ECLI:CZ:US:2022:4.US.1326.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1326/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jan Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Tršice, sídlem Tršice 50, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, č. j. 33 Cdo 1007/2021-171, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, č. j. 69 Co 186/2020-145 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 C 35/2019-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Rezidence Hostkovice s.r.o., sídlem Tršice, Hostkovice 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zaplacení částky 446 361 Kč s příslušenstvím, představující neuhrazenou cenu díla - vyčištění dešťové kanalizace v obci Tršice.
3. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 C 35/2019-115 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 446 361 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 160 743 Kč (výrok II.) a náhradu nákladů řízení státu ve výši 1 498 Kč (výrok III.). Žalovaná částka představuje cenu díla, kterou stěžovatelka po provedení a předání díla neuhradila. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo podle §2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, včetně ujednání o předmětu díla, jeho rozsahu, sjednané ceně, jakož i době ukončení díla. Dílo bylo řádně provedeno a předáno. Stěžovatelka porušila svoji povinnost vyplývající z §2586 občanského zákoníku tím, že nezaplatila za provedení díla dohodnutou cenu.
4. Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 69 Co 186/2020-145 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil rozsudek tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 160 477 Kč, a rozhodl o náhradě odvolacího řízení.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 33 Cdo 1007/2021-171 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů, kterými bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, potažmo práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů na prolomení koncentrace řízení ve smyslu §118b občanského soudního řádu. Okresní soud považoval za klíčový důkaz tzv. zákresy, z nichž dovodil převzetí díla. Tyto zákresy však podle stěžovatelky nic neprokazují, neboť na nich absentuje jakýkoli text o tom, že by se mělo jednat o předávací protokol, jakož i označení stěžovatelky, vedlejší účastnice, chybí údaj o tom, o co se jedná, kdo zákresy vyhotovil a kdy. Zákresy obsahují pouze čáry, obrazce a parafu bývalé starostky stěžovatelky. Až při výslechu bývalé starostky stěžovatelky u druhého jednání bylo upřesněno, že tyto zákresy vnímala jako předávací protokol. V reakci na toto zjištění stěžovatelka navrhla provedení nových důkazů, což ovšem bylo vnímáno v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Přitom však byly způsobilé založit nevěrohodnost bývalé starostky. K účinkům koncentrace řízení v průběhu řízení stěžovatelka argumentovala usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 6008/2016, k němuž však odvolací soud nepřihlédl. Mají-li být takto neurčité a o ničem nevypovídající zákresy zcela průkazným elementem, zásada koncentrace řízení měla být vzhledem ke všem okolnostem prolomena.
8. Obecným soudům dále vytýká, že neumožnily výslech současného starosty stěžovatelky, že nebyl proveden žádný ze stěžovatelkou navržených důkazů, což zakládá extrémní nesoulad provedených důkazů mezi stranami sporu. Přitom poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, I. ÚS 2315/15, bod 42. Neumožněním vyjádření současného starosty stěžovatelky bylo dále porušeno právo garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když stěžovatelce bylo upřeno právo vyjádřit se nejen k provedeným důkazům, ale i k celému sporu, neboť výslech současného starosty nebyl umožněn ani jedním z obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným usnesením je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. V intencích shora uvedeného Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly, právní závěry podrobně odůvodnily, rozhodnutí obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i aplikovaná zákonná ustanovení.
13. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů na uplatnění výjimky z koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka, v reakci na výslech bývalé starostky stěžovatelky, navrhla u druhého jednání před okresním soudem provedení nových důkazů, které měly založit nevěrohodnost výpovědi bývalé starostky, nevěrohodnost výpovědí jiných svědků, jakož i nevěrohodnost tzv. zákresů a faktury za odebranou vodu, a dále provedení důkazu, který nemohla bez své viny uplatnit dříve.
14. Ústavní soud předesílá, že mu nepřísluší, až na výjimky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přehodnocovat důkazy, které byly provedeny nezávislými soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
15. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu Ústavní soud zjistil, že účinky koncentrace řízení nastaly skončením prvního jednání ve věci dne 25. 9. 2019. Občanský soudní řád umožňuje, v zákonem předpokládaných situacích, prolomit účinky koncentrace, čehož se dovolávala i stěžovatelka, když u druhého jednání dne 21. 11. 2019 předložila nová tvrzení a navrhla důkazy (zápis ze zasedání zastupitelstva stěžovatelky, výslech současného starosty a místostarosty stěžovatelky, znalecký posudek k určení stáří zákresů), které měly vést ke zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů, a dále označila důkaz, který bez své viny nemohla včas uvést (znalecký posudek k určení délky vyčištěné kanalizace při použití 176 m3 vody).
16. Okresní soud se tvrzením stěžovatelky ohledně koncentrace řízení podrobně věnoval, vycházeje přitom z judikatury Nejvyššího soudu. Konstatoval, že veškerá tvrzení stěžovatelky (zpochybňující věrohodnost provedených důkazů) podpořená návrhy na provedení nových důkazů směřovaly ke skutečnostem, ohledně nichž stěžovatelka nesla procesní břemeno tvrzení a důkazní břemeno, podléhající koncentraci řízení podle §118b odst. 1 občanského soudního řádu. Návrhy důkazů, které měly vést ke zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů, však podle okresního soudu nenaplňovaly předpoklady pro uplatnění předmětné výjimky z koncentrace řízení a jako takové tedy nemohly být v řízení provedeny, když nebyly způsobilé ovlivnit hodnocení věrohodnosti provedených důkazních prostředků, nýbrž jejich prostřednictvím měl být již zjištěný skutkový stav zjištěn jinak (to se týkalo provedení důkazu zápisem ze zasedání zastupitelstva stěžovatelky, výslechu současného starosty a místostarosty stěžovatelky). K odlišnému závěru dospěl okresní soud ohledně návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k určení stáří zákresů, který shledal způsobilým zpochybnit věrohodnost již provedeného důkazního prostředku, ovšem pro objektivní nemožnost provést takový znalecký posudek (dle osloveného znalce úzké časové rozpětí pro určení okamžiku vyhotovení listiny) nebyl proveden. V případě návrhu na provedení znaleckého posudku, kterým měla být určena délka vyčištěné kanalizace při použití 176 m3 vody, který stěžovatelka bez své viny nemohla včas uvést, okresní soud rovněž zvažoval uplatnění výjimky z koncentrace. Při aplikaci této výjimky se vychází z předpokladu v průběhu řízení nastalé změny v rozhodných skutečnostech, čímž se umožní účastníkovi reagovat na rozhodné skutečnosti, na které nemohl reagovat dříve. Okresní soud však dospěl k závěru, že k žádné změně v tvrzení ohledně rozhodných skutečností v tomto řízení nedošlo. Vedlejší účastnice od samého počátku řízení tvrdila a prokazovala, že předmětné práce provedla v celém nárokovaném rozsahu.
17. Ústavní soud v právním posouzení obecných soudů neshledal žádné nedostatky dosahující ústavní úrovně. V podrobnostech lze plně odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu (viz zejména body 19. a 20.), jakož i odůvodnění potvrzujícího rozsudku krajského soudu (viz body 9. až 12.). Rovněž postup Nejvyššího soudu nepředstavuje jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Z jeho usnesení je zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelka totiž nepředložila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost dovolání založila.
18. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy neprovedly žádný jí navržený důkaz, je třeba na jednotlivé důkazní návrhy nahlížet podle toho, kdy byly učiněny. V případě důkazních návrhů učiněných po účincích koncentrace řízení lze odkázat na body 15. a 16. tohoto usnesení. Jde-li o návrhy na provedení důkazů, které stěžovatelka učinila před skončením prvního jednání (důkaz technickými průkazy vozidel vedlejší účastnice, fotografiemi, technickým popisem a tachografy vozidel), okresní soud zdůvodnil, proč považoval provedení těchto důkazů za nadbytečné (bod 5. rozsudku okresního soudu). Ústavní soud považuje jeho závěry za ústavně konformní.
19. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky, že jí bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jakož i k celému sporu. Tvrzeným pochybením okresního soudu se zabýval při rozhodování o odvolání již krajský soud, který po prostudování obsahu spisu takové pochybení neshledal a konstatoval, že okresní soud při vytváření skutkového stavu postupoval v souladu se zásadami zakotvenými v §120 občanského soudního řádu, rozsah dokazování odvíjel od předmětu řízení a podrobně zdůvodnil, které důkazy hodnotil a které důkazy neprovedl. K tomu Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, je-li účastníku upřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, k čemuž v posuzované věci nedošlo. Stěžovatelce nebylo upřeno právo vyjádřit se k věci, neboť měla prostor pro uplatnění svých argumentů v průběhu řízení. K porušení stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených práv tak napadenými rozhodnutí nedošlo.
20. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Obecné soudy aplikovaly běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem. V jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu