ECLI:CZ:US:2022:4.US.1400.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1400/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Zbyňka Ryšky (podnikající fyzické osoby), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022 č. j. 23 Cdo 3173/2021-432, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2021 č. j. 15 Co 100/2020-403 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 72 C 13/2017-364, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města České Budějovice, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 1/1, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se účastnil architektonické soutěže pod názvem "Centrum halových sportů České Budějovice", v níž se umístil jako třetí v pořadí. Za toto umístění mu náležela cena ve výši 250 000 Kč, která mu byla po odečtení daňové povinnosti vyplacena ve výši 212 500 Kč. Rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 5. 6. 2013 č. j. ÚOHS-S184/2013/VZ-10466/2013/512/JHI byla veřejná soutěž zrušena a toto zrušení bylo následně potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 5. 12. 2014 č. j. ÚOHS-R185,188/2013/VZ-25745/2014/322/IJu, jelikož maximální výše rozpočtu byla v podmínkách soutěže stanovena na výši 277 000 000 Kč, avšak podle zprávy ekonomického experta Ing. Tomáše Fetterse byla u projektu stěžovatele (stejně jako u všech ostatních soutěžících) tato výše překročena (projekt stěžovatele expert odhadl ve výši 538 434 258 Kč), proto měl být jeho projekt (stejně jako všechny ostatní projekty) ze soutěže vyřazen a neměl postoupit do druhého kola. Vedlejší účastník se následně žalobou domáhal po stěžovateli vrácení vyplacené částky 212 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 212 500 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení ve výši 180 562 Kč (II. výrok), protože dospěl k závěru, že vyplacená částka se po zrušení veřejné soutěže stala bezdůvodným obohacením. Stěžovatel uplatnil proti danému nároku námitku započtení, podle které mu v souvislosti s účastí ve druhém kole veřejné soutěže vznikla škoda za dodatečné dopracování projektu, kterou vyčíslil ve výši 303 608 Kč. Městský soud uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro přiznání nákladů vynaložených na účast v následně zrušené soutěži je nutné splnit podmínky soutěže, což stěžovatel nesplnil, jelikož jeho navržený projekt převýšil podmínku maximální výše rozpočtu. Městský soud rovněž konstatoval, že stěžovatel dostatečně nezdůvodnil, na základě čeho byla vyčíslena škoda, kterou se při započtení domáhal a proč právě v dané výši. Soud přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení oproti stěžovateli spočívající mimo jiné i v odměně advokáta, který vedlejšího účastníka zastupoval.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku městského soudu (I. výrok), částečně snížil náklady řízení přiznané II. výrokem rozsudku městského soudu na 146 150 Kč (II. výrok) a rozhodl, že stěžovatel je vedlejšímu účastníku povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 504,38 Kč (III. výrok). Uvedl, že analogické použití §849 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a §108 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, se neuplatní, neboť daná ustanovení zakotvují nárok na přiměřené odškodnění jen tehdy, odvolá-li vyhlašovatel soutěže veřejnou soutěž. V posuzované věci však došlo ke zrušení soutěže. Městský soud podle krajského soudu správně vycházel z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako odborného orgánu specializovaného na veřejnou soutěž. Stěžovatel si musel být s ohledem na natolik markantní rozdíl v maximální ceně, kterou uvedl v návrhu projektu, a posouzením ekonomickým expertem, vědom toho, že celkovou výši projektu podhodnotil, aby splnil zadávací podmínku soutěže, a nemohl tak být v dobré víře, že splnil všechny závazné podmínky soutěže. Chybí tak i nezbytný znak vzniku odpovědnosti za škodu (dobrá víra). Není podstatné, že vedlejší účastník způsobil zrušení veřejné soutěže, není dána příčinná souvislost mezi porušením povinností vedlejším účastníkem a vznikem škody stěžovatele. K povinnosti náhrady nákladů řízení krajský soud uvedl, že charakter vedlejšího účastníka v obecné rovině odůvodňuje, že má dostatek odborného personálu, nicméně v posuzované věci šlo o velice specifickou žalobu, ve které bylo uplatněno množství skutkových tvrzení a námitek, které vyžadovaly odbornost v oboru. Bylo tedy na místě, že se nechal zastoupit advokátem. Krajský soud však neuznal všechny úkony, za které městský soud přiznal náhradu nákladů řízení, proto ji snížil.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). K námitce aplikace §849 odst. 2 obč. zák. a §108 zákona o veřejných zakázkách přisvědčil krajskému soudu, že se na věc neuplatní. Tyto námitky nemohly založit přípustnost dovolání. Krajský soud postupoval v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 5233/2014, podle kterého je ke vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou z ukončení jednání o uzavření smlouvy nezbytná dobrá víra jedné ze stran kontraktačního procesu. Závěr týkající se hodnocení dobré víry stěžovatele označil Nejvyšší soud za skutková zjištění, která není možné v dovolacím řízení zpochybnit. Rozhodnutí krajského soudu nezávisí na aplikaci §441 obč. zák., proto ani tato námitka není přípustná. Námitku týkající se vrácení soutěžního návrhu uplatnil stěžovatel poprvé až v dovolání, proto Nejvyšší soud nepřistoupil k věcnému přezkumu dovolání ani z tohoto důvodu. Nejvyšší soud se ztotožnil s posouzením výše úrokové sazby nižšími soudy. Dovolání směřující proti výrokům, kterými krajský soud rozhodl o nákladech řízení, rovněž nevyhodnotil jako přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Po podání dovolání byl dne 2. 11. 2021 informován o tom, že o dovolání rozhodne senát č. 25. Dopisem ze dne 13. 1. 2022 mu bylo sděleno, že podstata dovolání spočívá v jiné otázce než původně předpokládané, proto bylo původní přidělení senátu č. 25 nesprávné a nově o věci rozhodne senát č. 23. Tento dopis není rozhodnutím, proto se proti tomuto postupu nebylo možné bránit. Spor se týkal vydání bezdůvodného obohacení a námitky započtení. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu lze zjistit, že senát č. 25 má rozhodovat mimo jiné věci týkající se náhrady škody. Senát č. 23 naopak nemá podle rozvrhu práce rozhodovat ani o bezdůvodném obohacení ani o náhradě škody.
7. Nejvyšší soud uvedl, že nezbytným předpokladem ke vzniku odpovědnosti za škodu je dobrá víra. Vycházel ze svého rozsudku sp. zn. 25 Cdo 5233/2014. V tomto rozsudku však nešlo o postup vedoucí k realizační smlouvě mezi zadavatelem a vybraným uchazečem. Předně otázka nedostatku dobré víry je právním hodnocením, nikoliv skutkovým zjištěním, které je z přezkumu dovolacího soudu vyloučeno. Nedostatek dobré víry nelze dovozovat ze závěrů přezkumu soutěžních návrhů provedeného ekonomickým expertem. Toto hodnocení nebylo stěžovateli nikdy prezentováno, nebyl s ním seznámen, nevěděl o něm a nemohl se proti němu jakkoliv bránit. Existence tohoto posouzení tak nemohla narušit dobrou víru stěžovatele.
8. Vedlejší účastník nevrátil stěžovateli jeho soutěžní návrh, jak mu ukládá kogentní §457 odst. 1 obč. zák. V takovém případě tak nemohl být stěžovatel v prodlení s plněním vůči žalobci, tj. s vrácením vyplacené odměny za třetí místo v soutěži. K tomu musely soudy přihlédnout i bez námitky.
9. V posuzované věci byl žalobcem vedlejší účastník. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že statutární města jsou v zásadě dostatečně personálně vybavena zaměstnanci s právnickým vzděláním, že není účelné jejich zastoupení advokáty v soudních řízeních. V posuzované věci šlo o vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody vzniklé z porušení povinnosti v průběhu veřejné soutěže. Nešlo tak o materii složitou, pro kterou by bylo zastoupení advokátem účelné. Problematika veřejných soutěží je v předmětu činnosti měst a obcí velmi frekventovaná. Městský soud se účelností zastoupení advokátem vůbec nezabýval a krajský soud se jí zabýval pouze velmi lakonicky. Toto odůvodnění není možné považovat za dostatečné. Nejvyšší soud se touto otázkou odmítl zabývat, avšak sám náhradu nákladů za dovolací řízení vedlejšímu účastníkovi přiznal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je jako celek přípustná (avšak nikoliv každá vznesená námitka), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
12. Stěžovatel tvrdí porušení zásady zákonného soudce tím, že o jeho dovolání rozhodl senát, který k rozhodnutí nebyl původně příslušný. Z ústavní stížnosti plyne, že o změně senátu, který věc rozhodne, se stěžovatel dozvěděl z přípisu ze dne 13. 1. 2022. Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno až dne 23. 2. 2022. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by se o jiném složení senátu dozvěděl až z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka porušení práva na zákonného soudce musí být uplatněna včas, tj. bezprostředně poté, co se účastník řízení dozvěděl skutečnosti, které ji odůvodňují. Právo na zákonného soudce totiž slouží primárně jako ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141), usnesení ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1394/19, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. V nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1206/14 (N 48/76 SbNU 659) Ústavní soud uvedl, že "stěžovatelka dodržela též podmínku včasnosti uplatnění námitky porušení práva na zákonného soudce. Z obsahu spisu plyne, že o přidělení věci senátu 3 Cmo se stěžovatelka dozvěděla až v okamžiku doručení rozhodnutí vrchního soudu a efektivně brojit proti přidělení věci v rozporu s pravidly tehdy účinného rozvrhu práce soudu mohla až nyní podanou ústavní stížností." Stěžovatel měl oproti případu v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1206/14 možnost namítat nesprávné složení senátu v řízení před Nejvyšším soudem bezprostředně poté, co se dozvěděl o novém složení senátu. Neučinil-li tak, není tato námitka uplatněna včas.
13. Stěžovatel namítá, že na posuzovanou věc se nevztahuje judikatura, kterou aplikovaly obecné soudy v souvislosti s posouzením jeho dobré víry. Ústavní soud opakuje, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu podústavního práva, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud není "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněný vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Obecné soudy dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu na věc aplikovaly závěr, ke kterému dospěla judikatura (zejména v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5233/2014) a podle kterého je předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu dobrá víra stěžovatele (viz zejména první tři odstavce na 3. straně usnesení Nejvyššího soudu). V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se nikdy neseznámil s přezkumem jeho soutěžního návrhu provedeného ekonomickým expertem, proto nemohla být jeho dobrá víra narušena. Takový závěr je však lichý. Obecné soudy uvedly, že rozdíl mezi stěžovatelem uvedenou cenou návrhu a cenou, ke které dospěl ekonomický expert, je tak markantní, že stěžovatel nemohl být od počátku podání soutěžního návrhu v dobré víře, že jím odhadnutá cena je v souladu s vyhlášenými podmínkami soutěže. Jako odborník v oboru si musel být vědom toho, že celková cena navrženého projektu je značně podhodnocená (v řádech stovek milionů), a proto nikdy v dobré víře být nemohl. Tato úvaha je logická a odůvodněná a Ústavní soud nespatřuje důvod do ní jakkoliv zasahovat.
14. Stěžovatel dále namítá, že nemohl být v prodlení, neboť mu vedlejší účastník nevrátil jeho soutěžní návrh, proto neměl být vedlejšímu účastníkovi přiznán úrok z prodlení. Nejvyšší soud k této námitce uvedl, že ji stěžovatel nevznesl v odvolání a jde tak o nové tvrzení, které není přípustné. Toto tvrzení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nesporuje, proto Ústavní soud vychází z toho, že jde o námitku nově uplatněnou až v dovolání. Tím však stěžovatel nenaplnil podmínku materiální přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Subsidiarita ústavní stížnosti nespočívá jen ve vyčerpání příslušných prostředků v procesním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávním významem v těchto procesních prostředcích. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, nedostaly-li jeho vinou právem předvídanou příležitost se tvrzeným porušením účinně zabývat [nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tento projev subsidiarity ústavní stížnosti má opodstatnění především tam, kde je uplatněný procesní prostředek ochrany práva ovládán zásadou dispoziční, což je pro odvolací řízení a dovolací řízení v občanském soudním řízení typické. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části nepřípustná (obdobně viz usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 3330/15, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 nebo ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 573/22). Tvrdí-li stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že §457 obč. zák. je kogentní, a proto se touto otázkou měly obecné soudy zabývat i bez námitky, je nutné upozornit na to, že z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že nevrácení plnění jedné ze stran znamená, že druhá strana se nemůže dostat do prodlení. Stěžovatel ani netvrdí, že by vedlejšího účastníka vyzval k vrácení vypracovaných podkladů soutěžního návrhu, či že byl alespoň připraven je přijmout. Podle Ústavního soudu není odpovídajícím protiplněním k vyplacení odměny za umístění na třetím místě v soutěži předání fyzicky vypracovaných podkladů ve druhém kole soutěže. Tedy, že vrácení vypracovaných podkladů projektu vedlejším účastníkem přímo odpovídá povinnosti vrátit vyplacenou finanční odměnu stěžovatele. Tento vztah není příkladem vzájemné restituční povinnosti podle §457 obč. zák. (viz vztah prodeje a koupě, v němž je jednoznačné, že prodávající má při uplatnění §457 obč. zák. vrátit kupní cenu a kupující předmět koupě). Podle Ústavního soudu tak nelze bez dostatečného odůvodnění pouze prohlásit, že danou otázku měly řešit obecné soudy z úřední povinnosti, jak to činí stěžovatel v ústavní stížnosti, ale bylo nutné ji podrobně a konkrétně namítat před obecnými soudy, aby se jí musely zabývat. Ústavní soud za této situace není tím, kdo by takovou otázku měl posuzovat jako první.
15. Konečně stěžovatel namítá, že zastoupení vedlejšího účastníka advokátem nebylo účelné, proto mu neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud nejprve připomíná, že v minulosti se opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury se podává, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); učiní-li tak, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je kupř. Česká televize [nálezy ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), či ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nálezy ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) a ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17]. V nálezu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) tento závěr učinil přímo o statutárních městech. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán adekvátním. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
16. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Ústavní soud rovněž již v usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1758/21 uvedl, že "spory o náhradu škody patří obecně k náročnějším po stránce skutkové i právní (např. otázky existence příčinné souvislosti) a jejich výsledek není snadno predikovatelný." Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že soud se dopady judikaturních závěrů Ústavního soudu zabýval a hodnotil jejich využití v posuzované věci. Závěr, že šlo o velice specifickou agendu, ve které bylo uplatněno množství skutkových tvrzení a námitek, kde zastoupení advokátem bylo vyžadováno, není v rozporu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu.
17. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a protože neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v r.
předseda senátu