ECLI:CZ:US:2022:4.US.1610.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1610/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 3 Tdo 18/2022-1708, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2021 sp. zn. 7 To 233/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. dubna 2021 sp. zn. 58 T 79/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněným R. D., jednatelem obchodní společnosti X, a osobou zodpovědnou za výkon zaměstnavatelských povinností, když neodvedl řádně a včas povinné platby v celkové výši 370 093 Kč oprávněným, tj. Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří let. Stěžovateli i R. D. byla zároveň uložena přiměřená povinnost podle svých sil společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu všem poškozeným.
3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 trestního řádu rozsudek obvodního soudu zrušil vůči stěžovateli toliko ve výroku o trestu, neboť v tomto výroku považoval za nesprávné s ohledem na princip individualizace trestu uložení společné povinnosti k náhradě škody oběma spoluobžalovaným jedním výrokem. Následně městský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří let a přiměřenou povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu všem poškozeným.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že veškeré námitky stěžovatele byly již vypořádány v průběhu dosavadního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. Předně nesouhlasí se skutkovým závěrem, že úmyslně neplatil povinné odvody za zaměstnance obchodní společnosti X a z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč by tak měl činit. Stěžovatel tedy dovozuje absenci subjektivní stránky trestného činu. K tomu dále uvádí, že veškerou mzdovou agendu měl na starosti obviněný R. D., který řídil provozní chod společnosti. Z postavení stěžovatele jako jednatele společnosti "automaticky" nevyplývá jeho vědomost o odvádění či neodvádění povinných plateb. R. D. povinné platby nehradil, na tuto skutečnost neupozornil ani stěžovatele ani dalšího z jednatelů a situaci neřešil. Stěžovatel tedy o neodvádění povinných plateb nevěděl, což podporuje i skutečnost, že vykonával svou činnost převážně ze zahraničí. Stěžovatel popírá, že by schvaloval veškeré provozní výdaje, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích, schvaloval toliko větší výdaje. Úpadek společnosti měl zapříčinit R. D. svým neodborným a nehospodárným vedením společnosti a také tím, že nedokládal účetní řádně a včas jednotlivé výdaje. Stěžovatel taktéž uvádí, že společnosti opakovaně zapůjčil finanční prostředky v řádu tisíců EUR a statisíců až milionů Kč, tudíž společnost disponovala dostatečným množstvím finančních prostředků na odvody povinných plateb.
6. Stěžovatel dále namítá závažné procesní vady. Soudy bez přesvědčivého důvodu nevyslechly svědky T. B. a Z. V., kteří by vysvětlili způsob, jakým byly vypláceny mzdy. Svědci jsou toho názoru, že vinu na nehrazení povinných plateb je možno přičíst toliko R. D. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka J. B., který slyšel stěžovatele něco říkat do telefonu. Takové výpovědi nelze přikládat relevanci.
7. Stěžovatel má za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Stěžovatel se řádně a včas omluvil z hlavního líčení, kterého bylo konáno dne 15. 4. 2021, a požádal o jeho přeložení. Obhájce v žádosti uvedl nesprávný důvod omluvy, totiž péči o manželku po porodu, přitom šlo o péči o manželku před porodem. Stěžovatel zdůrazňuje, že trvale žije ve Spolkové republice Německo a komunikace s obhájcem probíhala v hektické době, proto došlo k omylu. Uvedené žádosti stěžovatele však soud nevyhověl a hlavní líčení konal i bez jeho přítomnosti. Stěžovatel následně doložil, že dne 15. 4. 2021 se mu narodila dcera. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel svou žádost za důvodnou. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že narození dítěte nelze považovat za objektivní důvod nepřítomnosti u hlavního líčení. Odkazuje přitom na právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 32 odst. 1 Listiny. V důsledku své nepřítomnosti na tomto hlavním líčení nebyl stěžovatel seznámen s obsahem výpovědi spoluobviněného R. D., který byl dne 15. 4. 2021 vyslechnut. Stěžovatel se tak nemohl vyjádřit k tomuto důkazu, následně nemohl spoluobviněnému ani klást otázky. Stěžovatel poté dvakrát žádal o zaslání protokolu z hlavního líčení, avšak ten mu zaslán nebyl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatel zejména neustále popírá, že by měl nějaké povědomí o tom, že povinné platby nebyly odváděny a plnou vinu přisuzuje toliko R. D. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro ozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. To stěžovatel sice výslovně namítá, avšak Ústavní soud této námitce nepřikládá relevanci.
11. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že skutkový stav byl plně stabilizovaný, neboť v průběhu dokazování bylo postaveno najisto, že stěžovatel zcela zjevně věděl o tom, že povinné platby odváděny nejsou (e-mailová komunikace s účetní či s R. D., nebo výpověď svědka J. B.). Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy nevznikly žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, není možno konstatovat žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, natož rozpor extrémní. Ústavní soud tudíž k uvedeným skutkovým námitkám neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.
12. Svými dalšími námitkami stěžovatel rozporuje procesní postup obvodního soudu, který konal dne 15. 4. 2021 hlavní líčení bez jeho účasti, neboť neshledal omluvu stěžovatele důvodnou. Obhájce stěžovatele zaslal obvodnímu soudu krátkou a důkazně nepodloženou zprávu, že z důvodu pobytu ve Spolkové republice Německo a péče o manželku v šestinedělí a péče o tři nezletilé děti se stěžovatel nemůže k hlavnímu líčení dne 15. 4. 2021 dostavit. Stěžovatel se následně hlavního líčení, kde byl vyslechnut i R. D., nezúčastnil, a tudíž nebyl bezprostředně seznámen s obsahem jeho výpovědi a nemohl uplatnit svá procesní práva. Následně vyšlo najevo, že informace v obhájcem zaslané omluvě z hlavního líčení byla mylná, neboť stěžovatel v předmětné době očekával narození svého dítěte, které se skutečně narodilo dne 15. 4. 2021. Městský soud k námitce stěžovatele stran jeho neúčasti na hlavním líčení dne 15. 4. 2021, resp. k obsahu jeho omluvy, uvedl, že narození dítěte nelze považovat za objektivní důvod nepřítomnosti obviněného (otce) u hlavního líčení, neboť řada žen ani otce dítěte u porodu nechce, resp. je řada otců, kteří partnerku k porodu nedoprovázejí. Tudíž aproboval závěr obvodního soudu, kterému však ani nebylo známo, že stěžovatel v době konání hlavního líčení každým dnem očekával narození potomka, neboť v žádosti o odročení bylo uvedeno, že pečuje o manželku v období po porodu. K tomuto odůvodnění Ústavní soud uvádí, že argumentace městského soudu je lichá, paušalizující a neindividualizovaná, a je naopak toho názoru, že kdyby omluva stěžovatele z hlavního líčení byla odůvodněna řádně a byla důkazně podložena (např. lékařskou zprávou s očekávaným datem porodu) mohla by uvedená argumentace městského soudu, která by vedla k "nucené" účasti stěžovatele na hlavním líčení (a tudíž k "nucené" absenci u porodu) zakládat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele (případně i jeho manželky - rodičky) na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
13. Nicméně stěžovatel byl namísto hlavního líčení u porodu, a tudíž je nutno přezkoumat, zda nedošlo k porušení jeho procesních práv zaručujících řádné soudní řízení. Stěžejní z tohoto hlediska je především skutečnost, že městský soud z důvodu procesní obezřetnosti opětovně dne 24. 9. 2021, již za účasti stěžovatele ve veřejném zasedání, vyslechl R. D., čímž dal stěžovateli možnost uplatnit svá procesní práva. Tímto krokem vyloučil význam důvodnosti a řádnosti omluvy stěžovatele z hlavního líčení, neboť argumentace stěžovatele v této souvislosti směřovala právě k výslechu R. D. a procesním právům stěžovatele s ním spojených. Práva stěžovatele vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny tak byla zachována.
14. Stěžovatel taktéž vytýká obvodnímu soudu a městskému soudu, že k věci nevyslechly svědky jím navrhované. Ústavní soud k tomu podotýká, že jelikož byl skutkový stav již řádně objasněn, bylo zcela nadbytečné vyslýchat další svědky, neboť by to vedlo k neúměrnému protahování trestního řízení. Zamítnutí návrhů důkazních prostředků bylo řádně odůvodněno jejich nadbytečností (rozsudek obvodního soudu, bod 19; rozsudek městského soudu, bod 16), což vylučuje případnou existenci tzv. opomenutého důkazu. Dokazování postačí provést v rozsahu, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí, což bylo v trestní věci stěžovatele naplněno. Za těchto okolností nelze dovodit zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu