ECLI:CZ:US:2022:4.US.1585.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1585/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Jiřího Schwarze, CSc., zastoupeného Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 580/4, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017 č. j. NCP 105/2017-128, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2022 č. j. 8 Co 223/2019-393 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. března 2019 č. j. 14 C 78/2017-226, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VIRIBUS UNITIS - investiční poradenství, s. r. o., sídlem Braunova 902/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 78/2017 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou k uvedenému soudu domáhala po stěžovateli úhrady částky 444 891 Kč s příslušenstvím, která měla představovat její nárok proti jejímu společníkovi na vrácení peněžních prostředků. Ty měly být nezákonným způsobem vyvedeny z majetku vedlejší účastnice společným jednáním Ing. Karla Klimeše, bývalého jednatele a společníka vedlejší účastnice, a žalovaného stěžovatele, společníka vedlejší účastnice, na základě nicotných, resp. neplatných právních jednání. Okresní soud předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tím, že má za to, že není k projednání věci věcně příslušný podle §9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že okresní soud je k projednání a rozhodnutí věci příslušný; tímto rozhodnutím byl okresní soud vázán.
3. Okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 444 891 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (I. výrok), co do zbývající části žalovaného příslušenství žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (III. výrok).
4. K odvolání obou účastníků řízení rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že zamítl návrh na přerušení řízení podle §110 občanského soudního řádu (I. výrok), potvrdil rozsudek okresního soudu v I. a II. výroku (II. výrok), změnil rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku (III. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (IV. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Poukazuje na související věc, v níž vedlejší účastnice uplatňuje svůj nárok proti jejímu druhému společníkovi Ing. Klimešovi a v níž bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto, že věcně příslušné jsou v prvním stupni krajské soudy. Přestože tedy obě věci mají shodný skutkový základ, byla vrchními soudy určena rozdílná věcná příslušnost. Dle stěžovatele měl být v jeho věci věcně příslušným krajský soud podle §9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, neboť jde o spor mezi obchodní korporací a jejím společníkem, a nikoliv pouze o spor z titulu vrácení poskytnuté zápůjčky dlužníkem věřiteli či o vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož byla rozhodnutí ve věci samé vydána věcně nepříslušnými soudy, došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že posledním prostředkem, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, bylo odvolání proti rozsudku okresního soudu, neboť věcná nepříslušnost soudu nemůže být dovolacím důvodem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku okresního soudu a krajského soudu, nepřípustná; v části směřující proti usnesení vrchního soudu je pak opožděná.
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
9. Z vývoje předmětného řízení i obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nebrojil ústavní stížností proti napadenému procesnímu usnesení vrchního soudu rovnou po jeho vydání [možnost takového postupu byla potvrzena kupř. v nálezu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), body 17 až 20], nýbrž námitku nesprávně určené věcné příslušnosti soudu uplatnil až v ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věci samé. Je přesvědčen, že konečným rozhodnutím ve věci je pro účely posouzení přípustnosti ústavní stížnosti napadený rozsudek krajského soudu, když v daném případě stěžovateli nebyla otevřena cesta k Nejvyššímu soudu; s tím se však Ústavní soud nemohl ztotožnit.
10. Stěžovatel byl krajským soudem poučen, že proti jeho rozsudku (vyjma jeho I. výroku, jímž byt zamítnut návrh na přerušení řízení) je možno podat dovolání za splnění tam uvedených zákonných podmínek (viz poučení krajského soudu na str. 5 a 6 jeho rozsudku). Nesprávný je přitom názor, že v daném případě stěžovatel dovolání podat nemohl, neboť naopak platí, že k vadám řízení - jimiž může být právě i skutečnost, že ve věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud - Nejvyšší soud v případě přípustného dovolání přihlédne (srov. §242 odst. 3 občanského soudního řádu). Jen pro úplnost lze dodat, že možnost následně podat ústavní stížnost by stěžovateli zůstala zachována i v případě, že by Nejvyšší soud jeho dovolání přípustným neshledal.
11. Posledním procesním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici k ochraně svého práva, tak bylo v dané věci dovolání. Za situace, kdy ho však nepodal, ač o tom byl krajským soudem jasně a srozumitelně poučen, a Nejvyššímu soudu tak neumožnil zabývat se jeho námitkami, nezbývá Ústavnímu soudu než ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím ve věci samé, tj. proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu, odmítnout jako nepřípustnou.
12. V části směřující proti usnesení vrchního soudu je ústavní stížnost opožděná. Jak naznačeno výše v bodu 9, byť je usnesení o věcné příslušnosti toliko rozhodnutím procesním, a ústavněprávní dopady takového nesprávného rozhodnutí je možno v zásadě namítat až v ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení ve věci skončeno, jsou z tohoto pravidla připuštěny výjimky, mezi něž judikatura Ústavního soudu přiřazuje i rozhodnutí o věcné příslušnosti podle §104a občanského soudního řádu (viz např. odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08). Proti usnesení vrchního soudu tak stěžovatel mohl brojit ústavní stížností buď přímo, nebo posléze ústavní stížností proti konečnému rozhodnutí ve věci. Jak však již bylo konstatováno, konečným rozhodnutím, po němž by mohlo následovat podání přípustné ústavní stížnosti, by bylo v této věci až případné rozhodnutí o dovolání, které však stěžovatel nepodal. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení vrchního soudu se proto za dané situace odvíjela již od okamžiku jeho doručení stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, tj. ode dne 29. 3. 2018 (jak si Ústavní soud ověřil ve spisu okresního soudu, č. l. 128), a marně uplynula dne 29. 5. 2018.
13. Vzhledem k uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj