ECLI:CZ:US:2022:4.US.1314.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1314/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2022 č. j. 67 To 43/2022-99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 12. 2021 č. j. 1 PP 116/2021-83 podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 2 T 175/2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 67 To 188/2018 v délce trvání tří let. Obvodní soud stěžovateli s odkazem na §89 odst. 1 trestního zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu a podle §89 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obvodní soud shledal, že stěžovatel splnil tzv. časovou podmínku pro podmíněné propuštění na svobodu, prokázal polepšení ve výkonu trestu (mimo jiné mu bylo umožněno pracovat na nestřežených pracovištích v "civilních sektorech") a je u něj očekávatelné vedení řádného života v budoucnu (předložil smlouvu o smlouvě budoucí zakládající pracovní poměr ke konkretizované strojírenské společnosti a smlouvu o smlouvě budoucí k pronájmu bytu). Obvodní soud též vymezil důvody, pro které přistoupil ke stanovení zkušební doby a vyslovení dohledu.
3. Ke stížnosti státního zástupce městský soud napadeným usnesením zrušil podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení obvodního soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl, že podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku za použití §331 odst. 1 trestního řádu se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 2 T 175/2014 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 67 To 188/2018 v délce trvání tří let, zamítá. Městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že stěžovatel vykonal více než polovinu trestu a lze u něj shledat polepšení, což potvrzuje jeho pracovní zařazení s volným pohybem mimo areál věznice. Dospěl nicméně k protichůdným závěrům, jde-li o předpoklad vedení řádného života. Uvedl, že stěžovatel se dopouštěl různorodé trestné činnosti kontinuálně od roku 2009, přičemž byl dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu na svobodu a rovněž účasten amnestie, nicméně i poté se dopustil recidivy. Obvodní soud též opomenul, že do výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel dodán policejním orgánem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že městský soud při posouzení jeho žádosti nepostupoval správně a usnesení zatížil právní vadou nepřezkoumatelnosti a "extrémního excesu". Podle stěžovatele obvodní soud správně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2393/21, ze kterého vyplývá, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nemůže být založeno na pouhém poukazu na minulou trestnou činnost bez toho, že se v odůvodnění rozhodnutí uvede, za jakých podmínek žadatel páchal předchozí trestnou činnost, zda jsou tyto podmínky nyní odlišné, před jakou dobou došlo k této trestné činnosti a zda se doba uběhlá od posledního potrestání mohla a měla na stěžovateli nějak pozitivně projevit. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil všechny nezbytné podmínky pro vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění, což obvodní soud uznal. Dále stěžovatel označuje za neúnosně dlouhý způsob vyřízení jeho věci, když městský soud jeho stížnost projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž usnesení obdržel až po více než třech měsících od vydání rozhodnutí obvodního soudu. Na tomto základě dovozuje, že městský soud porušil jeho ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl proti usnesení městského soudu k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil městský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Nejde tedy o institut, kterého bude použito bez dalšího, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro uplatnění tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
8. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 a následujících. Ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku), očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění musí být splněny současně.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil jednu ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění. Podle obecných soudů stěžovatel prokázal polepšení ve výkonu trestu. Zbývající podmínku, tj. prognózu vedení řádného života v budoucnu, městský soud posoudil (oproti obvodnímu soudu) jako nesplněnou, své rozhodnutí udržitelným způsobem odůvodnil, přičemž Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
10. K námitce stěžovatele, že při posuzování podmínky vedení řádného života v budoucnu městský soud přeceňoval jeho trestní minulost, Ústavní soud podotýká, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet právě i z údajů o jeho trestní minulosti, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15 či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy [viz např. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21], k čemuž však v dané věci nedošlo. Městský soud dospěl k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry.
11. Závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním spojeny, však nemusejí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, jakož i sp. zn. III. ÚS 2478/14 a sp. zn. III. ÚS 3621/15). Z právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
12. V nyní posuzované věci městský soud zohlednil všechny argumenty a okolnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která se následně pokusil vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života, což je věcí jeho uvážení, při kterém dospěl k podloženému závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti a že v jeho případě je riziko recidivy stále příliš velké. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že v minulosti u něj již byly užity tresty odnětí svobody, přičemž byl dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu na svobodu a rovněž účasten amnestie, nicméně i poté se dopustil recidivy. Městský soud se nezpronevěřil ani nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2393/21, neboť se zabýval tím, zda došlo ke změně podmínek, které stěžovatele opakovaně vedly k páchání trestné činnosti, resp. časovými souvislostmi. Úvahy městského soudu nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii naložil podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře.
13. Závěr, že výše uvedené okolnosti ve stěžovatelově případě představují nepřiměřené riziko recidivy jeho chování, neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a Ústavnímu soudu, který není další instancí v nynějším řízení, ani nepřísluší, aby míru rizika recidivy po obecných soudech "přehodnocoval". Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je významné, že městský soud žádné z uvedených kritérií nedezinterpretoval ani nehodnotil v rozporu s kogentními ústavními pravidly (např. principem presumpce neviny).
14. Jak již bylo uvedeno, v nyní posuzované věci však městský soud shledal, že u stěžovatele nebyla splněna podmínka budoucího vedení řádného života, v důsledku čehož nelze důvodně předpokládat, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel a že dalšího výkonu trestu není třeba. Ústavní soud nemá výhrady k napadenému rozhodnutí, neboť závěry městského soudu pokládá za dostatečně racionální a obhajitelné, a proto neshledal, že by jím došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
15. Námitkou projednání věci bez zbytečných průtahů se Ústavní soud blíže nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení [srov. nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 1609/14]. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu (obdobně usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1076/12 nebo ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1682/13).
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu