ECLI:CZ:US:2022:4.US.1653.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1653/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ilony Dočkalové a Libora Němečka, zastoupených JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2022 č. j. 30 Cdo 285/2021-431, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2019 č. j. 44 Co 744/2018-124, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 25 C 191/2015-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, a Nejvyššího státního zastupitelství, sídlem Jezuitská 585/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhali po vedlejších účastnících náhrady škody ve výši 10 000 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 40 000 000 Kč, k nimž mělo dojít v důsledku extrémního zneužití moci a rozhodovacích pravomocí osob jednajících za vedlejší účastníky. Okresní soud napadeným usnesením žalobu stěžovatelů odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odmítnutí žaloby odůvodnil zejména tím, že stěžovatelé neoznačili jediné konkrétní jednání či rozhodnutí vedlejších účastníků, kterým by se vedlejší účastníci dopustili zneužití státní moci nebo nesprávného úředního postupu, ani neuvedli, v čem konkrétně toto zneužití či nesprávný úřední postup spočívá, pouze obecně uvádějí, že metody týrání, mučení a cílené diskriminace vedlejšími účastníky jsou extrémní a dosáhly nelidské extrémní intenzity. Podle okresního soudu stěžovatelé i přes jeho výzvu neodstranili vady žaloby, které bránily jejímu projednání.
3. Odvolání stěžovatelů neshledal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že skutkový základ nároku ani jeho předmět nebyl stěžovateli v žalobě určitým a srozumitelným způsobem vylíčen, a to zejména v tom, který státní orgán se měl dopustit zneužití státní moci či nesprávného úředního postupu, v čem takový nesprávný postup měl spočívat, kdy k němu mělo dojít a jaká konkrétní škoda nebo újma měla stěžovatelům takto vzniknout.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které posléze rozšířili i proti usnesení okresního soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání stěžovatelů proti usnesení okresního soudu (I. a II. výrok), zastavil řízení o jejich dovolání proti I. výroku usnesení krajského soudu a ve zbytku ho odmítl (III. a IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (V. výrok). V odůvodnění nejprve konstatoval, že o námitce podjatosti směřující mimo jiné proti soudcům Nejvyššího soudu Mgr. Vítu Bičákovi a JUDr. Pavlu Simonovi, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022 č. j. 23 Nd 224/2021-399 rozhodnuto tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci podaného dovolání. Poté uvedl, že bylo-li v dovolacím řízení stěžovateli výslovně napadáno i rozhodnutí okresního soudu, pak v tomto rozsahu není Nejvyšší soud k projednání dovolání funkčně příslušný, a že k zastavení dovolacího řízení přistoupil proto, že stěžovatelé i přes výzvu Nejvyššího soudu nezaplatili poplatek z dovolání, přičemž nebylo ani důvodu opětovně rozhodovat o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku, neboť u ní nedošlo od posuzování poslední žádosti ke změně rozhodných poměrů. Byl-li dovoláním napadán výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé zejména namítají, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejich věcnou argumentací, čímž nenaplnil ani minimální požadavky na stručné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud ve věci vůbec nejednal, a tak nezvážil jejich sociální tíseň a skutečnost, že nemají peníze na advokáta a na zaplacení soudního poplatku za dovolání. Neosvobození stěžovatelů od soudních poplatků přes jejich žádost je diskriminačním postupem. Obecné soudy se rovněž mýlí, uvádějí-li, že by jim poskytla právní pomoc JUDr. Veronika Grebeňová, která jim byla ustanovena v řízení vedeném u Okresního soud v Přerově, a to v řízení, v němž jim nebyla soudem ustanovena. Soudy rovněž měly v řízení vyvinout úsilí, aby nedostatky žaloby stěžovatelů byly odstraněny. Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s námitkou podjatosti vznesenou stěžovateli proti členům senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo, byť jsou v extrémně nenávistném osobním vztahu ke stěžovatelům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve věci stěžovatelů podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Tvrzení stěžovatelů, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu neodpovídá podmínkám stručného odůvodnění ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř., není opodstatněné. V uvedeném ustanovení se výslovně uvádí, že Nejvyšší soud v usnesení, jímž dovolání odmítne nebo dovolací řízení zastaví (jako se tomu stalo i ve věci stěžovatelů), stručně mimo jiné uvede, proč je dovolání nepřípustné nebo proč dovolací řízení muselo být zastaveno. K těmto otázkám se Nejvyšší soud v napadeném usnesení podle Ústavního soudu seznatelně vyjádřil, což ostatně plyne z výše provedené rekapitulace. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud nemohl námitkami stěžovatelů zabývat věcně, a nemohl ani nařídit jednání o jejich dovolání. Stěžovatelé v ústavní stížnosti věcnými námitkami ani dostatečně nerozporují závěr Nejvyššího soudu, že se od posledního rozhodování o osvobození od soudních poplatků, které opětovně podala stěžovatelka, nezměnily pro posouzení této otázky rozhodné poměry, a proto k opětovnému rozhodování o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší soud nepřistoupil.
9. Okresní soud a krajský soud v napadených usneseních vysvětlily, že stěžovatelům Okresním soudem v Přerově ustanovená právní zástupkyně by byla ochotna jim pomoci i v řízení, z něhož vzešla i ústavní stížností napadená rozhodnutí, neboť samo rozhodnutí Okresního soudu v Přerově o ustanovení jí v tom svým rozsahem nebránilo, když nadto - a to je podstatné - obě řízení svým předmětem spolu souvisejí, a proto ustanovená advokátka byla s jejich případem posuzovaným i v nynějším řízení seznámena. Oba soudy rovněž zdůraznily, že stěžovatele opakovaně poučovaly o základních podmínkách projednatelnosti žalobního žádání, nicméně tato poučení nevedla k dostačujícímu výsledku, a proto musela být jejich žaloba odmítnuta. K tomu Ústavní soud poznamenává, že ač jsou stěžovatelé v řízení před ním zastoupeni advokátkou, ani jejich ústavní stížnost není dostatečně konkrétní, a tak ani Ústavní soud nemohl dovodit, jaká konkrétní příkoří měla vyvolat stěžovateli obecně proklamovanou škodu, respektive újmu. Stejně nedostatečně konkrétní je i konstatování stěžovatelů, že se Nejvyšší soud údajně nedostatečně vypořádal s jimi vznesenou námitkou podjatosti členů senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu; stěžovatelé sami totiž k této námitce v ústavní stížnosti bez dalšího uvádějí jen to, že soudci daného senátu jsou vůči nim v extrémně nenávistném osobním vztahu, aniž by toto své tvrzení jakkoliv konkretizovali. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem těžko mohla ve stížnostní argumentaci nabýt ústavněprávního významu, který je nezbytným předpokladem k tomu, aby Ústavní soud eventuálně mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu