ECLI:CZ:US:2022:4.US.1558.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1558/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Michaely Fialové, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 4 Cmo 147/2019-156 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 3704/2020-124, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Moniky Rohanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2019 č. j. 15 Cm 25/2018-66 zamítl stěžovatelčinu žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Petrem Sýkorou dne 22. 4. 2018 pod č. j. 2712/2017-21 (dále jen "rozhodčí nález"), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náklady řízení. Důvodem zrušení rozhodčího nálezu měla být tzv. nearbitrabilita sporu (§2 odst. 1 zákona č. 216/1996 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů), neboť rozhodčí doložka byla sjednána ve Smlouvě o zápůjčce a smlouvě o zřízení zástavního práva. Tuto smlouvu ze dne 28. 7. 2017, kterou uzavřela vedlejší účastnice (jako zapůjčitelka a zástavní věřitelka), obchodní společnost TIMBUS s. r. o. (jako vydlužitelka), stěžovatelka (jako zástavní dlužnice) a Alexander Romanov (jako ručitel) (dále jen "smlouva ze dne 28. 7. 2017"), je však třeba jako celek považovat za smlouvu spotřebitelskou (§419 a 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Městský soud však dospěl k závěru, že ačkoliv smlouvu ze dne 28. 7. 2017 uzavřela i podnikatelka (tj. vydlužitelka), jsou jí založena konkrétní práva a povinnosti jednotlivého účastníka vůči ostatnímu účastníkovi či účastníkům, přičemž stěžovatelka vstoupila do právního vztahu pouze s vedlejší účastnicí, a nárok uplatněný rozhodčí žalobou se další účastnice smlouvy - vydlužitelky netýká.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Cmo 147/2019-102 rozhodčí nález zrušil a vedlejší účastnici uložil zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že vydlužitelka byla smluvní stranou i zástavní smlouvy, neboť v ní přijala řadu závazků.
4. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným usnesením tento rozsudek zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnil to nesprávným výkladem vztahů subjektů "čtyřstranné smlouvy" z hlediska zamýšleného ekonomického cíle vydlužitelky, kterým bylo získání finančních prostředků na koupi nemovité věci, kterou stěžovatelka zastavila. Podle Nejvyššího soudu osobou zřizující zástavní právo za účelem zajištění dluhu nebyl obligační dlužník, tj. obchodní společnost TIMBUS s. r. o., nýbrž stěžovatelka jako vlastnice zástavy, a nabyla-li vydlužitelka vlastnické právo k zastavené věci, má při výkonu zástavního práva postavení zástavního dlužníka a musí strpět uspokojení zajištěných pohledávek příjemcem jistoty (zástavní věřitelkou). Převodem nemovité věci zatížené zástavním právem se však vydlužitelka nestala stranou smlouvy, kterou se stěžovatelka zavázala zástavní věřitelce (vedlejší účastnici) jistotou za plnění dlužnice (vydlužitelky).
5. Poté vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 24 380 Kč. V odůvodnění konstatoval, že nestane-li se podle názoru Nejvyššího soudu vydlužitelka stranou zástavní smlouvy (sc. zástavněprávního vztahu) ani v případě nabytí předmětu zástavy do vlastnictví, pak nelze dospět k závěru, že by se jí stala dříve.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka uvádí, že proti napadenému rozsudku vrchního soudu lze sice podat dovolání, které je přípustné za splnění podmínek uvedených v §236 až 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), šlo by však o formální akt, postrádající jakýkoliv praktický význam, protože právní posouzení věci, které by (jako dovolací důvod) předložila k přezkumu, již Nejvyšší soud provedl v předchozím rozhodnutí, a tudíž by její dovolání nemohlo být úspěšné.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že Nejvyšší soud k závěru o platnosti rozhodčí doložky dospěl na základě skutkových zjištění, které nemají žádnou oporu v provedených důkazech. Vrchní soud v pořadí prvním rozsudku specifikoval části zástavní smlouvy, která byla součástí smlouvy ze dne 28. 7. 2017, v níž vydlužitelka na sebe převzala řadu povinností, např. sjednat pojištění předmětu zástavy a pojistné plnění vinkulovat ve prospěch zástavní věřitelky (vedlejší účastnice).
8. S právními závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v napadeném usnesení stěžovatelka v obecné rovině vyslovuje souhlas, skutkové okolnosti dané věci však neodpovídají jím popisovanému stavu, tedy že vedle sebe existuje zástavní smlouva uzavřená mezi ní a vedlejší účastnicí a kupní smlouva uzavřená mezi ní (jako prodávající) a obchodní společností TIMBUS s. r. o. (jako kupující). Ta se nemohla stát stranou zástavní smlouvy z toho důvodu, že by zatíženou věc nabyla koupí (k čemuž nakonec ani nedošlo), v daném případě však byla stranou zástavní smlouvy, jejíž obsah byl sjednán ve smlouvě ze dne 28. 7. 2017, a to proto, že v ní převzala práva a především povinnosti, kdy (již zmíněná) povinnost věc pojistit měla význam nejen pro vedlejší účastnici, ale i pro ni (stěžovatelku), vydlužitelka je také zmíněna v úvodu smlouvy ze dne 28. 7. 2017, kromě toho v samotném textu zástavní smlouvy se opakovaně uvádí výraz "vydlužitel" a je pod ní podepsána osoba oprávněná za vydlužitelku jednat. V tomto kontextu je třeba chápat a správně posuzovat také rozhodčí doložku, tj. tak, že ji uzavřely všechny strany smlouvy ze dne 28. 7. 2017, z nichž jedna je podnikatelkou, a proto celá tato smlouva měla být považována za spotřebitelskou, v případě které nelze platně rozhodčí doložku sjednat.
9. Vzhledem k tomu stěžovatelka konstatovala, že nejde o to, že by určitá skutečnost mohla být posuzována odlišně, tedy že by závěr o existenci či obsahu takové skutečnosti mohl být ze strany hodnotitelů odlišný; skutečnost, že konkrétní osoba vystupuje jako smluvní strana v písemně uzavřené smlouvě, nelze hodnotit jinak, než že je smluvní stranou "dotčené smlouvy". Tuto skutečnost však Nejvyšší soud zcela pominul a své rozhodnutí založil na čistě obecných závěrech. Přitom i závěry tohoto soudu musí být logické a odpovídat tomu, co v řízení vyšlo najevo, resp. nesmí být v příkrém rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze soudního spisu, jinak je takový postup soudu svévolný, vykazující prvky zneužití pravomoci, což se stalo i v tomto případě. K tomu dodala, že stejné výtky se týkají i napadeného rozsudku vrchního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Dále Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, a tudíž zda je její ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). K tomu stěžovatelka uvedla, že dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu nepodala, což zdůvodnila (ve stručnosti řečeno) tím, že v dané věci dovolání není efektivním procesním prostředkem, neboť svůj právní názor na (ne)platnost rozhodčí doložky Nejvyšší soud vyslovil již v napadeném usnesení.
12. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ustáleného právního názoru Ústavního soudu dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost závisí na úvaze soudu (§72 odst. 4 téhož zákona), představuje procesní prostředek ochrany práv, který je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vždy vyčerpat [viz usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], nejsou-li (zcela výjimečně) splněny podmínky §75 odst. 2 téhož zákona.
13. Argumentuje-li stěžovatelka jeho neefektivitou, Ústavní soud rozlišuje mezi neefektivitou systémovou, kdy konkrétní procesní prostředek není objektivně s to zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane příslušná situace, a neefektivitou subjektivní, která spočívá v nezpůsobilosti procesního prostředku dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele v konkrétním případě (viz např. usnesení ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08). Dovolání podle §236 a násl. o. s. ř. je však třeba považovat za procesní prostředek systémově efektivní, zvláště je-li předmětem nesouhlas účastníka řízení s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. §237 a §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. a dále usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2233/17).
14. V nyní posuzované věci by mělo jít podle stěžovatelky o druhou situaci, a to z důvodu, že v přezkoumávaném soudním řízení již Nejvyšší soud svůj (závazný) právní názor vyslovil, v důsledku čehož se podání dovolání stalo ve své podstatě zbytečným. Takovémuto tvrzení však Ústavní soud v nynější věci nemohl přisvědčit.
15. Dovolání totiž podala vedlejší účastnice, přičemž Nejvyšší soud se zabýval (výslovně) jí poměrně úzce vymezenou právní otázkou. Při intepretaci obsahu tohoto dovolání totiž přihlédl k závěru vrchního soudu, podle něhož byla smlouva ze dne 28. 7. 2017 uzavřena s ohledem na koupi zastavené nemovité věci vydlužitelkou, což v konečném důsledku mělo znamenat, že vydlužitelka byla smluvní stranou i zástavní smlouvy. Proto konstatoval, že vedlejší účastnice vyjadřuje nesouhlas s tím, že by důsledkem právního jednání vydlužitelky ve vztazích založených smlouvou ze dne 28. 7. 2017 a kupní smlouvou uzavřenou se stěžovatelkou (jako vlastnicí zástavy) měla být neplatnost rozhodčí doložky týkající se právního poměru obou účastnic, vzniklého ze smlouvy o zřízení zástavního práva. Nejvyšší soud pak uzavřel, že vydlužitelka by se stranou zástavní smlouvy nestala, i kdyby zastavenou nemovitou věc nabyla do svého vlastnictví.
16. Právě uvedenými (sub 15) skutečnostmi se však nemohl Ústavní soud zabývat, neboť procesní podmínka řízení podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebyla splněna. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá poměrně obsáhlou argumentaci, podle níž má být tento shora uvedený právní názor nesprávný (a neústavní), avšak s touto argumentací, která je širší než důvody usnesení vrchního soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Cmo 147/2019-102, se Nejvyšší soud v plném rozsahu nevypořádal, resp. nemohl se vypořádat, neboť stěžovatelka se, jak lze dovodit z obsahu napadeného usnesení, k dovolání podanému vedlejší účastnicí nevyjadřovala (a patrně k tomu ani nebyla vyzvána). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dovolání nepodala, měl by se touto argumentací namísto Nejvyššího soudu zabývat Ústavní soud, což je však v příkrém rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, resp. minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
17. Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že dovolání v tomto konkrétním případě nelze za a priori neefektivní procesní prostředek považovat, a tudíž bylo stěžovatelčinou povinností jej před podáním ústavní stížnosti "vyčerpat" jako procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Nestalo-li se tak, je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2022
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj