ECLI:CZ:US:2022:4.US.1344.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1344/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Petrem Aulickým, advokátem, sídlem Dolní Valy 3940/2, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 1184/2021-1358 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2020 č. j. 5 To 145/2020-1305, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 188/2015-1267 byli T. H., jednatel stěžovatelky, a stěžovatelka uznáni vinnými ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Prve uvedenému za to byl uložen podle §254 odst. 1 a §67 odst. 1 a 3 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl se stanovené lhůtě vykonán, stanovil okresní soud podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Stěžovatelka byla podle §254 odst. 1 a §68 odst. 1 trestního zákoníku za použití §18 odst. 1 a 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, odsouzena rovněž k peněžitému trestu, a to ve výměře 20 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Uvedeným rozsudkem rozhodoval okresní soud již podruhé, když jeho v pořadí první rozhodnutí ve věci T. H. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2019 zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu jednání; rovněž usnesením ze dne 29. 4. 2019 spojil trestní věc T. H. s trestní věcí stěžovatelky.
3. K odvolání obou obviněných rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nově rozhodl tak, že ohledně obou obviněných upravil znění tzv. skutkové věty tak, aby byla v souladu s právní větou; oba obviněné pak uznal vinnými zcela shodně, jak to učinil okresní soud, a uložil jim i stejné tresty.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali oba obvinění dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že okresní soud postupoval v rozporu s §109 a souvisejícími ustanoveními trestního řádu, když ustanovil novou znalkyni k vypracování znaleckého posudku, aniž objasnil, v čem shledal vady obhajobou dříve předloženého znaleckého posudku a aniž si od znalkyně, která ho vyhotovila, vyžádal vysvětlení, jak vyžaduje zmíněné ustanovení trestního řádu. Krajský soud ani Nejvyšší soud tuto vadu nenapravily a k námitkám stěžovatelky směřujícím proti tomu se nevyjádřily. V řízení dále nebyly dostatečně prokázány jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu - k nim se stěžovatelka postupně podrobně vyjadřuje a vznáší celou řadu výhrad proti dílčím závěrům soudů i proti průběhu dokazování.
III.
Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 (č. Org. 1/22), neboť usnesením ze dne 21. 6. 2022 č. j. IV. ÚS 1344/22-39 byl stálý člen IV. senátu Jan Filip z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Úvodem nutno konstatovat, že usnesením ze dne 4. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1338/22 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost spoluodsouzeného T. H. Toto usnesení se vypořádalo s jeho argumentací, jež je obdobná argumentaci obsažené v nyní posuzované ústavní stížnosti (viz bod 7). Ústavní soud na ně tudíž odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 nebo ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.).
9. Nad rámec odůvodnění zmíněného usnesení lze doplnit, že jde-li o stěžovatelkou soustavně uplatňovanou námitku nesprávného postupu okresního soudu při zadávání a hodnocení znaleckých posudků, je pravdou, že k této - dle stěžovatelky stěžejní - výhradě se soudy přímo nevyjádřily. Byť by ze skutkové verze předestřené v ústavní stížnosti bylo skutečně možno nabýt dojmu, že okresní soud postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu i judikaturou, na kterou stěžovatelka odkazuje, ve skutečnosti tomu tak není.
10. Stěžovatelka především pomíjí, že přibrání znalce (a tedy zpracování v pořadí druhého znaleckého posudku) bylo okresnímu soudu uloženo ve zrušujícím rozhodnutí krajského soudu ze dne 11. 2. 2019, přičemž tomu tak bylo nikoliv pro vady prvního znaleckého posudku (jak se stěžovatelka mylně domnívá), ale pro náročnost věci a složitost posuzovaných otázek týkajících se její trestné činnosti (bod 2 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Z obou znaleckých posudků (s nimiž se Ústavní soud seznámil, neboť byly přiloženy k ústavní stížnosti) je přitom zjevné, že pozdější z nich odpovídá na nesrovnatelně širší okruh otázek než znalecký posudek předložený obhajobou v počáteční fázi soudního řízení, kdy obžaloba směřovala navíc pouze proti spoluodsouzenému (viz body 1 a 2 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Důvodem vypracování "nového" znaleckého posudku tak byl závěr okresního soudu (resp. krajského soudu, který ho k tomu zavázal), že je zapotřebí odborných znalostí i k objasnění dalších souvisejících skutečností, a nešlo tak o situaci upravenou v §109 trestního řádu, jehož použití by bylo namístě v případě, kdy by soud shledal "starší" znalecký posudek vadným.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala. v. r.
předseda senátu