. Nutno podotknout, že krajský soud tento svůj postup ani nijak blíže neodůvodnil; omezil se na kusé konstatování, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení je v případě exekutora z povahy věci vyloučeno. Z napadeného usnesení neplynou ani jakékoliv jiné důvody, pro které by se krajský soud v posuzovaném případě rozhodl stěžovatelce náhradu nákladů řízení vůči exekutorovi nepřiznat.
10. S ohledem na vskutku bagatelní výši nároku stěžovatelky - v řádu stovek korun českých - však Ústavní soud shledal, že tato vada napadeného usnesení není způsobilá dosáhnout intenzity porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky. Lze sice přisvědčit, že bagatelnost věci je nutno posuzovat nejen s ohledem na absolutní výši nároku, nýbrž je třeba vzít v potaz i subjektivní vnímání hranice bagatelnosti z pohledu konkrétního stěžovatele a relevanci řešené ústavněprávní otázky pro další rozhodovací činnost obecných soudů [viz např. stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 11. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 65/20 nebo nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. V posuzované věci však stěžovatelka netvrdila, že by pro ni subjektivně byla předmětná částka jakkoliv materiální, a Ústavní soud zde nespatřuje ani existenci zcela zásadní otázky ústavněprávního charakteru, jež by "přesahovala" kauzu samotnou.
11. Nelze vyloučit, že by výše uvedená vada rozhodnutí za jiných okolností mohla představovat porušení ústavně zaručených práv úspěšného odvolatele, v konkrétním případě stěžovatelky však Ústavní soud takové porušení neshledal.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jan Filip, v. r.
předseda senátu