ECLI:CZ:US:2022:4.US.1605.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1605/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Skály, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 20 Cdo 2604/2021-88, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 č. j. 68 Co 64/2021-52 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2020 č. j. 49 EXE 3155/2019-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že porušují jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) ze dne 6. 1. 2020 na zastavení exekuce, vedené k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) na peněžité plnění (zaplacení pokuty) ve výši 500 000 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že tento návrh není důvodný, neboť exekuce byla vedena na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu - exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "exekutor"), ze dne 9. 9. 2016 č. j. 203 EX 10502/15-77 (dále jen "předmětný exekuční příkaz"), jehož účinky dále trvají, i když samotná exekuce prováděná ukládáním pokut (dále jen "původní exekuce") byla pravomocně zastavena poté, co stěžovatel splnil vymáhanou povinnost. K námitce nesprávného postupu exekutora při vydávání exekučních příkazů obvodní soud konstatoval, že stěžovatel zpochybňuje věcnou správnost vykonatelného exekučního titulu, k čemuž však v exekučním řízení není prostor. Obranu lze uplatnit pouze v původním exekučním řízení, v němž byla stěžovateli pokuta uložena.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Městský soud konstatoval, že se stěžovatel domáhá zastavení exekuce z důvodů uvedených v §268 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to jednak pro neexistenci, resp. neúčinnost exekučního titulu, jenž má plynout z §47 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jednak pro pochybení exekutora, který vydával exekuční příkazy o dalších pokutách, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaném návrhu na zastavení, resp. na odklad exekuce. Uvedené důvody však podle městského soudu, poukazujícího na své předchozí závěry vyslovené v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Co 185/2020, nebyly naplněny. Splněním vymáhané povinnosti totiž pokuty uložené povinnému během exekuce exekučními příkazy zůstávají nedotčeny a mají stále povahu pravomocných a vykonatelných rozhodnutí ukládajících povinnému zaplatit tyto pokuty ve prospěch státu (na účet exekučního soudu). U druhého důvodu stěžovatel zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, což je podle městského soudu nepřípustné. K tomu městský soud dodal, že se z jeho usnesení ze dne 9. 1. 2017 č. j. 30 Co 441/2017-628 podává, že nebylo shledáno pochybení spočívající v tom, že exekutor vydával další exekuční příkazy, kterými ukládal další pokuty, a že stejně nedošlo k pochybení, jde-li o přiměřenost ukládaných pokut, kdy v posledním případě její výše dosáhla dvou milionů Kč.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. V jeho odůvodnění konstatoval, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jímž je předmětný exekuční příkaz, a dodal, že judikatura Ústavního soudu sice výjimečně připouští exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, vedla-li by ke zjevné nespravedlnosti nebo by byla v rozporu s principy právního státu. V daném případě však k tomu není důvod, naopak je třeba respektovat rozdíl mezi nalézacím (resp. zde "nalézacím") a vykonávacím (exekučním) řízením, kdy vady předcházejícího řízení se do vykonávacího řízení nepřenášejí, i kdyby existovaly.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že se městský soud i Nejvyšší soud odmítly fakticky zabývat tím, zda exekutor vydával exekuční příkazy ukládající mu pokuty v situaci, kdy je exekuce vedena na základě dvou titulů ukládajících stejnou povinnost. Dále namítá, že způsob, jakým byl soudy vyložen §268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. a exekuční řád, je v rozporu s jejich smyslem a účelem, tj. předejít nepříznivým a často nevratným následkům pro povinného způsobeným bezodkladným provedením exekuce. Současně poskytuje oprávněnému z nároku na nepeněžité plnění nástroj, jak s pomocí exekutora svémocně zlikvidovat protistranu, která není chráněna stejně, jako jsou chráněni povinní ve věci nároku na peněžité plnění. Postup, kdy obecné soudy odmítly exekuční titul přezkoumat, považuje stěžovatel za porušení jeho základního práva na řádný proces, přičemž současně má jít o otázku procesního práva, při jejímž řešení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
6. Konkrétně stěžovatel (podle svých slov) neočekával, že soudy přezkoumají věcnou správnost příslušného exekučního příkazu, ale že přihlédnou k jednoznačně protizákonnému postupu exekutora při jeho vydání. V této souvislosti se dovolává závěrů Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), podle nichž jiným důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. může být a) existence okolností, pro které je další provádění výkonu způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, b) výkon rozhodnutí se příčí sledovanému účelu, tj. zajistit efektivní splnění vymáhané povinnosti, nebo c) by vedl ke zjevné nespravedlnosti či d) by byl v rozporu s principy právního státu. Stěžovatel má za to, že se soudy v jeho věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, představované např. nálezem ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119), když nerespektovaly závěr o možnosti, resp. povinnosti přezkumu exekučního titulu při existenci okolností naplňujících podmínku sub a).
7. Tyto své výhrady stěžovatel blíže specifikuje tak, že kdyby soudy přistoupily k přezkumu předmětného exekučního příkazu, musely by dospět k závěru, že je nevykonatelný, neboť byl vydán na základě exekučního titulu, který před nařízením exekuce pozbyl vykonatelnosti. Původní exekuce totiž byla nařízena na základě dvou exekučních titulů - usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2015 č. j. 6 C 33/2015-48 a ze dne 18. 3. 2015 č. j. 6 C 33/2015-106, jejichž výroky jsou identické. A i když exekuce může být vedena pro více exekučních titulů, tyto musí být vykonatelné a odpovídat aktuální výši skutečného plnění. Přitom předběžné opatření, které bylo nařízeno prvně uvedeným usnesením, ztratilo nejpozději dne 6. 10. 2015 svou vykonatelnost [§77 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a tudíž v době vydání předmětného exekučního příkazu zde již nebyl vykonatelný exekuční titul "v podobě předběžného opatření", a na předmětný exekuční příkaz nelze pohlížet jako na vykonatelný exekuční titul. Protože nelze poznat, na základě kterého exekučního titulu byla nařízena exekuce a byl vydán předmětný exekuční příkaz, má to za následek "neurčitost exekučního titulu jako celku", a tedy i ztrátu vykonatelnosti obou těchto exekučních titulů. Povinností exekučního soudu tak bylo exekuci zastavit, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009 sp. zn. 20 Cdo 5478/2007.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že exekuce vedená za účelem uspokojení pohledávky vedlejší účastnice na peněžité plnění (zaplacení pokuty) ve výši 500 000 Kč byla vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu (předmětného exekučního příkazu), a proto měla být zastavena. Tuto skutečnost vyvozuje z toho, že původní exekuce, ve které mu byla tato pokuta uložena, byla vedena na základě dvou exekučních titulů, jejichž výroky byly identické. A tím, že jeden z nich pozbyl vykonatelnosti (nejpozději dne 6. 10. 2015 - viz sub 7), nastala "neurčitost exekučního titulu jako celku", v důsledku čehož došlo ke "ztrátě vykonatelnosti" obou titulů. Soudům pak vytýká, že se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevykonatelností, resp. neúčinností exekučního titulu nezabývaly.
11. Ústavní soud této stěžovatelově námitce přisvědčit nemůže, neboť tím, zda předmětný exekuční příkaz představuje vykonatelný, resp. účinný exekuční titul, se soudy všech tří stupňů zabývaly a dospěly ke kladnému závěru, přičemž se s argumentací stěžovatele, tak jak ji uplatnil v tom kterém stadiu řízení, náležitě vypořádaly. Konkrétně k otázce, zda je v daném případě důvod pro mimořádné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak plyne z judikatury Ústavního soudu, se vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově názoru, že daný závěr je ústavně nekonformní, a to i když se odvolává na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 a II. ÚS 3194/18 a tvrdí, že další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován. Uvedené judikáty se týkají mimořádných případů, ve kterých by provádění výkonu rozhodnutí mělo důsledky, které kolidovaly s ústavními principy demokratického právního státu a očividně by je nebylo možné z hlediska ústavnosti akceptovat (aniž by přitom příslušný orgán veřejné moci musel nutně postupovat v rozporu se zákonem). V dané věci však podle Ústavního soudu (který se tímto ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu) o takový mimořádný případ nejde.
13. Na doplnění možno uvést, že stěžovatelovu argumentaci nelze považovat za jakkoliv opodstatněnou. Ústavní soud předně nesdílí názor, podle kterého by z důvodu zániku jednoho exekučního titulu v původní exekuci měl (bez dalšího) zaniknout i další exekuční titul (pročež by tato exekuce nemohla být dále vedena). Především pak stěžovatel dostatečně nevysvětlil, s jakou konkrétní procesní zásadou by proto měl být nynější výkon rozhodnutí v kolizi, konkrétně v čem by měla ona "neurčitost" spočívat, když mu naopak muselo být zřejmé, že původní exekuce je (a může být dále) vedena již jen na základě jednoho exekučního titulu, resp. jak se to mělo reálně projevit na jeho právním postavení v původní exekuci, zejména jde-li o možnost obrany jeho práv.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu