ECLI:CZ:US:2022:4.US.1604.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1604/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Kristýnou Coufalovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 1292/17a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2022 č. j. 20 Co 23/2022-259 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 0 Nc 1901/2020- 216 (24 P a Nc 134/2020, 24 P a Nc 174/2020), za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a A. B. a nezletilých M. O. a J. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil do péče první vedlejší účastnice (dále též "matka") nezletilé vedlejší účastníky (její společné děti se stěžovatelem, dále jen "nezletilí") [I. výrok], stěžovateli uložil povinnost hradit na jejich výživu stanovené výživné (II. výrok), rozhodl o dlužném výživném pro nezletilé (III. a IV. výrok), upravil styk stěžovatele s nimi v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka od 15 hodin do neděle do 18 hodin (V. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok) a zamítl návrh na předběžnou vykonatelnost rozsudku (VII. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že rodinné soužití stěžovatele a první vedlejší účastnice se rozpadlo v roce 2019 poté, co vedlejší účastnice zjistila mimomanželský vztah stěžovatele, který se svojí novou partnerkou očekává narození dítěte, a proto se rozhodla odstěhovat ze společné domácnosti v H. do domu svých rodičů v H. Návrh stěžovatele na střídavou péči o nezletilé v týdenním intervalu okresní soud neakceptoval s ohledem na jejich nízký věk a z důvodu, že nezletilá M. nastoupí v září roku 2022 do první třídy základní školy, což pro ni bude velká změna, která by byla ještě umocněna nutností navštěvovat dvě školská zařízení ve vzdálenosti 250 km. Dále zdůraznil, že styk nezletilých se stěžovatelem od čtvrtka do neděle ve čtrnáctidenním intervalu probíhá na základě dohody rodičů, matka stěžovateli ve styku s nezletilými nebrání, naopak v předchozím období se stěžovatel i kvůli pracovnímu vytížení s nimi stýkal jen jednou za 4 až 6 týdnů. Stěžovatel pracuje jako pilot mezinárodních letů, podílí se na chodu soukromé letecké školy a je činný v několika obchodních společnostech, jejichž činnost souvisí s létáním. Na jeho pracovním vytížení nic nemění skutečnost, že by měl snížený pracovní úvazek a že by dočasně čerpal pracovní volno. Nezletilí jsou na styk se stěžovatelem v uvedené periodě zvyklí, matka jim v domě svých rodičů vytvořila odpovídající zázemí a rovněž se stýkají s příbuznými stěžovatele, včetně jeho bratra.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v I., II. a VIII. výroku (I. výrok), změnil III. a IV. výrok tak, že o dlužném výživném pro nezletilé se nerozhoduje (II. výrok), změnil V. výrok o převzetí nezletilých matkou po skončení jejich styku s otcem, jinak ho potvrdil (III. výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani před krajským soudem (IV. výrok). Poté, co v odůvodnění obsáhle zrekapituloval východiska plynoucí z judikatury Ústavního soudu o střídavé péči, zformuloval závěr, že tento výchovný model není prozatím pro nezletilé vhodný, a to zejména pro značnou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, když navíc oba již více než 2 roky žijí společně s matkou v domě jejích rodičů v H. v bezproblémovém a stabilním prostředí, k němuž si podle zjištění sociálního pracovníka vytvořili dostatečné sociální vazby. Odstěhovala-li se matka s nezletilými do domu svých rodičů, učinila tak podle krajského soudu proto, aby zde nalezla maximální podporu pro další život, poté co zjistila mimomanželský vztah stěžovatele, z něhož se posléze narodilo stěžovateli další nezletilé dítě (i tomuto dítěti se přitom stěžovatel bude muset podle krajského soudu ve svém časovém programu věnovat). V minulosti to byla z velké části matka, která o nezletilé v převážné míře pečovala, když stěžovatel byl vzhledem ke svému zaměstnání i po delší dobu mimo domov. Ani krajský soud nezjistil, že by matka styku stěžovatele s nezletilými bránila, naopak se byli schopni domluvit na tom, že nezletilé si budou předávat dříve, než bylo původně dohodnuto, aby jejich návraty do H. vlakem neprobíhaly v pozdních nočních hodinách.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje z nálezové judikatury Ústavního soudu týkající se střídavé péče s tím, že péče obou rodičů je pro děti nejlepší. Z hlediska rozhodování soudu by mělo jít o výchozí model, z něhož lze učinit toliko odůvodněné výjimky. Podle stěžovatele obecné soudy v jeho věci dostatečně nezkoumaly přání nezletilých dětí a nezohlednily, že to byla první vedlejší účastnice, která nezletilé vytrhla z jejich dosavadního výchovného prostředí. Stěžovatel se dále domnívá, že princip rovnosti účastníků řízení by se měl projevit právě také v upřednostnění střídavé péče. Závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním, zvláště když soudy vycházely nesprávně z toho, že těžiště stěžovatelovy práce spočívá v mezinárodních letech z letiště v Praze, když pro stěžovatele je primární letiště v polských Katowicích. Časové možnosti stěžovatele v péči o nezletilé jsou ve skutečnosti výrazně příznivější než časové možnosti první vedlejší účastnice, která nastoupila do zaměstnání na plný pracovní úvazek, kdežto stěžovatel pracuje jen na úvazek poloviční. Krajský soud podle stěžovatele nepřipustil jím navrhované důkazy, ani se s nimi ve svém rozhodnutí nevypořádal. Chování první vedlejší účastnice stěžovatel považuje za vnitrostátní únos nezletilých dětí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Navrhuje-li stěžovatel zrušení těch částí výroků v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o jejich ústavnosti (jejich částí) příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v rozhodovací praxi uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, který je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvené v podústavním právu měl jiný názor. Ústavní soud dále vymezil situace, za nichž vede nesprávný výklad či použití podústavního práva k porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Takovou vadu v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
8. V návaznosti na uvedený požadavek minimalizace zásahů Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, proč pro nezletilé nezvolily střídavou péči jako výchozí výchovný model. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturní závěry upřednostňující střídavou péči, nicméně důsledně neargumentuje, v čem mu současný model v jeho výchovné roli, jako otce, brání. Ze stěžovatelem odkazované judikatury přitom vyplývá, že pro vlastní výchovné působení rodičů není bez dalšího rozhodující jen časová dotace, v níž má jeden nebo druhý rodič nezletilé dítě ve své péči, ale podstatná je rovněž otázka, zdali mu takový časový prostor umožňuje naplnit jím preferovaný způsob výchovy. Stěžovatel dostatečně nekonkretizuje, v čem je nyní nastavený výchovný model pro nezletilé nedostatečný, když z řízení vyplynulo, že oba se stýkají nejen s ním, ale také s jeho příbuznými. V řízení před obecnými soudy nebyl nikterak zpochybňován výchovný potenciál stěžovatele, ani první vedlejší účastnice, jako rodičů, a při zjišťování sociálního a citového ukotvení nezletilých soudy zjevně vycházely ze zjištění zprostředkovaných sociálním pracovníkem. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevyužívá prostor, aby skutková východiska soudů, z nichž vycházely ve svých rozhodnutích, kvalifikovaně zpochybnil.
9. Namítá-li stěžovatel extrémní rozpor mezi skutkovými závěry obecných soudů a jimi provedenými důkazy, spočívající v tom, že stěžovatel jako pilot mezinárodních letů neoperuje - jak podle něj soudy mylně uvádějí - prioritně na letišti v Praze, ale na letišti v Katowicích, pak tento údajný rozpor, byť by byl skutečný, na správnost rozhodnutí soudů nemá vliv, neboť oba soudy vycházely toliko z toho, že stěžovatel je značně pracovně vytížen a nebylo třeba se zabývat tím, které z uvedených letišť je pro stěžovatele prioritní. Na značném vytížení stěžovatele nic nemění skutečnost, že bude dočasně čerpat pracovní volno nebo že si nechal aktuálně zkrátit pracovní úvazek pilota na polovinu. Obecné soudy vysvětlily, že tato opatření mají toliko dočasnou povahu, a stěžovatel má i další, jimi podrobně popsané, pracovní aktivity.
10. Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud údajně neprovedl jím navrhované důkazy a s těmito návrhy se ve svém rozsudku nevypořádal, nespecifikuje, o jaké důkazy mělo jít a co z nich mělo vyplývat. Jde-li o údajné opomenutí důkazu o zjištění přání dětí prostřednictvím opatrovníka, které údajně stěžovatel navrhoval v soudním řízení, Ústavní soud poukazuje na věk nezletilých (6 roků a 4 roky), který zjištění takového přání objektivně neumožňuje.
11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a protože napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatele, odmítl ústavní stížnost ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu