ECLI:CZ:US:2022:4.US.1051.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1051/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Róberta Novotného, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2022 č. j. 21 Cdo 3722/2021-71, Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 23 Co 232/2021-49 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. dubna 2021 č. j. 43 C 172/2019-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Česká centrála cestovního ruchu - CzechTourism, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel (jako zaměstnanec) podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici (jako zaměstnavateli) žalobu o určení trvání pracovního poměru. Poté, co se vedlejší účastnice k žalobě na výzvu obvodního soudu nevyjádřila, stěžovatel navrhl vydání rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodní soud návrh na vydání rozsudku pro uznání v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. Obvodní soud konstatoval, že v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 43 C 123/2017 byla pravomocně zamítnuta stěžovatelova proti vedlejší účastnici podaná žaloba na zaplacení (mimo jiné) náhrady platu. V tomto řízení byla řešena předběžná otázka, zda pracovní poměr v rozhodné době trval, přičemž obvodní soud dospěl v pravomocném rozsudku k závěru, že nikoli. Obvodní soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a své předchozí rozhodnutí konstatoval, že předběžná otázka trvání pracovního poměru, řešená v dřívějším pravomocném rozsudku, vydaném v řízení sp. zn. 43 C 123/2017, představuje pro nynější žalobu na určení trvání pracovního poměru překážkou věci pravomocně rozsouzené. Žaloba v řízení sp. zn. 43 C 123/2017 vystihovala celý obsah a dosah sporného právního vztahu: šlo o totožné účastníky řízení, pracovní poměr mezi účastníky byl založen totožnou pracovní smlouvu a soud v řízení zkoumal i to, zda pracovní poměr stěžovatele u vedlejší účastnice trval i po 30. 12. 2016, tedy v rozhodném období pro předmětné řízení. V daném případě tak byly dány předpoklady pro zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté, tudíž nemohla nastat fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., pročež o věci samé nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, s nímž se jako s věcně správným ztotožnil.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že usnesení městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že z předchozího řízení i jeho vlastní rozhodovací činnosti jednoznačně plyne, že obsah prejudiciální otázky - trvání právního vztahu - byl zcela vypořádán v předcházejícím řízení o splnění povinnosti. K námitce porušení kontradiktornosti řízení tím, že obvodní soud stěžovateli nedoručil vyjádření vedlejší účastnice k návrhu na vydání rozsudku pro uznání, Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka není zákonným dovolacím důvodem, ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení podle §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě by však mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především namítá, že mu obvodní soud nedal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice k jeho návrhu na vydání rozsudku pro uznání. V důsledku toho byl podle stěžovatele výsledek řízení závislý na vyjádření vedlejší účastnice. Nadto stěžovatel zjistil, že již den před jednáním rozhodující soudce vydal pokyn k přípravě zamítavého rozhodnutí ve věci, čímž mohl předem ovlivnit a předurčit rozhodnutí zbývajících členů senátu (přísedících).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že z důvodu souvislosti nyní posuzované věci s řízením vedeným u obvodního soudu pod sp. zn. 43 C 123/2017 musela být jako předběžná otázka vyřešena existence pracovního poměru stěžovatele a vedlejší účastnice v rozhodné době. Dospěly-li soudy v řízení o náhradě platu k jednoznačnému závěru, že pracovní poměr zanikl a - jak zdůraznil i Nejvyšší soud - předmět této otázky zcela vyčerpaly, musely soudy nutně určení, zda pracovní poměr trvá, či nikoli, považovat za pravomocně rozhodnuté. Z téhož důvodu je nerozhodné, zda obvodní soud stěžovateli zaslal vyjádření vedlejší účastnice k návrhu na vydání rozsudku pro uznání. Jak totiž poznamenal i Nejvyšší soud (viz str. 2 odůvodnění napadeného usnesení), návrh na vydání rozsudku pro uznání i řízení o tomto návrhu byly nadbytečné, neboť překážka věci pravomocně rozhodnuté zapříčiňuje zastavení řízení. Z napadených, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněných rozhodnutí je zřejmé, že nejsou založena na vyjádření vedlejší účastnice k návrhu stěžovatele, nýbrž jsou toliko důsledkem nastalé procesní situace. Stěžovateli tak nedoručením vyjádření vedlejší účastnice nemohla vzniknout újma na jeho základních právech či svobodách.
9. Zjevně neopodstatněnou je i námitka stěžovatele týkající se možného ovlivnění členů rozhodujícího senátu obvodního soudu předsedou tohoto senátu. I kdyby předseda senátu vydal tvrzený pokyn k přípravě rozhodnutí, nekoliduje tento postup se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy a svobodami. Podstatné je, že obvodní soud rozhodl na základě nepochybných skutečností zjevně jediným možným způsobem, a to s řádným odůvodněním. Jinými slovy, bránila-li postupu v řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté, nemohl obvodní soud tím spíše rozhodnout rozsudkem pro (tzv. fikci) uznání nároku vedlejší účastnicí. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu