ECLI:CZ:US:2022:4.US.1269.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1269/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Konečného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem, sídlem Táborského nábřeží 790/3, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. března 2022 č. j. 55 EXE 260/2021-60, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, a JUDr. Karla Urbana, soudního exekutora, sídlem Minská 3193/54, Brno, zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 55 EXE 260/2021, jehož součástí byl i spis vedlejšího účastníka sp. zn. 97 EX 116/21, se podává, že okresní soud usnesením ze dne 14. 7. 2020 č. j. 11 C 99/2019-78 schválil soudní smír mezi obchodní společností Česká spořitelna, a. s. (žalobkyně a později oprávněná, dále jen "oprávněná") a stěžovatelem (žalovaný a později povinný), kterým se stěžovatel zavázal uhradit částku ve výši 549 843,79 Kč s příslušenstvím do 31. 12. 2020. Usnesením ze dne 15. 6. 2020 č. j. 8 C 122/2019-129 okresní soud schválil soudní smír mezi oprávněnou a stěžovatelem, kterým se stěžovatel zavázal uhradit částku 649 480,86 Kč s příslušenstvím rovněž do 31. 12. 2020. Pověřením ze dne 22. 2. 2021 č. j. 55 EXE 260/2021-9 okresní soud pověřil vedlejšího účastníka vedením exekuce na vymožení první pohledávky ve výši 549 843,79 Kč. Dne 18. 3. 2021 bylo fikcí stěžovateli doručeno mimo další dokumenty i vyrozumění o zahájení exekuce, exekuční příkaz srážkou z důchodu (ta byla však pro minimální výši důchodu neproveditelná) a výzva ke splnění vymáhané povinnosti, jíž byl stěžovatel poučen, že zaplatí-li vymáhanou částku ve lhůtě 30 dní, bude povinen uhradit pouze poloviční odměnu vedlejšímu účastníkovi. Pověřením ze dne 12. 3. 2021 č. j. 19 EXE 364/2021-10 okresní soud pověřil vedlejšího účastníka vedením exekuce na vymožení druhé pohledávky ve výši 649 480,86 Kč. Dne 24. 3. 2021 vedlejší účastník vyhotovil vyrozumění o zahájení exekuce a dne 25. 3. 2021 výzvu ke splnění vymáhané povinnosti s poučením. Oba dokumenty byly připraveny k vyzvednutí na pobočce poštovního doručovatele (Česká pošta, s. p.) a stěžovatel byl o tomto informován dne 30. 3. 2021. Stěžovatel si je na poště vyzvedl dne 6. 4. 2021, čímž došlo k jejich doručení. Dne 31. 3. 2021 požádala oprávněná o pozastavení provádění exekuce, jelikož předpokládala, že dojde ke zpeněžení majetku v insolvenčním řízení paní Svatoslavy Konečné (bývalé manželky stěžovatele), z čehož stěžovatel uspokojí vymáhané pohledávky. Přípisem ze dne 19. 10. 2021 oprávněná sdělila vedlejšímu účastníkovi, že stěžovatel úhradami ze dne 4. 8. 2021 a 7. 10. 2021 plně uhradil pohledávky. Usnesením ze dne 22. 10. 2021 vedlejší účastník částečně zastavil obě nařízené exekuce ve výši, ve které bylo plněno přímo oprávněné platbami z insolvenčního řízení. Vedlejší účastník dne 26. 10. 2021 vydal příkaz k úhradě č. j. 097 EX 116/21-31, kterým uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 109 057 Kč (I. výrok) a uhradit oprávněné náklady ve výši 13 674 Kč (II. výrok).
3. Proti uvedenému příkazu k úhradě podal stěžovatel námitky a okresní soud napadeným usnesením námitky proti I. výroku zamítl a ve výroku II. příkaz k úhradě zrušil. Uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 11. 2. 2021. První exekuční příkaz s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti byl stěžovateli doručen dne 6. 4. 2021, a proto plnění po tomto datu jsou plněními v exekučním řízení. K plnění došlo dne 7. 10. 2021, tedy po zahájení exekučního řízení a po uplynutí 30 denní lhůty ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti. Výši své odměny vedlejší účastník podle okresního soudu vypočetl správně. K II. výroku oprávněná výslovně uvedla, že se vzdává nároku na své náklady, proto okresní soud tento výrok usnesení vedlejšího účastníka zrušil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že se v souladu s obsahem dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 7. 2020 zavázal, že oprávněné uhradí zbytek svého dluhu z výtěžku prodeje nemovité věci v insolvenčním řízení, a to ke dni 31. 12. 2020. Tuto dohodu schválil Krajský soud v Brně jako soud insolvenční usnesením ze dne 18. 8. 2020 č. j. KSBR 29 INS 4897/2017-B-15 a dohoda byla oprávněné známa, jelikož se účastnila jejího vypracování. Do konce roku 2020 nebyl ukončen postup zpeněžení nemovité věci v insolvenčním řízení, proto nemohl stěžovatel dostát své povinnosti plynoucí ze schválených soudních smírů. O postupu prodeje nemovité věci v insolvenčním řízení stěžovatel oprávněnou pravidelně informoval a zároveň potvrzoval vůli splnit řádně svůj dluh. Podání návrhu na exekuci tak bylo předčasné, a v principu nedůvodné, neboť oprávněná věděla, že bude plně uspokojena z výtěžku prodeje nemovité věci, k níž měla zástavní právo jako zajištěný věřitel, a z hyperochy po uspokojení ostatních věřitelů podle dohody o vypořádání společného jmění manželů. Také věděla, že majetkové poměry stěžovatele jinou efektivní formu úhrady dluhu neumožňují. Podle stěžovatele došlo k uspokojení pohledávky oprávněné výlučně na základě plnění podle dohody o vypořádání společného jmění manželů, a to bez jakéhokoliv přispění či aktivní účasti vedlejšího účastníka, který pouze zaslal vyrozumění o zahájení exekuce s prvním exekučním příkazem a následně zůstal nečinný. Usnesení okresního soudu je formalistické a upozaďuje princip dobrovolnosti a aktivní účast stěžovatele, který se snažil vlastním přičiněním svůj závazek splnit. Oprávněná navíc věděla o tom, že její pohledávka bude uhrazena. Stěžovatel upozorňuje na to, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 11. 2. 2021, vyrozumění o zahájení exekuce mu bylo doručeno dne 6. 4. 2021, avšak již dne 25. 3. 2021 byla uzavřena kupní smlouva mezi insolvenční správkyní a kupujícím na prodej nemovité věci, z jehož výnosu měla být pohledávka oprávněné uspokojena. Dne 31. 3. 2021 zaslala oprávněná vedlejšímu účastníkovi zprávu o tom, aby ve věci nekonal. K principu dobrovolnosti, aktivního přičinění povinného k uhrazení vymáhaného dluhu a zohlednění aktivity soudního exekutora stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. II. ÚS 415/12 (N 209/71 SbNU 469), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125) a ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19 (N 48/99 SbNU 106).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi, vedlejšímu účastníkovi řízení a oprávněné.
7. Okresní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení a připomenul, že k plnění stěžovatele ve prospěch oprávněné došlo až v exekučním řízení, šlo tedy o vymožené plnění a exekutorovi tak vznikl nárok na odměnu.
8. Vedlejší účastník k námitce, že podání exekučního návrhu bylo předčasné a nedůvodné uvedl, že je na úvaze oprávněné, kdy po nabytí právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu přistoupí k sepisu exekučního návrhu. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník vydal vyrozumění o zahájení exekuce spolu s prvním exekučním příkazem a výzvou ke splnění vymáhané povinnosti a rovněž stěžovatele poučil, že v této fázi exekučního řízení může dobrovolně uhradit vymáhaný dluh ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatel však svoji povinnost nesplnil, čímž došlo k zániku principu dobrovolnosti plnění, ke kterému se váže snížení nákladů exekučního řízení. Stěžovatel vymáhaný nárok uhradil až ke dni 7. 10. 2021. Stěžovatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu není na posuzovanou věc přiléhavá, jelikož dopadá na ty případy, kdy došlo ke splnění povinnosti dobrovolně, bez přímé exekuce. Vedlejší účastník odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3221/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Skutečnost, že stěžovatel předvídal, že v budoucnu svoji povinnost splní, není v posuzované věci rozhodná.
9. Oprávněná sdělila, že se vzdává svého postavení vedlejší účastnice řízení.
10. Vyjádření okresního soudu a vedlejšího účastníka nezasílal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli, neboť nepřineslo žádné nové informace a argumentaci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
12. Problematikou náhrady nákladů exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž zaujal postoj ke dvěma základním situacím. V první z nich povinný plnil dobrovolně mimo exekuční řízení, a to dříve, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. nález ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), bod 15.]. Ve druhém případě jde o situace, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". K tomu Ústavní soud uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti [§46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů] je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů (viz např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2757/18). Právě uvedené logicky znamená, že je-li plněno později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2289/13, ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3358/16 či ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2038/21).
13. V nyní posuzované věci stěžovatel plnil až ve dnech 4. 8. 2021 a 7. 10. 2021, plně uhradil pohledávky až poté, co byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce, odeslal stěžovateli vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu k dobrovolnému plnění, a kdy mu tyto dokumenty byly doručeny dne 18. 3. 2021 a 6. 4. 2021. Z exekutorského spisu se dále podává, že soudní exekutor před plněním stěžovatelem učinil ještě další kroky k vymožení pohledávky (např. vícekrát obeslal bankovní ústavy se žádostí o poskytnutí součinnosti, vydal exekuční příkaz, vyžádal si informace od Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR). Je tedy zjevné, že soudní exekutor byl při vymáhání pohledávky aktivní.
14. Nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši není možno podle Ústavního soudu zpochybňovat tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Je pravda, že Ústavní soud ve stěžovatelem dovolávaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a proto nepovažoval za ústavně souladné, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tuto výtku Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, podle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění [srov. §46 odst. 6 exekučního řádu a §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 3 exekutorského tarifu]. Tím bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, byly přitom zákonem jasně vymezeny (§46 odst. 6 exekučního řádu) a stěžovatel o nich byl také poučen.
15. Na stěžovatelovu věc nedopadají ani závěry ostatních nálezů, kterých se v ústavní stížnosti dovolává (sp. zn. II. ÚS 415/12, sp. zn. I. ÚS 2930/09 a sp. zn. I. ÚS 3302/19). V těchto věcech povinní uhradili dobrovolně vymáhanou pohledávku sice již po zahájení exekuce, ale ještě před jejím vynuceným provedením bez přímé účasti exekutora, popř. ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce nebo vyrozumění o nařízení exekuce a výzvy k dobrovolnému plnění. Jak již bylo uvedeno výše, v nyní posuzované věci stěžovatel uhradil vymáhanou pohledávku až několik měsíců poté, co mu uběhla lhůta k dobrovolnému plnění.
16. Namítá-li stěžovatel, že podání návrhu na exekuci bylo předčasné, a v principu nedůvodné, neboť oprávněná věděla, že bude plně uspokojena z výtěžku prodeje nemovité věci, lze uvést, že se stěžovatel soudním smírem zavázal, že dluh uhradí do konce roku 2020. Neuhradil-li stěžovatel dluh v tomto termínu, a oprávněná proto podala návrh na provedení exekuce, nelze v tomto postupu spatřovat neústavní výkon jejího práva.
17. Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastník postupoval řádně. Stěžovatel mu v podstatě vytýká, že jednal rychle. Je nutné připomenout, že soudní exekutor má podle §46 odst. 1 exekučního řádu povinnost postupovat rychle a účelně. Naopak nedůvodné průtahy v řízení mohou způsobit jeho kárnou odpovědnost za tyto průtahy (viz četná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného, např. rozhodnutí ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Kse 23/2009-100, ze dne 28. 11. 2011 č. j. 11 Kse 21/2009-84, ze dne 6. 9. 2012 č. j. 11 Kse 17/2009-117, ze dne 8. 4. 2013 č. j. 15 Kse 5/2012-195, ze dne 11. 5. 2016 č. j. 15 Kse 10/2015-116 nebo ze dne 23. 5. 2017 č. j. 14 Kse 1/2016-180). Ke skutečnosti, že stěžovateli bylo doručeno v pořadí druhé vyrozumění o zahájení exekuce a výzva ke splnění vymáhané povinnosti až dne 6. 4. 2021, tedy poté, co oprávněná vedlejšího účastníka dne 31. 3. 2021 požádala o pozastavení provádění exekuce, lze uvést, že ze spisu plyne, že vedlejší účastník vyhotovil a odeslal tyto dokumenty nejpozději dne 30. 3. 2021, kdy již byly připraveny na pobočce pošty k vyzvednutí.
18. Ústavní soud dodává, že situace stěžovatele je politováníhodná, jelikož posuzovaný spor vznikl pouze z toho důvodu, že se nestihl uskutečnit prodej nemovité věci. V posuzované věci však nikdo z účastníků nepostupoval v rozporu s jejich právy, ani tato práva nevykonával způsobem, který by bylo možné označit za šikanózní, či by svá práva zjevně zneužíval. Právní kroky oprávněné vycházely z toho, že stěžovatel nedostál svým závazkům v dohodnuté době. Stejně tak vedlejší účastník postupoval v souladu s exekučním řádem. Je rovněž nutno připomenout, že stěžovatel ve schváleném smíru souhlasil s datem, do kdy uhradí dluh oprávněné. Schválil-li okresní soud tento smír dne 15. 6. 2020 a 14. 7. 2020, tedy ani ne půl roku před datem splatnosti dluhu, a dokonce ještě před vypracováním dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 7. 2020 a před jejím schválením soudem dne 18. 8. 2020, je zjevné, že stěžovatel si musel uvědomovat, že je málo pravděpodobné, že prodej nemovité věci bude dokončen do konce roku 2020. Sám stěžovatel tak podle Ústavního soudu nese podíl viny na této situaci, jelikož neměl souhlasit s termínem úhrady do konce roku 2020 a měl se domáhat takové dohody, která mu poskytne delší lhůtu ke splnění dluhu.
19. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu