ECLI:CZ:US:2022:4.US.1292.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1292/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Koukalové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022 č. j. 33 Cdo 2038/2020-161 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2019 č. j. 37 Co 119/2018-123, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti M & M reality holding, a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Třebíči (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 49/2017 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2017 č. j. 9 C 49/2017-76 uložil stěžovatelce (jako žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 96 800 Kč s příslušenstvím, jako provizi ze smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti a poskytování služeb, uzavřené mezi účastnicemi dne 8. 10. 2015, a dále náklady řízení ve výši 57 902 Kč. Podle okresního soudu z provedeného dokazování (listinných důkazů a výslechů svědků) vyplynulo, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu o zprostředkování koupě nemovitosti, jejímž předmětem byla povinnost vedlejší účastnice zprostředkovat pro stěžovatelku reálnou možnost uzavření kupní smlouvy či smlouvy o smlouvě budoucí kupní ke specifikované nemovitosti. Stěžovatelka se zavázala uhradit provizi ve výši 80 000 Kč a 21% daň z přidané hodnoty. Vedlejší účastnice podle okresního soudu pro stěžovatelku zprostředkovala reálnou možnost uzavření zprostředkovávané smlouvy, neboť pro ni připravila návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní s prodávajícími, k jejímuž podpisu došlo. Obsahem této smlouvy byl závazek stran uzavřít kupní smlouvu, přičemž jednou z podmínek uzavření takové smlouvy bylo uhrazení kupní ceny stěžovatelkou na účet vedlejší účastnice do 30. 4. 2016. Stěžovatelka však tuto podmínku ve lhůtě nesplnila a prodávající z tohoto důvodu od smlouvy o smlouvě budoucí kupní následně odstoupily.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 16 693 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143, avšak Ústavní soud ho nálezem ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 zrušil. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatelky znovu odmítl. V odůvodnění k první předložené otázce v dovolání uvedl, že stěžovatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, s čímž již souhlasil Ústavní soud ve zrušujícím nálezu. Ke druhé otázce, ve které stěžovatelka tvrdila, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 8. 10. 2015 neobsahuje ustanovení o tom, že nárok na provizi vzniká vedlejší účastnici již zprostředkováním možnosti uzavřít smlouvu kupní či smlouvu o smlouvě budoucí kupní, ale až uzavřením samotné zprostředkované smlouvy, Nejvyšší soud uvedl, že zjišťování obsahu smlouvy je skutkovým zjištěním, tedy stěžovatelka vychází z jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěl krajský soud, což není způsobilým dovolacím důvodem. K třetí otázce, zda přiznání provize odporuje dobrým mravům, jelikož byla přiznána i za plnění, které neproběhlo (uhrazení správního poplatku za vklad do katastru nemovitostí), Nejvyšší soud uvedl, že na této otázce nebyl rozsudek krajského soudu založen.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka k druhé otázce, kterou vymezila v dovolání, namítá, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné. Nejvyšší soud postupoval nepřiměřeně formalisticky. K třetí otázce stěžovatelka v dovolání namítala, že nerozumí vypořádání krajského soudu. Nemůže však budovat vlastní skutkové závěry, neuvedl-li ani krajský soud ničeho srozumitelného.
6. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud se nedostatečně vyjádřil k její námitce, podle které vedlejší účastnice uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu již s vlastníky prodávané nemovitosti, proto jí nemohlo vzniknout právo na provizi za stejnou činnost s později vyhledanou zájemkyní o koupi. Krajský soud ani nereagoval na namítaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 25 Co 387/2010-107, jenž byl citován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, a podle kterého byly rezervační smlouvy podle minulé právní úpravy vyhodnoceny jako absolutně neplatné, jelikož se příčily dobrým mravům. Krajský soud se rovněž nezabýval již zmíněnou třetí otázkou, ke které uvedl pouze jedinou větu, jež je nesrozumitelná. Tímto nenaplnil požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
9. Těžištěm stěžovatelčiny věci je posouzení, zda uzavřela s vedlejší účastnicí zprostředkovatelskou smlouvu, podle které jí měla uhradit provizi za vytvoření možnosti uzavřít kupní smlouvu či smlouvu o smlouvě budoucí kupní a zda tuto příležitost vedlejší účastnice vytvořila.
10. Ústavní soud z vyžádaného spisu okresního soudu zjistil, že ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 8. 10. 2015 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je uvedeno následující: "(1.1) Vzhledem k tomu, že Zájemce má vážný zájem a úmysl nabýt předmět převodu specifikovaný v Bodě I. (viz strana č. 1) (dále jen "Předmět převodu"), zavazuje se tímto Zprostředkovatel vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne Zájemci možnost uzavření kupní smlouvu/smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu/smlouvu o budoucí kupní smlouvě/smlouvu o budoucí smlouvě o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu (dále jen "Zprostředkovávaná smlouva") s vlastníkem Předmětu převodu/členem družstva (dále jen "Převodce"). [...] (2.2) V případě, že Zprostředkovatel obstará pro Zájemce reálnou a možnou příležitost k uzavření Zprostředkovávané smlouvy mez i Zájemce a Převodcem, je Zájemce povinen zaplatit Zprostředkovateli provizi uvedenou v Bodě V. (dále jen "Provize")." V bodě V. je provize stanovena ve výši 80 000 Kč + 21 % daň z přidané hodnoty. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že "žalobkyně pro žalovanou následně zprostředkovala reálnou možnost uzavření kupní smlouvy, neboť pro žalovanou připravila návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní s prodávajícími, k jejímuž podpisu (uzavření) nakonec také došlo. Obsahem této smlouvy byl závazek stran uzavřít kupní smlouvu (realizační) na výše specifikované nemovitosti, přičemž jednou z podmínek uzavření takové smlouvy bylo uhrazení kupní ceny žalovanou na účet žalobkyně do dne 30. 4. 2016. Žalovaná však tuto podmínku ve stanovené lhůtě nesplnila a prodávající jen z tohoto důvodu od smlouvy o smlouvě budoucí kupní následně odstoupily. Přitom kdyby ke splnění podmínky uhrazení kupní ceny podle smluvního ujednání došlo, pak by prodávající byly povinny uzavřít se žalovanou vlastní kupní smlouvu a tato jejich povinnost by byla soudně vynutitelná. To svědčí o reálnosti uzavření kupní smlouvy pro žalovanou, přičemž vlastní uskutečnění záviselo právě a jen na tom, zda žalovaná složí kupní cenu." Toto posouzení okresního soudu přímo vyplývá z doložené smlouvy, je logické, odůvodněné a ústavně souladné.
11. V podaném odvolání stěžovatelka namítala, že vedlejší účastnice měla již nárok na provizi z rezervační smlouvy uzavřené s prodávajícími ze dne 5. 10. 2015. Podle stěžovatelky nemůže mít vedlejší účastnice nárok na provizi navíc za činnost, kterou se zavázala vykonat již zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 8. 10. 2015. K těmto námitkám lze uvést, že v rezervační smlouvě ze dne 5. 10. 2015 je uvedeno, že "(2.2) V případě, kdy v době platnosti této Dohody Zprostředkovatel obstará Klientovi uzavření Zprostředkované smlouvy, sjednaly Smluvní strany, že zprostředkovatelská provize bude Zprostředkovateli uhrazena ze strany obstaraného Zájemce. Zprostředkovatelská provize není součástí kupní ceny." Tomuto ujednání odpovídá i následný skutkový děj. Krajský soud na tuto námitku reagoval, když uvedl, že "soud I. stupně se vypořádal i s odvolacími námitkami ohledně skutečnosti, že žalobkyně dříve uzavřela i zprostředkovatelskou smlouvu s budoucími prodávajícími. Ve smlouvě s žalovanou - budoucí kupující, činnost pro druhou stranu nebyla vyloučena (§2450 NOZ), nadto z dohody s budoucími prodávajícími vyplývá, že provize bude zaplacena obstaraným zájemce, tudíž nebude provize dvojnásobná." Ani na této úvaze nenalézá Ústavní soud ničeho neústavního a považuje ji za dostatečnou.
12. Dovozovala-li stěžovatelka z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, resp. z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 387/2010, že obdobné rezervační smlouvy jsou absolutně neplatné jako celek, jelikož se příčí dobrým mravům, pak je nutné uvést, že z daného rozsudku Nejvyššího soudu nic takového neplyne. Nejvyšší soud naopak nesouhlasil s názorem Krajského soudu v Praze a jeho rozsudek zrušil, když uvedl, že smluvní odchýlení od zákona v neprospěch spotřebitele nezpůsobuje "neplatnost smlouvy jako celku, tedy i jeho ujednání o smluvní pokutě. Příkladmo lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1348/2018, ze kterého se podává, že dotčené ujednání způsobuje pouze neplatnost konkrétní části smlouvy - v posuzovaném případě ujednání o odměně za zprostředkování - nezpůsobuje však neplatnost smlouvy jako celku. Zprostředkovatelská smlouva, kterou účastníci uzavřeli v režimu obchodního zákoníku, není tudíž jako celek neplatná a nemůže být - bez dalšího - neplatné ani její ujednání o smluvní pokutě, z něhož žalobkyně dovozuje žalobou uplatněný nárok."
13. Namítá-li stěžovatelka, že z důvodu ochrany spotřebitele nárok na provizi nevzniká již zprostředkováním možnosti uzavřít smlouvu kupní či smlouvu o smlouvě budoucí kupní, ale až uzavřením samotné zprostředkovávané smlouvy (druhá otázka prezentovaná v dovolání), Ústavní soud připomíná, že již okresní soud ve svém rozsudku s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že podstatou zprostředkovatelských smluv je závazek zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má vést k uzavření určité smlouvy. Ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 8. 10. 2015 bylo navíc rovněž ujednáno, že vedlejší účastnice bude vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne stěžovatelce možnost uzavřít nejenom kupní smlouvu, ale i smlouvu o smlouvě budoucí kupní. K uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní skutečně došlo. V posuzovaném případě tak nejde pouze o "zprostředkování možnosti uzavřít smlouvu", ale dokonce došlo i k uzavření zprostředkovávané smlouvy.
14. Stěžovatelka dále namítala, že přiznání provize odporuje dobrým mravům, jelikož byla přiznána i za plnění, které neproběhlo (uhrazení správního poplatku za vklad do katastru nemovitostí). Krajský soud k dané námitce uvedl, že "z povahy věci pak vyplývá, že pokud žalovaná příležitost k uzavření kupní smlouvy nevyužila, není důvod k plnění tzv. nadstandardního závazku (úhrada poplatku za vklad a další)." Stěžovatelka na jednu stranu namítá, že dané vypořádání není srozumitelné, na druhou stranu zároveň i přiznává, že je chápe tak, že vedlejší účastnice má právo na plnou provizi za všech okolností. Podle Ústavního soudu přesně takto krajský soud tuto větu zamýšlel, což i přímo vyplývá ze zprostředkovatelské smlouvy ze dne 8. 10. 2015. Předmět smlouvy byl jasně definován ve výše citovaném bodě 1.1 smlouvy, stejně tak okolnosti, kdy vedlejší účastnici vzniká nárok na provizi (bod 2.2 smlouvy). Nárok na provizi nebyl podmíněn plněním nadstandardních služeb, proto i bez poskytnutí tohoto plnění měla stěžovatelka povinnost uhradit vedlejší účastnici provizi.
15. Na závěr Ústavní soud připomíná, že okresní soud se zabýval i stěžovatelkou uhrazenou částkou 20 744 Kč, ke které uvedl, že byla uhrazena jiné obchodní společnosti než vedlejší účastnici na základě smlouvy o úvěru a není předmětem řízení v posuzované věci.
16. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu