ECLI:CZ:US:2022:4.US.1654.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1654/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Družstvo Pasáž, sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem, sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 3224/2021-85 a výroku I v rozsahu, kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 47 766 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 5. 2020 do zaplacení zamítá, a kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zákonného úroku z přisouzené částky, jakož i výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a dále výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021 č. j. 23 Co 201/2021-71, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku čehož jí nebylo přiznáno adekvátní odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 47 C 47/2020-27 zastavil řízení o žalobě stěžovatelky co do částky 75 250 Kč (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce částku 103 950 Kč (výrok II), co do částky 320 800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 12 200 Kč (výrok IV). Usnesením ze dne 18. 5. 2021 č. j. 47 C 47/2020-63 obvodní soud opravil část odůvodnění uvedeného rozsudku.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to pro nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 245/2009 (dále jen "původní řízení"). Jde-li o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, obvodní soud stanovil jako výchozí částku 16 000 Kč za první dva roky řízení a dále částku 16 000 Kč za každý další rok, a to z důvodu, že celková délka řízení překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné ukončení řízení rozumně očekávat, ale že tato doba není extrémně dlouhá, přičemž nepřisvědčil vedlejší účastnici, že do výpočtu základní částky neměla být zahrnuta doba 2,5 roku, kdy původní řízení bylo přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného. Dále shledal, že nešlo o řízení složité, současně však vzal v úvahu, že probíhalo ve třech stupních soudní soustavy a že v této věci rozhodoval i Ústavní soud, což její složitost zvyšuje. Z tohoto důvodu základní výši zadostiučinění snížil o 15 %. Význam řízení pro stěžovatelku obvodní soud považoval za standardní. S ohledem na opakovanou nečinnost soudu prvního stupně a jeho nekoncentrovaný postup, kdy žalobu bylo možno (z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky) zamítnout na počátku sporu, zvýšil zadostiučinění o 20 %. Délku vedlejšího insolvenčního řízení, v němž nedošlo k průtahům, shledal přiměřenou.
4. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil tak, že co do částky 47 766 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej ve výroku II a III potvrdil (výrok I) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 15 600 Kč (výrok II). Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu, jde-li však o úpravu základní částky s ohledem na složitost věci shledal, že je namístě její snížení nikoli o 15 %, ale o 35 %, a to z důvodu procesní složitosti věci, přičemž konstatoval stejné důvody jako obvodní soud a připojil i problémy způsobené přerušením řízení ze zákona. Kromě toho z důvodu opakované nečinnosti soudu prvního stupně v původním řízení základní částku zvýšil o 20 %. Ve výsledku tedy snížil základní částku o 15 % (oproti obvodnímu soudu).
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka uvádí, že v soudním řízení argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, resp. tím, že původní řízení trvalo více než deset let, ač mohlo být skončeno již při prvním jednání, a proto se měla základní částka odškodnění blížit horní hranici intervalu (tj. 20 000 Kč za rok řízení). Dále stěžovatelka reprodukuje závěry výše uvedených soudů, načež konstatuje, že obvodní soud, konstatoval-li, že v původním řízení byl soud prvního stupně s to řešit nedostatek její aktivní legitimace na počátku řízení, vyjádřil to, co ona uvádí od počátku řízení, tedy že původní řízení mohlo být skončeno již při prvním jednání. Městský soud se s tímto závěrem obvodního soudu ztotožnil, přičemž sám žádné dokazování neprováděl a od hodnocení důkazů obvodního soudu se neodchýlil. Přesto Nejvyšší soud dovodil, že v dovolání (stěžovatelka) zpochybnila skutková zjištění, z nichž městský soud vycházel. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud sám vykonstruoval danou námitku, kterou pak vyhodnotil jako nepřípustný dovolací důvod, ačkoliv žádala, aby z takového skutkového zjištění bylo vycházeno a byly z toho vyvozeny odpovídající právní důsledky.
7. To se, jak stěžovatelka dále uvádí, předně týká určení výše základní částky. Při skončení původního řízení při prvním jednání mohlo řízení trvat 2 až 3 roky, a to i při využití všech stupňů soudní soustavy. Skončilo by tak před zahájením insolvenčního řízení, čímž by tato doba neměla žádný význam (délku původního řízení by neovlivnila). Původní řízení trvalo trojnásobně až pětinásobně delší dobu, než bylo možno očekávat, a tomu odpovídá stanovení základní částky blíže k horní hranici. To je zákonný dovolací důvod a současně námitka, kterou uplatnila, tedy že soudy nižších stupňů otázku stanovení výše základní částky na základě zjištěného skutkového stavu hodnotí odlišným způsobem, než odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Právě otázka, zda taková základní úvaha soudu je správná, se stala předmětem dovolání, Nejvyšší soud se jí však odmítl zabývat a podané dovolání věcně projednat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
8. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že postupoval procesně nesprávně, neboť nebyl oprávněn přistoupit k odlišnému hodnocení hlediska složitosti věci od obvodního soudu (§213 odst. 2 o. s. ř.), když sám v odvolacím řízení žádné důkazy neprovedl. Nadto je jeho hodnocení obsahově nesprávné, neboť podání žaloby u věcně nepříslušného soudu neznamená, že jde o složitou věc, a stejně je tomu i z hlediska podávání opravných prostředků. Navíc městský soud k její tíži hodnotí uplatnění procesních práv jako okolnost odůvodňující snížení náhrady. Stěžovatelka opakuje, že ostatní skutečnosti by nenastaly, kdyby soud rozhodl při prvním jednání, jak mohl a měl. Podle stěžovatelky mělo dojít k navýšení odškodnění, a nikoliv ke snížení, městský soud však náhradu oproti obvodnímu soudu snížil. "Nedocenil" nejen opakovaná období nečinnosti, ale i to, že celé další řízení bylo "nesprávným postupem soudu". Tato období nečinnosti byla částí celku, tj. celého dalšího řízení, včetně insolvenčního, čemuž podle stěžovatelky odpovídá zvýšení o více než 20 %, jak k němu přistoupil městský soud.
9. Dále stěžovatelka vysvětluje, proč měl její požadavek na zaplacení finanční částky v původním řízení pro ni zvýšený, nikoliv jen standardní význam, přičemž závěr obecných soudů, že typově nešlo o řízení, které lze zařadit mezi ta, která mají pro účastníky zvýšený význam, považuje za "formalistický". Vytkl-li jí Nejvyšší soud, že v dovolání zpochybnila skutková zjištění městského soudu a že v něm schází vymezení jeho přípustnosti, pak z původního řízení plynou skutečnosti v dovolání zdůrazněné, přičemž výhrady se týkaly vyhodnocení těchto skutečností, což je otázkou právní. Přípustnost "celého dovolání" byla odůvodněna tím, že se městský soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil, k čemuž bylo uvedeno, které právní posouzení považovala za nesprávné a v čem by měla nesprávnost spočívat.
10. Závěrem stěžovatelka namítá, že městský soud nepovažoval její námitku, podle které konkrétní výše zákonného úroku měla být číselně specifikována, za opodstatněnou. Důvodem bylo, že úrok je stanoven právním předpisem. Zjištění výše úroku však podle stěžovatelky vyžaduje dva kroky - jednak zjištění příslušného právního předpisu, jednak výše repo sazby, což může přivodit skutkové i právní spory, které se budou řešit ve vykonávacím řízení, ač svou povahou jde o problematiku řízení nalézacího. Podle stěžovatelky musí být vykonávané rozhodnutí určité, aby ve vykonávacím řízení nebylo třeba nic dohledávat nebo se dokonce dohadovat, jaká povinnost byla uložena. Požadavek uvedení konkrétní výše úroku předchází možnému vzniku sporu a odpovídá právnímu státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý (sc. řádný) soudní proces, a to především Nejvyšším soudem tím, že jí podané dovolání věcně neprojednal, těžiště ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, jak (především) soudy nižších stupňů zhodnotily skutečnosti rozhodné pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. Jak již Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovatelku upozornil, předmětem přezkumu výše zadostiučinění v dovolacím řízení mohou být právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb.; výslednou částkou se tento soud zabývá až tehdy, pokud by s ohledem na konkrétní okolnosti byla tato částka zjevně nepřiměřená. K takovému postupu však Nejvyšší soud v posuzovaném případě důvody neshledal.
14. Stejně tak, resp. tím spíše Ústavnímu soudu nepřísluší, aby posuzoval (ne)přiměřenost výše přiznaného zadostiučinění (k důvodům viz sub 12); ústavněprávní přezkum soudních rozhodnutí zde může spočívat v tom, zda soudy své rozhodnutí (i) co do výše zadostiučinění řádně zdůvodnily (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) a v tom rámci zda vyšly z podmínek, resp. kritérií stanovených zákonem a případně rozvedených ustálenou judikaturou, a zda tato kritéria neaplikovaly zcela nepřiměřeným (tj. extrémním) způsobem, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle v soudním rozhodování.
15. V posuzované věci se soudy nižších stupňů stěžovatelčinou věcí podrobně zabývaly, přičemž se dostatečným způsobem vypořádaly s jejími argumenty, resp. námitkami, které nyní opakuje v ústavní stížnosti. Konkrétně uvedly, proč při stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích vyšly z výše uvedené základní částky za každý rok původního řízení, když na straně jedné shledaly zásadní nedostatky v činnosti soudu prvního stupně, současně délku řízení neshledaly extrémní, a dále proč považovaly toto řízení za složité z procesního hlediska a proč měly jeho význam pro stěžovatelku za "standardní". Tyto úvahy se Ústavnímu soudu nejeví nijak nepřiměřenými ve výše naznačeném smyslu. Dlužno dodat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne, že by soudy hodnotily uplatnění procesních práv ke stěžovatelčině tíži.
16. Ostatně to, zda základní částka 16 000 Kč je částkou přiměřenou, již přezkoumal Nejvyšší soud a žádné pochybení, resp. rozpor s judikaturou dovolacího soudu nezjistil. Se stejným výsledkem se zabýval i s tím souvisejícími otázkami, zda lze považovat původní řízení za extrémně dlouhé, jakož i tím, do jaké míry bylo složité. Jde-li o dovolací námitku týkající se kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, možno zmínit, že stěžovatelka (viz str. 6 ústavní stížnosti, kde se uvádí: "Přípustnost celého dovolání jsme odůvodnili tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil.") důsledně nerozlišuje mezi dovolacím důvodem či důvody dovolání (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Měla-li stěžovatelka posouzení této otázky městským soudem za nesprávné, bylo na ní, aby v dovolání uvedla nejen to, proč tomu tak má být, ale také jaký předpoklad přípustnosti dovolání považuje za splněný; v případě stěžovatelkou avizovaného předpokladu přípustnosti, tj. že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo pak nezbytné tuto praxi v dovolání specifikovat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka na přiléhavé a judikaturou Ústavního soudu akceptované závěry Nejvyššího soudu nijak nereaguje, Ústavní soud tak nemá, co by Nejvyššímu soudu, který poukázal na nedostatky dovolání, mohl vytknout.
17. Na doplnění možno uvést, že namítá-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci, přičemž ale vychází z jiného skutkového závěru, než k jakému dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než zákonem předpokládaný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Byť v některých případech není hranice mezi skutkovým a právním závěrem odvolacího soudu zcela zřetelná (viz k tomu např. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 81/19 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), je na stěžovateli, aby podle svého názoru spornou právní otázku předestřel dovolacímu soudu, a to způsobem zákonem vyžadovaným (viz výše).
18. K námitce, že městský soud postupoval procesně nesprávně, když posoudil složitost věci rozdílně od obvodního soudu, aniž by sám k této skutečnosti provedl dokazování, Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci nebylo sporu o existenci skutečností, z nichž městský soud vycházel (tj. že původní řízení proběhlo ve třech stupních, že v této věci rozhodoval i Ústavní soud a že došlo ke komplikaci v podobě jeho přerušení). Posouzení těchto skutečností s tím výsledkem, že šlo o řízení procesně složité, bylo právní povahy, a proto se také Nejvyšší soud v napadeném usnesení zabýval tím, zda se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to s negativním výsledkem.
19. Nepřiměřené v této souvislosti není ani další konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého stěžovatelka svůj nesouhlas se závěrem městského soudu vybudovala na jiném skutkovém základě. Stěžovatelka jej totiž zpochybnila tvrzením, že šlo o banální řízení, jež mohlo být skončeno na prvním jednání. To však neodpovídá zjištěným (nesporným) skutečnostem (viz výše), a tudíž lze usuzovat, že stěžovatelka patrně vychází z jiných skutečností, než ze kterých vyšel městský soud (a předtím soud obvodní).
20. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu rovněž vytkla, že vykonstruoval její námitku, kterou pak zhodnotil jako nepřípustný dovolací důvod. V tomto bodě však není zřejmé, a to s ohledem na zásadu superfluum non nocet, jak by tvrzeným pochybením mohla být stěžovatelka dotčena na svých právech.
21. Jde-li o námitku vadného výroku z důvodu neurčitosti, tou se zabýval jak městský, tak Nejvyšší soud, přičemž ji neshledaly důvodnou, resp. způsobilou založit přípustnost dovolání, a to z důvodu, že daný postup je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Z uvedeného plyne, že i výrok rozsudku, v němž není uvedena konkrétní výše zákonného úroku z prodlení, je podle soudní praxe vykonatelný, přičemž samotná nutnost zjišťování jeho výše, byť s ní může být spojeno vynaložení určitého úsilí, porušení ústavnosti založit nemůže.
22. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu