ECLI:CZ:US:2022:4.US.1580.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1580/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, sídlem Mikulášská 455/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 3 Tdo 1218/2021-4146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2021 sp. zn. 3 To 90/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2020 č. j. 4 T 7/2018-3853, a ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 3 Tdo 1218/2021-4146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2021 sp. zn. 3 To 90/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2020 č. j. 4 T 7/2018-3853, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich základních práv. Podle prvního stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva (svobody) zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a podle druhého stěžovatele jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Usnesením ze dne 19. 7. 2022 č. j. IV. ÚS 1580/22-21, III. ÚS 1624/22, Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění do 30. 6. 2016, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku společně se spoluobviněným Š. M. Jim za vinu kladené trestné činnosti se měli dopustit - stručně uvedeno - tím, že v obdobích definovaných ve skutkové větě, úmyslně zkracovali stát na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") u daňového subjektu obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), a to jednak formou neoprávněně uplatněného odpočtu daně na vstupu (všichni obvinění, tedy i stěžovatelé), a jednak předstíráním vývozu zboží do zahraničí (této činnosti se dopouštěli jen stěžovatelé). V té souvislosti nechávali do účetnictví uvedené společnosti vnášet daňové doklady na neexistující plnění (spočívající jak v neexistujících nákupech, tak v neexistujících prodejích zboží - v tomto případě paliv různých druhů), a na základě takto vystavených dokladů byla vyhotovována daňová přiznání umožňující neoprávněné snížení daňové povinnosti na DPH. Tím stěžovatelé způsobili škodu velkého rozsahu a byli odsouzeni shodně podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovatelům uložen podle §73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na dobu pěti roků. Krajský soud napadeným rozsudkem rovněž rozhodl o vině spoluobviněného Š. M. a jemu uloženém trestu, o zproštění obžaloby spoluobviněného M. M. a poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K odvolání obviněných (tedy též stěžovatelů), poškozeného a státního zástupce v neprospěch stěžovatelů proti výrokům o trestu a o náhradě škody Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil z podnětu odvolání spoluobviněného Š. M. rozsudek krajského soudu ve vztahu k němu v celém rozsahu a dále k odvolání státního zástupce a poškozeného zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl o vině spoluobviněného Š. M. a jemu uloženém trestu. Zároveň uložil stěžovatelům povinnost nahradit České republice způsobenou škodu, a to konkrétně P. T. samostatně škodu ve výši 643 947,53 Kč, oběma stěžovatelům ve výši 9 580 018 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelů byla napadeným rozsudkem vrchního soudu zamítnuta jako neopodstatněná. Podle vrchního soudu respektoval krajský soud zákonem daná pravidla spravedlivého procesu, včetně práva obviněných na jejich obhajobu, a provedl dokazování v rozsahu nutném ke zjištění skutkového stavu tak, aby o jeho správnosti nevznikaly důvodné pochybnosti. Navrhovali-li obvinění krajskému soudu provedení dalších důkazů, z odůvodnění jeho rozhodnutí je podle vrchního soudu zřejmé, že krajský soud se s těmito návrhy vypořádal dostatečným způsobem a odůvodnil, proč k jejich provedení nepřistoupil. I podle vrchního soudu stěžovatelé museli vědět, že skutečné obchody neprobíhaly podle daňových dokladů, které nechali zavést do účetnictví, tedy že k jednotlivým obchodům (tak jak byly tvrzeny) vůbec nedošlo a že byla zkrácena daňová povinnost ať již prodejem zboží v tuzemsku nebo nedodáním zboží do států Evropské unie. Krajský soud podle vrchního soudu nepostupoval správně, odkázal-li poškozenou s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních s ohledem na to, že v řízení byl ve vztahu k jednomu z obviněných vyhlášen zprošťující výrok. Tato skutečnost však podle vrchního soudu nemá vliv na nárok na náhradu škody, neboť tento nárok byl směřován právě vůči stěžovatelům, jichž se zprošťující výrok netýkal.
5. Následná dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť důvody v nich uváděné nebyly zčásti podřaditelné pod v zákoně vymezené dovolací důvody, zčásti uváděné důvody Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné. Konkrétně podle Nejvyššího soudu nejsou ve věci stěžovatelů přítomny tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ve znaleckém posudku, který krajský soud nechal zpracovat, je přijatelně vymezen rozsah škody, kterou stěžovatelé trestnou činností způsobili, když není pochyb o tom, že škoda přesahuje částku 10 000 000 Kč, jde tedy o škodu velkého rozsahu. Stěžovatelé měli podle Nejvyššího soudu zajištěn dostatečný prostor k tomu, aby se ke znaleckému posudku vyjádřili. V dané souvislosti přitom Nejvyšší soud nepřehlédl, že minimálně druhý stěžovatel se ke znaleckému posudku vyjádřil tak, že jej považuje za zbytečný. Rovněž i podle Nejvyššího soudu stěžovatelé museli jednoznačně vědět, že do účetnictví jimi ovládané společnosti nechávají zanášet podklady k obchodům, které se ve skutečnosti, alespoň tak jak byly prezentovány, neuskutečnily. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že ani pro krajský soud nebylo podstatné, zda společnost X měla k dispozici materiál, s nímž při své běžné činnosti obchodovala, podstatné naopak bylo, že jej nemohla nabýt od obchodní společnosti Y (dále jen "společnost Y").
II.
Argumentace stěžovatelů
6. První stěžovatel předně namítá, že krajský soud neprovedl jím navrhované důkazy, kterými by bylo prokázáno, že společnost X bez dodávek od společnosti Y nemohla realizovat své závazky vůči svým odběratelům, když společnost Y měla podle stěžovatele i jiné dodavatele než subjekty označené jejím jednatelem. Stejně tak podle prvního stěžovatele předkládal druhý stěžovatel soudu důkazy, z nichž by jednoznačně vyplynulo, že si nemohli být vědomi toho, že ve skutečnosti nedojde k vývozu společností X dodaného zboží do Bulharské republiky (stěžovatelé tak k vývozu zboží nemohli naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). Skutečnost, že zboží bylo převáženo jinými vozidly, než jaké byly označeny na příslušných dokladech ke zboží, sama o sobě neznamená, že zboží nebylo dodáváno. Rozhodnutí vrchního soudu považuje první stěžovatel za překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť vrchní soud nezpochybňuje, že přes společnost X ovládanou oběma stěžovateli skutečně bylo dodáváno nebo přijímáno zboží, nicméně podstata trestné činností podle vrchního soudu spočívala v tom, že společnost X nemohla žádat odpočet daně z přidané hodnoty, a proto před sebe v řetězci dodavatelů předřadila společnost Y. Podle stěžovatele tím, že vrchní soud použil k popisu stěžovateli údajně páchané trestné činnosti jiný skutkový děj, aniž by k tomu sám provedl potřebné důkazy, když v tomto ohledu v podstatě jen odkázal na zjištění, k nimž dospěl již krajský soud, porušil zásadu přímosti a bezprostřednosti. Tím navíc znemožnil stěžovateli vyvracet vrchnímu soudu jeho nové závěry a předkládat k tomu nové důkazy spočívající zejména v tom, že společnost Y měla jiné dodavatele, od kterých přijímala zboží, když dodávky palivového dřeva nemohly pocházet ze zahraničí již proto, že by jejich dovoz byl ekonomicky nevýhodný. Uvedenou vadu nelze podle stěžovatele zhojit poukazem Nejvyššího soudu na zastřešující právní kvalifikaci a více než vágní popis skutku. Konečně stěžovatel upozorňuje, že výše škody, která měla být jim za vinu kladenou trestnou činností způsobena, byla určena na základě znaleckého posudku, jenž nechal krajský soud vypracovat. Znalkyně při jeho zpracování ale zjevně vycházela i z faktur, které nebyly od začátku součástí spisového materiálu a stěžovatelé tak neměli možnost se k nim jakkoliv vyjádřit. Přitom výše škody, která měla vyplynout i z těchto dodatečně doložených faktur, měla vliv na kvalifikaci škody podřaditelné pod škodu velkého rozsahu.
7. Druhý stěžovatel namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť k přezkumu rozhodnutí krajského soudu došlo vrchním soudem jen formálně, a konkrétní důvody svého odsouzení se dozvěděl právě až z rozhodnutí vrchního soudu. I druhý stěžovatel trvá na tom, že společnost X dodávala paliva svým odběratelům (k čemuž soudu nabízel příslušná potvrzení těchto dodavatelů, která nebyla před soudem jako důkaz provedena) a řádně plnila své daňové povinnosti. Tvrdí, že učinil vše, co bylo z hlediska správce daně nutné vykonat k identifikaci zahraniční společnosti, která zboží odebrala. Druhý stěžovatel má za to, že je ve svém důsledku trestně stíhán za nesrovnalosti v účetnictví společnosti Y, jakožto dodavatele paliv pro společnost X, ovšem za tuto dodavatelskou společnost neodpovídá, a pro obecné soudy mělo být rozhodné, že původ společností X dodaných paliv v tak velkém objemu nelze utajit. Nemůže ani odpovídat za prohlášení jednatele bulharské společnosti, že o žádných obchodech neví. Byl-li v trestním řízení poškozené přiznán nárok na náhradu škody, pak má stěžovatel za to, že touto platbou jen plní ve svém důsledku daňovou povinnost, kterou ale již jednou splnil. I druhý stěžovatel namítá, že vrchní soud rozdílně od krajského soudu vyšel z jiných skutkových závěrů, ač k tomu žádné důkazy sám neprovedl (v odvolacím řízení byla posuzována jiná skutková alternativa). Obecné soudy rovněž neprovedly navrhované důkazy a řádně se s nimi nevypořádaly. Z jeho pohledu jde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Druhý stěžovatel se dále domnívá, že při stanovení výše trestnou činností způsobené škody obecné soudy vycházely z faktur, které jsou součástí účetnictví společnosti X, ale tyto faktury nebyly před krajským soudem provedeny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatelů nedošlo.
10. Předně Ústavní soud konstatuje, že oba stěžovatelé v ústavních stížnostech opakují argumentaci uplatněnou již před obecnými soudy, přičemž soudy na jejich argumenty v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně reagovaly. Toto zjištění se týká již základní stížnostní námitky prvního stěžovatele, který tvrdí, že společnost X získávala paliva od společnosti Y, neboť bez ní by společnost X nemohla plnit závazky vůči svým odběratelům, když neplnění závazků vůči odběratelům nevyšlo v trestním řízení najevo. Toto tvrzení však není pravdivé a věnoval se mu - přes jeho skutkovou povahu - i Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně uvedl, že ani krajský soud ve skutkových a právních závěrech nezpochybňoval, že společnost X nakupovala a prodávala zboží (paliva různých druhů), tedy nevycházel z toho, že by společnost X nevyvíjela žádnou činnost. Naopak krajský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozsudků podrobně popisují, že společnost Y nemohla nakupovat předmětná paliva (už jen proto, že jednatel společnosti Y Š. M. se ke konkrétním aspektům tvrzeného obchodování s palivy nedokázal konkrétněji vyjádřit, jeho tvrzení byla nejistá a rozpačitá, přestože obchodní zapojení společnosti Y do struktury vztahů se společností X měla prokazovat mimo jiné i mailová komunikace mezi druhým stěžovatelem a Š. M.) a prodávat je společnosti X, a oba soudy naopak dospěly k závěru, že paliva získávala společnost X přímo, byť v rámci obchodů s nimi uskutečněnými neplnila své povinnosti k DPH. Tyto povinnosti měla podle tvrzení stěžovatelů, jako osob ovládajících společnost X, plnit společnost Y, ale tato je plnit nemohla, protože předmětné dodávky paliv neprováděla.
11. V této souvislosti vrchní soud příhodně poznamenal, že stěžovatelé soudu důsledně předkládali jména obchodních společností, od nichž měla společnost Y nakupovat biomasu, ale ani oni nedokázali vysvětlit, od koho by společnost Y měla získávat uhlí. Naopak obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přijatelně vysvětlují, že společnost Y fungovala jen jako tzv. chybějící obchodník, který by měl místo společnosti X plnit příslušnou daňovou povinnost (aby ji nemusela plnit právě společnost X), nicméně ani společnost Y příslušné povinnosti neplnila, což plyne mimo jiné i z daňových přiznání za příslušná období, která jsou součástí spisového materiálu, resp. která si sám vrchní soud pro účely řízení před ním od příslušných orgánů daňové správy vyžádal. Ústavní soud v této souvislosti opakuje, že v daném případně vůbec neplatí, že by vrchní soud - nadto na základě důkazů, které sám neprovedl - dospěl k jiným skutkovým závěrům než krajský soud, tedy jeho rozhodnutí nemůže být už z toho důvodu překvapivé, neboť není pravda, že by krajský soud ve svém rozhodnutí původně vycházel z toho, že k žádnému obchodování s palivy nedocházelo.
12. Neobstojí ani tvrzení prvního stěžovatele, že si s druhým stěžovatelem nemohli být vědomi toho (a že u nich nemohla být naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby), že v účetních dokladech společnosti X uváděná bulharská společnost ve skutečnosti nevyvíjí žádnou činnost a není schopna od společnosti X zboží odebírat. Ač první stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy neprovedly k této skutečnosti navrhované důkazy, v napadených rozhodnutích je podrobně vysvětlována. Závěr obecných soudů k tomuto bodu páchané trestné činnosti lze podle Ústavního soudu shrnout tak, že jednatel uváděné bulharské společnosti pro svoje osobnostní kvality vůbec nebyl schopen jakýchkoliv hlubších obchodních jednání, přesto oba stěžovatelé tvrdili, že s ním konstruktivně obchody dojednávali. V odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je proto zřetelný závěr, na jehož základě lze dovodit, že oba stěžovatelé museli vědět, že jimi uváděná bulharská společnost žádnou obchodní aktivitu se společností X nevykonávala, když jednatel bulharské společnosti uvedl, že dokumentům, které před bulharským notářem podepisoval, nerozuměl. V kontextu nyní posuzované věci rovněž není podstatné, zda společnost Y vykonávala obchodní činnost a zda při ní spolupracovala se svými dodavateli, protože jedinou podstatnou okolností v dané věci je právě ta skutečnost, zda mohla společnosti X zprostředkovat jí dále obchodované zboží.
13. Neopodstatněnou je námitka, že trestnou činností způsobená škoda byla znalkyní určena rovněž na základě faktur, které původně nebyly součástí spisového materiálu. Skutečnost, že tyto faktury byly do znaleckého posudku (respektive jeho dodatku) zahrnuty, byla zjevná už při hlavním líčení před krajským soudem, kde byla také soudem ustanovená znalkyně slyšena. Stěžovatel přitom netvrdí, že by podkladové materiály, z nichž znalkyně vycházela, již před krajským soudem jakkoliv zpochybňoval, resp. že by tyto jeho námitky nebyly krajským soudem, natož pak vrchním soudem, zohledněny, když z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá, že vrchní soud se touto otázkou k rozsahu trestnou činností způsobené škody zabýval.
14. Ze shora uvedené rekapitulace se podává, že stížnostní námitky obou stěžovatelů jsou v zásadě obdobné. Namítá-li proto druhý stěžovatel porušení zásady dvojinstančnosti řízení, což dovozuje zejména z toho, že podle něj vrchní soud vycházel z jiné skutkové alternativy průběhu děje, ač k tomu sám neprováděl potřebné dokazování, Ústavní soud v této souvislosti již výše vysvětlil, že tuto námitku nepovažuje za důvodnou, když obecné soudy nezpochybňovaly, že společnost X paliva svým odběratelům dodávala. Rovněž soudy nepochybily, neprováděly-li k této otázce stěžovatelem navrhované důkazy v podobě vyjádření odběratelů společnosti X.
15. Není také pravdou, že by druhý stěžovatel byl trestán za nesrovnalosti v účetnictví společnosti Y, neboť, jak bylo vysvětleno, oba stěžovatelé si museli být dobře vědomi toho, že společnost Y nemohla dodat paliva jimi ovládané společnosti X. Trestní odpovědnost druhého stěžovatele není založena na tom, že by měl detailně znát účetnictví dodavatelské společnosti, ale na tom, že byl zjevně srozuměn s tím, že tato společnost nemůže společnosti X palivo dodávat, přesto do jejího účetnictví nechal zahrnout podklady, které měly umožnit nesprávný výpočet výše DPH. Druhému stěžovateli nic nebránilo v tom, aby skutečný původ těchto paliv a dodavatelský řetězec zprostředkoval orgánům činným v trestním řízení, byť pro naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného za vinu stěžovatelům není rozhodující, zda se orgánům činným v trestním řízení podařilo zjistit skutečný dodavatelský řetězec. Podstatná z pohledu právem chráněného zájmu, tak jak je vtělen do uvedené skutkové podstaty trestného činu, je okolnost, že paliva nebyla společnosti X dodána (resp. od ní odebrána) tak, jak je v účetních dokumentech tvrzeno, a tím nemohla být řádně splněna příslušná daňová povinnost.
16. Výše bylo rovněž podrobně vysvětleno, proč se stěžovatelé nemohli domnívat, že jimi uváděna bulharská společnost je schopna od nich odebrat údajně nasmlouvaný objem zboží.
17. S ohledem na uvedené skutečnosti nemůže obstát ani tvrzení druhého stěžovatele, že byla-li mu trestním soudem uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody, byla mu tím de facto duplicitně stanovena další povinnost k plnění daně.
18. Ústavní soud na základě výše uvedených zjištění uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto byly jejich ústavní stížnosti odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu