ECLI:CZ:US:2022:4.US.1426.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1426/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Golferia, s. r. o., sídlem Čeladná 741, zastoupené Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem, sídlem Antonína Macka 912/4, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2022 č. j. 26 Cdo 314/2022-733, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 15 Co 271/2021-668 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. září 2021 č. j. 41 C 15/2019-644, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Golferia House, a. s., sídlem Čeladná 741, a 2. obchodní společnosti Prosper Golf Resort a. s., sídlem Umělecká 305/1, Ostrava, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že odvolací řízení stěžovatelky [tj. žalobkyně v řízení před obecnými soudy - pozn. Ústavního soudu] se podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavuje, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za odvolání ve lhůtě stanovené usnesením okresního soudu ze dne 18. 8. 2021 č. j. 41 C 15/2019-641, které jí (jejímu právnímu zástupci) bylo doručeno dne 24. 8. 2021 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. O odvolání stěžovatelky a 1. vedlejší účastnice [tj. vedlejší účastnice na straně žalobkyně v řízení před obecnými soudy - pozn. Ústavního soudu] rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, podle nějž se usnesení okresního soudu mění tak, že odvolací řízení o odvolání stěžovatelky ze dne 13. 8. 2021 proti rozsudku okresního soudu ze dne 12. 7. 2021 č. j. 41 C 15/2019-610 se zastavuje (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. O dovolání stěžovatelky a 2. vedlejší účastnice [tj. žalované v řízení před obecnými soudy - pozn. Ústavního soudu] rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání 2. vedlejší účastnice odmítá (výrok I) a že se dovolání stěžovatelky zamítá (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když zastavily řízení o stěžovatelčině odvolání proti rozsudku okresního soudu pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za odvolání ani v dodatečné lhůtě, kterou jí stanovil okresní soud usnesením ze dne 18. 8. 2021 č. j. 41 C 15/2019-641 (srov. §9 odst. 1 větu první a druhou zákona o soudních poplatcích). Je přitom nerozhodné, že odvolání mělo podobu pouhého blanketního podání a že výzvě k zaplacení soudního poplatku z takto podaného odvolání nepředcházel pokus o odstranění jeho vad. Ze žádného ustanovení zákona o soudních poplatcích totiž nevyplývá, že by odvolatel nebyl povinen zaplatit soudní poplatek z blanketního odvolání, tj. z řádného opravného prostředku, který pouze neobsahuje všechny stanovené náležitosti, v tomto případě odvolací důvody. Následek v podobě zastavení řízení z důvodu, že soudní poplatek nebyl zaplacen ve lhůtě k tomu určené, tedy dopadá i na takto postižená (vadná) odvolání, a to aniž by pro jeho uplatnění byla stanovena jakákoli podmínka (tedy např. podmínka v podobě předchozího pokusu o odstranění vad podaného odvolání). Nejvyšší soud dodal, že diferenciaci podání, s nimiž je spojen vznik poplatkové povinnosti za řízení, na návrh na zahájení řízení a opravné prostředky (odvolání a dovolání), měl zákonodárce na zřeteli i při formulaci §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích. Poplatkové povinnosti proto musí podléhat i vadné odvolání nebo dovolání (v případě dovolání ostatně z této premisy vychází i letitá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), jelikož zde jde jen o další důvod, pro který nemůže být dotčený opravný prostředek meritorně projednán a pro který tudíž musí být odmítnut. I vzhledem k tomu je tedy namístě vykládat §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích spíše restriktivně v tom smyslu, že podle tohoto ustanovení se nevybere soudní poplatek za řízení jen tehdy, jestliže soud odmítne před prvním jednáním žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení (v užším smyslu); na odvolání nebo dovolání se však uvedené ustanovení nepoužije.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že usnesením okresního soudu, kterým byla vyzvána, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za odvolání, bylo vydáno předčasně, aniž by soud zjišťoval, zda podané odvolání vůbec splňuje zákonné náležitosti, tedy zda je projednatelné. Jen v případě, že by totiž zjistil, že odvolání je projednatelné, mohl by přistoupit ke zkoumání, zda byl za odvolání zaplacen soudní poplatek, a teprve posléze, zjistil-li by, že soudní poplatek zaplacen nebyl, mohl stěžovatelku vyzvat k jeho zaplacení v souladu s §9 zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy setrvale odkazovala na předcházející pravomocná soudní rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2012 č. j. 27 Co 439/2011-148 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015 č. j. 11 VSOL 96/2015-63), která přesně dopadala na danou problematiku. Na jejich základě byla stěžovatelka naprosto důvodně v legitimním očekávání, že její věc bude rozhodnuta při respektování právních názorů a závěrů, které v nich byly vysloveny a které nebyly následnými soudními rozhodnutími prohlášeny za nesprávné a nebyly zrušeny. V tomto směru nutno upozornit, že předvídatelnost práv je jedním ze základních prvků principu právní jistoty, bez jehož respektování si nelze demokratický právní stát představit. V případě stěžovatelky však došlo k tomu, že změna rozhodovací praxe byla učiněna do minulosti, v důsledku čehož došlo k negativnímu zásahu a poškození jejích ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud tedy postupoval nezákonně, když učiněný výklad v nynější věci aplikoval retroaktivně, a stěžovatelku, která předtím postupovala v legitimním očekávání s ohledem na dosavadní soudní rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, na která odkazovala, zásadním způsobem poškodil a v konečném důsledku jí upřel právo na projednání jejího odvolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
10. V posuzované věci jde o stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení po marném uplynutí lhůty nepřiměřené vůči možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu (tedy jde o povinnost zaplatit soudní poplatek za blanketní, a tudíž vadné odvolání). Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Poplatníkům v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu (v daném případě odvolání). Neučiní-li tak, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně souladným důsledkem jejich nečinnosti. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl např. již v usneseních ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18, ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 nebo ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V posuzované věci je pak zřejmé, že zastavení odvolacího řízení je negativním následkem vzniklým pouze u stěžovatelky, přičemž na právních závěrech obecných soudů, nadto zejména v případě Nejvyššího soudu (sub 4) precizně odůvodněných s odkazy na relevantní judikaturu, nelze shledat ničeho neústavního. Tvrzení stěžovatelky, že vycházela z rozhodovací soudní praxe, neobstojí, neboť jednak nejde podle Ústavního soudu o nikterak ustálenou, aplikovanou a odbornou veřejností akceptovanou rozhodovací praxi soudů, ale zejména v této konkrétní věci byla řádně vyzvána, aby splnila svou poplatkovou povinnost, byla poučena o všech důsledcích nezaplacení soudního poplatku, přesto svou povinnost zaplatit poplatek nesplnila a ani jiným způsobem okresnímu soudu neosvětlila, proč tak neučinila. K tomu pak měla dostatečný časový prostor (výzva k uhrazení soudního poplatku jí byla doručena dne 24. 8. 2021 a o zastavení řízení bylo rozhodnuto až dne 23. 9. 2021).
12. Pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že "stanovený postup" upravený v §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích sice považuje za přísný, avšak ústavně souladný, přičemž každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí. Neuhradila-li tedy stěžovatelka soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě, musí za to nést odpovídající procesní následky.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu