ECLI:CZ:US:2022:4.US.1315.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1315/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2022 č. j. 21 Co 374/2021-1439, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, M. K. a nezletilých M. V., T. V. a F. B. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení principů ústavnosti a práva dítěte na volbu prostředí, ve kterém chce žít a vyrůstat, "práva rodiče na nerušený rodinný život", "práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí", práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodu, že jde o věc nezletilých dětí a delší doba uplatňování péče podle tohoto rozhodnutí by mohla způsobit závažné škody na jejich zdraví a psychice.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 39 P 14/2014-1271, 15 PaNc 164/2020 a 15 PaNc 199/2020 zamítl návrh vedlejší účastnice (dále jen "matka") na změnu poměrů k nezletilým vedlejším účastníkům (dále jen "nezletilí" nebo "děti" či "synové") ve prospěch její výlučné péče (výrok I), dále pak zastavil řízení o styku (výrok II), matce uložil uhradit České republice náklady na vypracovaný znalecký posudek (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
4. K odvolání matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se nezletilí svěřují do výlučné péče matky, a současně upravil styk nezletilých se stěžovatelem jako jejich otcem (výrok I), přičemž rozhodl, že se tím mění rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 7. 2018 č. j. 39 P 14/2014-861 a rozsudek obvodního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 39 P 14/2014-561 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 17. 5. 2016 č. j. 21 Co 164/2016-693 v části týkající se úpravy péče o nezletilé (výrok II), a dále zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku I v části týkající se úpravy vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilým a také ve výrocích III a IV a věc vrátil v tomto rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že pro tak zásadní změnu, jakou je zrušení předchozí střídavé péče, nebyl důvod. Navíc u nezletilého M. městský soud rozhodl proti jeho vůli, vůle dalších dvou dětí nebyla svobodná s ohledem na jejich ovlivňování matkou. Matčiny argumenty přitom byly vágní až zavádějící, např. že u něho musí vykonávat nebezpečnou práci, ačkoliv šlo o běžnou práci na zahradě. A označuje-li matka takovou práci za nebezpečnou a škodící, stěžovatel má za to, že zbavuje dospívající syny přirozeného vzoru a výchovy. Upozorňuje i na skutečnost, že u mladších dětí byl psychology konstatován sklon k nekritickému obdivu a ochraně matky, a to i na vlastní úkor, což v jejich věku není správné a vysvětluje to i jejich "svobodnou" vůli. Dále upozorňuje na zprávu Dětského krizového centra v Praze 4 ze dne 18. 8. 2021, která kromě této skutečnosti zmiňuje i nevhodný výchovný přístup matky a její podivné chování při jednáních.
6. Druhým argumentem městského soudu, jak stěžovatel dále uvádí, bylo, že uplatňoval fyzické tresty. Ukázalo se však, že poslední dva roky k nim již nedocházelo (a předtím výjimečně). Nedělo se tak ani v okamžiku rozhodování městského soudu, ačkoliv soud je povinen rozhodovat podle stavu ke dni rozhodnutí. Tento argument je proto lichý a pro změnu výchovy nepostačující. Podle stěžovatele z obou rozsudků vyplývá, že je to matka, kdo odmítá komunikovat, včetně nařízených terapií. Nese tak především ona odpovědnost za špatný stav komunikace mezi rodiči, a bylo by v rozporu s právními zásadami, aby měla prospěch ze svého nezodpovědného jednání, resp. aby byla "odměněna" svěřením všech tří dětí do výhradní péče. Matčin poukaz na údajné domácí násilí, které spočívalo v jediném udeření v afektu před devíti lety, zde nemůže obstát, naopak jen dokresluje, v čem matka děti vychovává, tj. neustále jim připomíná staré domnělé křivdy, čímž se je snaží nejen ovlivnit a připoutat k sobě, ale i poškodit vztah dětí k němu, přičemž přes upozornění psychologů a soudu odmítá přijmout fakt, že pro zdárný vývoj dětí je klíčová normalizace vztahu mezi rodiči.
7. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který upřednostňuje střídavou péči i ve velmi raném věku dítěte, a upozorňuje soudy, že pro nenařízení střídavé péče musí existovat zásadní důvody. Městským soudem udávané důvody pro změnu péče ze střídavé na výhradní péči matky, navíc u dopívajících tří synů, jsou vágní a pro tak zásadní rozhodnutí nedostatečné. Podle stěžovatele nelze zrušit sedm let trvající péči na tomto základě a oddělit děti od otce, zvláště když připouštějí, že ho mají rády a že je mnohé naučil a stále učí. Matka svými stížnostmi a dehonestací jeho aktivit před dětmi poškozuje jeho rodičovskou autoritu, kterou děti potřebují pro svůj zdravý vývoj.
8. Porušení svého práva na řádný proces stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud nesprávně vyhodnotil výpovědi dětí, když přehlédl přání nejstaršího syna o setrvání ve střídavé péči a když vyjádření mladších synů vykládal jako projev jejich svobodné vůle. Porušení principu předvídatelnosti městský soud jako soud odvolací způsobil tím, že na základě stejných důkazů a výpovědí dospěl k opačnému rozhodnutí než obvodní soud.
9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) s tím, že jeho závěry lze uplatnit na tento případ.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
11. Domáhá-li se však stěžovatel i zrušení (kasačního) výroku III napadeného rozsudku, je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť soudní řízení dále probíhá a stěžovatel v něm má k dispozici procesní prostředky, kterými může chránit svá práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá absenci závažných důvodů pro změnu péče o nezletilé (ze střídavé na výlučnou péči matky), přičemž polemizuje s některými úvahami městského soudu, jimiž tuto změnu odůvodnil. Konkrétně poukazuje na chování matky, na význam otce při výchově dospívajících synů, odmítá, že by syny fyzicky trestal, přičemž městskému soudu vytýká, že nezohlednil výpověď nejstaršího syna, který se vyslovil pro střídavou péči, a že chybně vyhodnotil vyjádření mladších synů. Pochybení městského soudu mělo také spočívat v tom, že za stejného skutkového stavu, jak byl zjištěn obvodním soudem, rozhodl opačně.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nepřezkoumává věcnou správnost soudních rozhodnutí, zaměřil se na otázku, zda je napadený rozsudek řádně (tj. srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodněn a v tom rámci zda se městský soud s argumentací stěžovatele náležitě vypořádal, případně zda důvody, o které změnu péče o nezletilé opřel, nejsou nepřiměřené či dokonce irelevantní, resp. vzhledem k judikatuře Ústavního soudu zjevně nikoliv závažné, tedy - stručně řečeno - zda dané rozhodování není zatíženo libovůlí. Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda nelze za "extrémní" označit hodnocení provedených důkazů, tj. kdy mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými panuje zjevný rozpor (což je zpravidla tehdy, kdy tyto závěry stojí bez opory v provedených důkazech anebo dokonce jsou s nimi rozporu). Žádné takové ústavně relevantní pochybení však nezjistil.
15. Městský soud své rozhodnutí založil nejen na vyjádření nezletilých, ale také zejména na odborných závěrech soudních znalců, zpráv z Dětského krizového centra a na stanovisku kolizního opatrovníka, přičemž z nich plynoucí skutečnosti zhodnotil prizmatem "nejlepšího zájmu dítěte" podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, načež své závěry řádně odůvodnil, a to včetně významu přání dětí pro rozhodování o úpravě jejich poměrů (namítané porušení čl. 32 odst. 4 Listiny), a to včetně tvrzeného porušení práv nezletilých na volbu prostředí, ve kterém chtějí vyrůstat. V souvislosti s tím se dostatečně vypořádal s otcovou argumentací, že vůči dětem nepoužívá fyzické tresty a že je to především matka, kdo je překážkou normalizace vztahů mezi rodiči a kdo se před dětmi negativně vyjadřuje o druhém rodiči.
16. Namítá-li stěžovatel, že městský soud rozhodl "překvapivě", čímž porušil jeho právo na řádný proces, Ústavní soud musí upozornit, že "překvapivost" soudního rozhodnutí coby ústavně relevantní pochybení nemůže spočívat v tom, že odvolací soud rozhodne jinak, než účastník řízení očekával; musí jít o situace, kdy účastník byl postupem odvolacího soudu zkrácen na svých procesních právech, zejména tvrdit právně relevantní skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy, příp. právně argumentovat. V posuzovaném případě je obsahem ústavní stížnosti stejná argumentace, která zazněla již v průběhu soudního řízení a se kterou se městský soud dostatečně vypořádal. Z toho plyne, že stěžovatel vytýkaným postupem městského soudu na svých procesních právech zkrácen nemohl být, a ostatně ani ústavní stížnost samotná v tomto duchu není koncipována.
17. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výroku III napadeného rozsudku pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
18. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu