ECLI:CZ:US:2022:4.US.1258.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1258/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Müllera, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 33 Cdo 1693/2021-497 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 27 Co 172/2020-417, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Hany Petákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 225/2015, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2019 č. j. 19 C 225/2015-346 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2020 č. j. 19 C 225/2015-367 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 741 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 518 985 Kč (výrok II), a dále mu uložil povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů řízení státu ve výši 23 016 Kč (výrok III). Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatel (jako zhotovitel) uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o díle, datovanou dnem 8. 8. 2013 (dále též jen "smlouva"), jejímž předmětem byla stavba rodinného domu s termínem dokončení a předání 30. 4. 2014 a v níž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 4 500 Kč za každý den prodlení. Dne 18. 4. 2014 smluvní strany uzavřely dodatek, ve kterém se vedlejší účastnice zavázala, že nebude uplatňovat právo na smluvní pokutu před 1. 7. 2014. Dílo však nebylo dokončeno ani ke dni 18. 4. 2015 a podáním ze dne 22. 7. 2015 vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila. Smlouvu o díle pak okresní soud posoudil jako platně uzavřenou v písemné formě tak, jak byla vedlejší účastnicí předložena, sjednanou smluvní pokutu vyhodnotil jako přiměřenou, přičemž odmítl, že by nárok na její zaplacení, požadovaný vedlejší účastnicí pouze za dobu od 1. 7. 2014 do 22. 7. 2015, byl v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 501 248 Kč, a ve výroku III tak, že výše náhrady nákladů řízení státu činí 21 877 Kč, jinak ho ve výroku I a ve zbývající části výroku II a III potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 56 628 Kč. Krajský soud se, jde-li o věc samu, se závěry okresního soudu ztotožnil.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to z důvodu, že stěžovatel neuvedl žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na nevysvětlené okolnosti vztahu mezi ním a vedlejší účastnicí, a namítá, že pochybnosti nebyly řádným "kontradiktorním dokazováním" rozptýleny a že soudy posuzovaly tento případ povrchně, rigidně a podle základního vzorce, že on je podnikatel a vedlejší účastnice spotřebitel, i když ta je praktikující advokátkou a on živnostníkem v oboru zednictví, přičemž nemohl předpokládat, že se stane cílem profesionálky v právu, která chce tímto způsobem pokrýt náklady na výstavbu domu.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nevyřešil všechny otázky jím předložené a že odůvodnění jeho usnesení se jeví jako generální pojednání o věci samé. K tomu uvádí, že se Nejvyšší soud zabýval jen otázkou určitosti ujednání o smluvní pokutě a přiměřenosti smluvní pokuty, zcela bez vyjádření ale zůstaly předložené otázky hmotného práva týkající se uzavření smlouvy o díle ve smyslu její právní perfekce, tedy zda skutečně došlo k akceptaci oferty podle §43c a §44 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Mělo jít o otázky zásadní, neboť ještě dne 13. 9. 2013 smlouva nebyla uzavřena, ačkoliv je datována dnem 8. 8. 2013. Smluvní strany totiž po tomto datu do jejího textu zasahovaly a posílaly si ji prostřednictvím
e-mailu. Vedlejší účastnice měla v držení všechny výtisky smlouvy, ačkoliv tvrdila, že on má svůj originál k dispozici, a nevysvětlila, jak mohlo dojít k uzavření smlouvy dne 8. 8. 2013, když ještě v září si smluvní strany vyměňovaly její elektronický návrh. To soudy přešly s odůvodněním, že rozhodující je existence originálu smlouvy, nikoliv kdy došlo k jejímu uzavření, popřípadě že ujednání o smluvní pokutě bylo vždy v jakékoliv elektronické verzi smlouvy. Tyto otázky vznesl v dovolání, Nejvyšší soud se jimi nezabýval.
7. Nejvyšší soud se, jak stěžovatel dále namítá, vůbec nezabýval otázkou procesního práva, která se týkala unesení důkazního břemene vedlejší účastnicí podle §79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s možností soudu přihlížet k důkazům navrženým účastníky řízení po lhůtě stanovené v souvislosti s poučením podle §114c odst. 5 o. s. ř. Ignoroval i další otázku procesního práva, kterou dosud dovolací soud neřešil, a to, zda je namístě postup podle §127 odst. 2 o. s. ř., a tedy provedení výslechu znalce a vypracování revizního znaleckého posudku v situaci, kdy se v řízení vyskytnou dva znalecké posudky z oboru písmoznalectví s rozdílnými závěry, avšak každý z nich posuzuje jiný originální stejnopis smlouvy. Znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové byl odmítnut proto, že tato posuzovala pravost podpisu na jiném stejnopisu smlouvy, čímž se měl stěžovatel dostat do bezvýchodné situace, kdy mu soud nemohl půjčit originál smlouvy posuzovaný Ing. Pavlem Kokišem a kdy si proto nemohl zadat zpracování oponentního znaleckého posudku. Z tohoto důvodu použil originál smlouvy, který mu předala vedlejší účastnice. Nejvyšší soud se podle stěžovatele neřídil judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423).
8. Stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) upozorňuje i na to, že vedlejší účastnice v rámci přípravného řízení, které proběhlo dne 15. 3. 2017 a které bylo koncentrováno, nenavrhla důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Když totiž zpochybnil pravost smlouvy, vedlejší účastnice navrhla k důkazu korespondenci mezi nimi a výslech svědka Šimona Petáka. Zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví nepřicházelo v úvahu, protože ho vedlejší účastnice do skončení koncentrační lhůty nenavrhla, ač jí v tom nic nebránilo. Učinila-li tak po uplynutí této lhůty, je takový návrh irelevantní a soud k němu nesmí přihlédnout. Z tohoto důvodu neměl být znalecký posudek Ing. Pavla Kokiše vzat soudy do úvahy, natož aby na něm byl postaven závěr o tom, že smlouva o díle obsahující ujednání o smluvní pokutě byla uzavřena. Podle stěžovatele vedlejší účastnice proto neunesla důkazní břemeno o pravosti jeho podpisu.
9. Stěžovatel také poukazuje na význam jím navrhovaných důkazů znaleckým posudkem Mgr. Lenky Plzákové, jakož i revizním znaleckým posudkem, kdy podle něho teprve až na základě důkladně zjištěného skutkového stavu bylo možné učinit závěr, že smlouva byla uzavřena, a obsahovala tak ujednání o smluvní pokutě. Namítá přitom, že mu soudy znemožnily se účinně proti závěrům znaleckého posudku bránit, když neakceptovaly jeho věcné námitky, resp. když neakceptovaly znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové. Očividně stranily vedlejší účastnici, když jeho snahy o zpochybnění znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše vyvrátily, ačkoliv věděly, že všechny výtisky smlouvy má vedlejší účastnice, a on nemá možnost získat smlouvu s podpisem, kterou měl jmenovaný. Stěžovatel má za to, že s ohledem na výše uvedené okolnosti, tedy že k datu uzavření smlouvy se smluvní strany neshodly na textu smlouvy, měly obecné soudy pečlivěji zjišťovat, zda skutečně jde o jeho podpis.
10. Z e-mailové komunikace podle stěžovatele vyplývá, že smlouva v podobě, v jaké ji vedlejší účastnice předložila, nebyla nikdy mezi stranami "dohodována". S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1244/2009) odmítá závěr soudů, že k uzavření smlouvy došlo na podzim, neboť bylo podstatné, zda a kdy vůbec došlo k významným okolnostem, tj. ofertě a akceptaci, přičemž připomíná, že vedlejší účastnice minimálně dvakrát uvedla, že k uzavření smlouvy došlo dne 8. 8. 2013, a proto měla prokázat, že k tomuto datu došlo ke střetu oferty a akceptace. Došlo-li k uzavření smlouvy po tomto datu, vedlejší účastnice měla prokázat, že toho dne existoval návrh smlouvy ve znění, ve kterém byl přiložen k důkazu a kdy (za jakých okolností) došlo k jeho akceptaci. Tuto argumentaci Nejvyšší soud ignoroval a krajský soud ji vyvrátil lichými a zástupnými argumenty, když např. uvedl, že uzavření smlouvy dne 8. 8. 2013 dokládá to, že stěžovatel argumentoval v předsoudním stadiu sporu její elektronickou verzí. Krajský soud věděl, že v tomto stadiu vedlejší účastnice držela všechny výtisky smlouvy (ač tvrdila, že i on disponuje vlastním originálem), a aby se (stěžovatel) mohl proti nároku vedlejší účastnice bránit, nezbylo mu než vycházet z elektronické verze. Závěr krajského soudu, že "někdy po 13. 9. 2013 k podpisu došlo, a právě proto již nadále účastníci podobu písemné smlouvy neřešili", stěžovatel považuje vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu za nepochopitelný. Podle jeho názoru měl požadovat po vedlejší účastnici vyvrácení námitek a unesení důkazního břemena. Postup krajského soudu, který měl spočívat v tom, že přešel lež vedlejší účastnice, a důkazy, které předložil, obrátil proti němu, svědčí o tom, že byl vůči němu zaujatý, což má zakládat flagrantní porušení jeho práva na řádný proces.
11. Stěžovatel upozorňuje i na nejednoznačnost ve smlouvě použitých pojmů "dokončení" a "předání" díla, kdy krajský soud, aniž by zjišťoval vůli smluvních stran, dospěl k závěru, že si pro dokončení a předání díla sjednaly datum 30. 4. 2014, a s jeho argumentací odkazy na smlouvu se nevypořádal. Následně předestírá svůj vlastní výklad, podle něhož den dokončení díla a den předání nemohly nastat ve stejný okamžik, a tudíž se uvedený termín vztahoval pouze na předání, a nikoliv dokončení díla. Z toho vyvozuje, že byla-li smluvní pokuta vázána na prodlení se splněním termínu dokončení díla, které však nebylo mezi ním a vedlejší účastnicí dohodnuto, je takové smluvní ujednání neplatné pro neurčitost. Krajský soud i zde postupoval zaujatě, když přehlédl, že stěžovatelka je osobou, která by měla být schopna sepsat smlouvu srozumitelně.
12. Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu, že jeho argumentace se minula s tím, co uvedl k nepřiměřenosti smluvní pokuty. Brojil proti tomu, že vedlejší účastnice požadovala smluvní pokutu i za období od 1. 7. 2014 do 23. 4. 2015, kdy stavba probíhala, vedlejší účastnice sama aktivně řešila (domlouvala s ním) dodávky na stavbu, prodlení "nereklamovala", ani jej neupozorňovala na vznik škody. Z tohoto důvodu vnímá stěžovatel smluvní pokutu jako rozpornou s dobrými mravy. Jeho argumentace, kterou podpořil rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1568/2008, byla krajským soudem ignorována namísto toho, aby byly vzaty v úvahu i ty okolnosti, které mu jsou ku prospěchu. V této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2883/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Stěžovatel tvrdí, že soudy postupovaly vůči němu zaujatě, když přecházely jednak jeho argumenty, jednak skutečnosti, které nebyly ku prospěchu vedlejší účastnice. Z tohoto vyvozuje, že soudní proces nebylo možné považovat za "spravedlivý". Ve skutečnosti však předmětem ústavní stížnosti je téměř v celém rozsahu polemika s řádně zdůvodněnými soudními závěry z hlediska jejich věcné správnosti, a tvrzená zaujatost soudů plyne z toho, že nepřisvědčily jeho argumentům.
16. Konkrétně krajskému soudu stěžovatel vytýká, jak zhodnotil důkaz znaleckým posudkem Ing. Pavla Kokiše, přičemž má za to, že tento důkaz nebylo možné použít, neboť ho v koncentrovaném řízení včas nenavrhla vedlejší účastnice, ač důkazní povinnost spočívala na její straně vzhledem k tomu, že on zpochybnil pravost svého podpisu na smlouvě. Současně vyjadřuje nesouhlas i s tím, že uvedený soud zamítl jeho návrh na přezkoumání tohoto znaleckého posudku (§127 odst. 2 o. s. ř.) a také jak zhodnotil důkaz znaleckým posudkem Mgr. Lenky Plzákové, který předložil.
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
18. Již Nejvyšší soud také stěžovateli vysvětlil, že nemá (ústavněprávní) povinnost navržený důkaz provést. Jak Ústavní soud opakovaně upozorňuje, s oprávněním soudu hodnotit důkazy podle své úvahy neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv. S tímto oprávněním je neoddělitelně spojena povinnost případné neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit, přičemž příslušné odůvodnění musí být opřeno o některý z hlediska ústavnosti přijatelných "typových" důvodů [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)].
19. Namítá-li stěžovatel, že soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, či že jím navržený důkaz neprovedl, nejde (bez dalšího) o vadu, která by byla s to porušení ústavnosti založit. Jde-li o samotné zhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, ani v tomto ohledu žádný ústavněprávní nedostatek nebyl Ústavním soudem shledán, neboť příslušné úvahy obsažené v odůvodnění jejich napadených rozhodnutí jsou srozumitelné a v souladu s pravidly logického myšlení. To platí i pro neprovedení navržených důkazů, zejména pak revizním znaleckým posudkem, které se opírá o relevantní důvod, kterým v daném případě byla tzv. nadbytečnost, když otázka pravosti stěžovatelova podpisu na smlouvě byla již zodpovězena znaleckým posudkem Ing. Pavla Kokiše, přičemž správnost závěrů tohoto znalce se stěžovateli nepodařilo zpochybnit či vyvrátit znaleckým posudkem Mgr. Lenky Plzákové z důvodu rozdílného předmětu znaleckého zkoumání (jiného podpisu na jiné listině).
20. Stěžovatelově výtce, že se dané zjištění nemohlo opírat o závěry znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše, protože tento důkaz navrhla vedlejší účastnice až poté, co bylo řízení koncentrováno, přisvědčit nelze. Jak patrno z protokolu o přípravném jednání před soudem prvního stupně dne 15. 3. 2017, stěžovatel mimo jiné zpochybnil pravost svého podpisu na smlouvě a sám provedení důkazu znaleckým posudkem navrhl, přičemž vedlejší účastnice se k tomuto návrhu připojila (viz "my označujeme k prokázání uzavření této smlouvy i ..."). Kromě toho na jednání dne 28. 4. 2017 okresní soud mj. konstatoval, že je třeba se vypořádat s otázkou pravosti stěžovatelova podpisu na smlouvě a že od toho se bude odvíjet dokazování a teprve pak na jednání dne 14. 2. 2018 stěžovatelku poučil podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že musí doplnit svá tvrzení a navrhnout důkazy k těm skutečnostem, že smlouva o díle ze dne 8. 8. 2013 byla uzavřena řádně a že je pravá a správná a k tomu jí stanovil lhůtu jednoho týdne. Podáním ze dne 14. 2. 2018 a 21. 2. 2018 stěžovatelka (znovu) navrhla provedení tohoto důkazu.
21. Soudům nižších stupňů lze sice vytknout, že se s námitkou, že znalecký posudek Ing. Pavla Kokiše nelze v posuzované věci jako důkaz použít, výslovně nevypořádaly, nicméně příslušná argumentace je evidentně nedůvodná, neboť vedlejší účastnice i stěžovatel tento důkazní návrh učinili již v přípravném řízení, a i kdyby tomu tak (hypoteticky) nebylo, vedlejší účastnice svou důkazní povinnost splnila v soudem stanovené lhůtě, když k dané skutkové otázce řízení koncentrováno po skončení přípravného řízení nebylo, resp. být nemohlo, neboť se jí procesního poučení o tom, že na ní spočívá příslušná důkazní povinnost, dostalo až po skončení přípravného řízení [§114c odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
22. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že (údajná) otázka procesního práva, kterou měl stěžovatel předložit k řešení Nejvyššímu soudu v dovolání (tedy zda soud může přihlížet k důkazům navrženým účastníky řízení po lhůtě stanovené v souvislosti s poučením podle §114c odst. 5 o. s. ř.), je bezpředmětná, a tak Ústavní soud nepovažuje za nutné zabývat se tím, zda krajskému soudu skutečně bylo vytknuto nesprávné právní posouzení, jak stěžovatel tvrdil, či procesní vada, jak konstatoval Nejvyšší soud, resp. tím, zda tato kvalifikace obstojí z hlediska ústavnosti.
23. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že se věcně nezabýval krajským soudem nesprávně vyřešenou otázkou procesního práva týkající se výslechu znalce a vypracování revizního znaleckého posudku, přisvědčit mu rovněž nelze. Krajský soud žádnou otázku procesního práva neřešil, zhodnotil toliko provedené důkazy a s ohledem na konkrétní důkazní situaci odmítl stěžovatelovy důkazní návrhy. V případě, že tato námitka směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému krajským soudem (konkrétně proti skutkovému závěru, že stěžovatel smlouvu podepsal), šlo o uplatnění nepřípustného dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Brojil-li stěžovatel proti samotné skutečnosti, že uvedené důkazy nebyly provedeny, Nejvyšší soud mu přiléhavě vysvětlil, že takový postup (bez dalšího) žádné procesní pochybení nezakládá (tak by tomu mohlo být, kdyby šlo o tzv. opomenuté důkazy), a navíc by šlo o vadu řízení, kterou by se mohl zabývat, jen kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), kterážto podmínka však splněna nebyla.
24. Stěžovatel dále namítá (ve stručnosti řečeno), že bylo nezbytné vzhledem k důkazní situaci vyjasnit podstatné otázky týkající se nabídky a jejího přijetí. Jde opět o polemiku s hodnocením důkazů, kdy skutečnost, že k uzavření smlouvy mezi účastníky řízení došlo, byla podle soudů prokázána jak smlouvou samotnou, tak dalšími důkazy, které stěžovatel pomíjí (a s žádnou smysluplnou skutkovou verzí, jež by mohla konkurovat té, která byla ustálena soudy, nepřichází). Poukazuje-li v této souvislosti, že na ní uvedené datum 8. 8. 2013 neodpovídá dni jejího podpisu, krajský soud se touto námitkou zabýval a náležitě vypořádal, přičemž Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti patrno, co z možného pozdějšího okamžiku uzavření smlouvy pro sebe stěžovatel vyvozuje,
jde-li o ujednání o termínu dokončení a předání díla a smluvní pokutě.
25. Další námitka spočívá v tom, že soudy chybně interpretovaly článek IV ("Doba plnění") a článek IX ("Předání a převzetí Díla") bod 1 smlouvy o díle. Podle stěžovatele je dané ujednání nesrozumitelné, a tudíž neplatné, v důsledku není ani platné ujednání o smluvní pokutě, které je obsaženo v článku XI. V této souvislosti stěžovatel vytýká soudům, že nezjišťovaly vůli smluvních stran. Ústavní soud může jen odkázat na řádně odůvodněné závěry soudů všech tří stupňů s tím, že zjevně žádným nedostatkem z hlediska ústavnosti netrpí (nehledě na to, že se s nimi plně ztotožňuje i po věcné stránce), a dodat, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel nevysvětlil, v čemž by tedy jeho skutečná vůle měla spočívat.
26. Další stěžovatelova námitka tkví v tom, že namítal rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy pro její nepřiměřenost, přičemž důvodem mělo být, že je požadována i za období, kdy stavba probíhala, a že se závěry krajského soudu míjí s jeho argumentací. V prvé řadě je třeba poznamenat, že tento důvod rozporu s dobrými mravy stěžovatel uplatnil v odvolání vedle několika dalších důvodů, a krajský soud se jimi podrobně zabýval. V tomto bodě však nebylo příliš jasné, v čem by vlastně tvrzený rozpor s dobrými mravy měl spočívat (zvláště uvedl-li v této souvislosti stěžovatel, že si tímto způsobem vedlejší účastnice "chce vydělat na stavbu domu"). Krajský soud se nicméně i v této souvislosti vyjádřil, když konstatoval (a zdůvodnil), že stěžovatelovo tvrzení o tom, že by vedlejší účastnice "neměla s prodlením problém", neodpovídá skutečnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažuje za pochybení, uzavřel-li uvedený soud následně, že uplatnění nároku nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. K tomu snad lze dodat, že mělo-li nemravné jednání vedlejší účastnice skutečně spočívat v tom, že se snažila o to, aby byl její rodinný dům dokončen, byť i ještě dlouho po sjednaném termínu, jde o argumentaci evidentně neopodstatněnou.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu