ECLI:CZ:US:2022:4.US.1679.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1679/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Humla, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem, sídlem Grafická 3365/3a, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. dubna 2022 č. j. 48 EXE 913/2017-172 a výroku I příkazu soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha-východ, k úhradě nákladů exekuce ze dne 31. března 2022 č. j. 081 EX 01902/17-344, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VYSOKÁ U PŘÍBRAMI s. r. o., sídlem Školní 124, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to z důvodu, že by došlo k nenapravitelnému rozpadu jeho osobního a pracovního života.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným příkazem uložil soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal (dále jen "exekutor") stěžovateli jako povinnému podle §87 a 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uhradit náklady exekuce v celkové výši 343 008,97 Kč (výrok I), přičemž deklaroval, že záloha na náklady exekuce jím byla požadována (výrok II).
4. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel i vedlejší účastnice (dále též "oprávněná") námitky, které však Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Obvodní soud se nejprve zabýval tím, zda tento příkaz není předčasný, a to s ohledem na námitku, že dosud nebylo rozhodnuto o návrhu oprávněné na zastavení exekuce ze dne 18. 1. 2022. Dospěl však k závěru, že tento návrh vzala oprávněná zpět s tím, že trvá na tom, aby náklady spojené s exekučním řízením hradil stěžovatel. K námitce nevymožení pohledávky, resp. neoprávněnosti nároku exekutora na odměnu, obvodní soud vyšel z toho, že základem pro výpočet odměny soudního exekutora je částka 5 950 000 Kč vymožená pro oprávněnou podle §46 odst. 4 exekučního řádu, neboť podle sdělení oprávněné ze dne 4. 1. 2022 byla vymáhaná částka zcela uspokojena dohodou o započtení (sc. zanikla na základě dohody o započtení - viz sub 5), přičemž účinky této dohody nastaly dne 2. 8. 2018, tedy v době, kdy stěžovateli byla již doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti a kdy exekutorem byly vydány exekuční příkazy. Uvedenou částku považoval obvodní soud za plnění na vymáhanou povinnost, hrazené přímo oprávněné pod tíhou již vydaných exekučních příkazů provedením exekuce přikázáním pohledávky podle §59 odst. 1 písm. b) exekučního řádu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že exekuční řízení bylo vedeno pět let, aniž by exekutor něco vymohl. Podáním ze dne 4. 1. 2022 "ve znění" doplnění ze dne 9. 1. 2022 oprávněná vyrozuměla exekutora o tom, že vymáhaná pohledávka zanikla na základě dohody započtením ke dni 2. 8. 2018, což exekutor vyložil jako úhradu za vymáhanou pohledávku, za kterou mu náleží odměna podle §46 odst. 4 exekučního řádu. A i když exekutor do té doby exekuci řádně nevedl, začal vymáhat náklady exekuce, kdy nejprve vydal exekuční příkaz ze dne 13. 1. 2022 č. j. 081 EX 01902/17-236, kterým mu uložil uhradit paušálně určené hotové výdaje ve výši 4 235 Kč včetně DPH, a dále ze dne 13. 1. 2022 č. j. 081 EX 01902/17-237, kterým mu uložil uhradit odměnu exekutora ve výši 901 450 Kč včetně DPH. Tento příkaz byl zrušen pro "předčasnost" usnesením obvodního soudu ze dne 28. 1. 2022 č. j. 48 EXE 913/2017-102 (ve znění opravného usnesení ze dne 2. 2. 2022 č. j. 48 EXE 913/2017-106) s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o návrhu oprávněné ze dne 19. 1. 2022 na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále stěžovatel poukazuje na to, že i on podal návrh na zastavení exekuce (prodejem movitých věcí) podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř., a to dne 9. 2. 2022. V pořadí třetí příkaz k úhradě nákladů exekuce, jehož výrok I je napaden touto ústavní stížností, byl vydán poté, co exekutor vydražil jeho osobní automobil. Exekutor dražbu provedl navzdory tomu, že o návrhu oprávněné na zastavení exekuce dosud nebylo rozhodnuto.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a §89 exekučního řádu a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1973/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 21 Co 28/2017 vyvozuje, že započtení (sc. zánik vymáhané pohledávky na základě započtení) je právní skutečnost, která představuje zákonný důvod, pro který je třeba exekuční řízení v plném rozsahu zastavit, a v usnesení o zastavení exekuce je třeba uložit povinnost uhradit náklady exekuce tomu účastníkovi, který zastavení exekuce zavinil. Exekutor však takto nepostupoval, a to patrně s úmyslem ho poškodit a sebe obohatit.
7. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že zaměstnanec exekutora jeho zástupci sdělil, že exekuční řízení mělo být v rozsahu vymáhané pohledávky zastaveno, ale že exekutor není oprávněn zastavit exekuci pouze částečně, je-li podán návrh na zastavení v plném rozsahu, a že je nyní na exekučním soudu, aby takový úkon učinil. Tento názor je podle stěžovatele nesprávný (§55 odst. 3 a 4 exekučního řádu), kdy exekutor "alibisticky" nechává na exekučním soudu, aby rozhodl, nejspíše proto, že zná jeho právní názor, podle něhož je třeba §55a exekučního řádu aplikovat za všech procesních okolností (i když je dán zákonný důvod zastavení exekuce), nejsou-li náklady exekuce uhrazeny, a že si "spočítal", že je výhodnější vést exekuci proti němu, resp. hojit se na něm než na oprávněné. Postup obvodního soudu podle stěžovatele, který se jeho argumenty i argumenty oprávněné nezabýval, nese znaky soudní svévole a u exekutora i kořistnictví, protože využil toho, že v minulosti nebyl právně zastoupen a sám neměl potřebné právní znalosti. Stěžovatel má za to, že v záhlaví označený příkaz neměl být nikdy vydán, neboť exekuční řízení bylo třeba zastavit a mělo být šetřeno, kdo toto zastavení procesně zavinil (§89 exekučního řádu).
8. I kdyby nemělo být exekuční řízení zastaveno, napadené usnesení podle stěžovatele nemůže obstát. Princip úspěchu oprávněného ve smyslu §87 exekučního řádu dopadá na situaci, kdy exekutor vymůže náklady na povinném nebo je povinný zaplatí dobrovolně, v posuzované věci však exekutor nic nevymohl a on také exekutorovi nic neuhradil ani dobrovolně. K zániku vymáhané pohledávky nedošlo v příčinné souvislosti s výkonem činnosti exekutora. S oprávněnou se nedohodli na zápočtu kvůli "hrozbě" exekutora, ale pouze proto, že disponovali vzájemnou pohledávkou. Posoudil-li obvodní soud vymáhanou částku jako vymožené plnění hrazené přímo oprávněné, pak je takové posouzení zjevně nesprávné. Úhrada představuje zánik peněžitého závazku jeho splněním, nikoliv zápočtem, což rozlišuje i občanský zákoník. A kdyby bylo exekuční řízení zastaveno, nesla by náklady exekuce oprávněná, jak plyne z článku Michaela Střelce "Započtení v exekučním řízení", publikovaného v Komorních listech č. III/2016, které vydává Exekutorská komora České republiky. Protože exekutor žádné plnění nevymohl a pohledávka nebyla uhrazena ani dobrovolně mimo exekuční řízení či pod jeho tíhou (§46 odst. 4 exekučního řádu, §5 odst. 1 exekutorského tarifu), odměna mu nenáleží. Závěrem stěžovatel upozorňuje na nestandardní postup exekutora, který poté, co (stěžovatel) v námitkách poukázal na předčasnost prvního příkazu k úhradě nákladů exekuce, si pozval jednatele oprávněné a donutil ho vzít zpět návrh na zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Těžiště argumentace v ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, že obvodní soud považoval exekvovanou pohledávku za vymoženou ve smyslu §46 odst. 4 exekučního řádu, a tudíž exekutorovi náleží odměna stanovená podle §5 odst. 1 exekučního tarifu. Stěžovatel argumentuje tím, že pohledávka oprávněné zanikla započtením a exekuční řízení bylo třeba zastavit podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
12. Ústavní soud však vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu závěr obvodního soudu nepovažuje za zjevně nepřiměřený (extrémní), a tudíž ani za neakceptovatelný z hlediska ústavnosti. V této souvislosti připomíná, že exekučním titulem byl notářský zápis ze dne 19. 6. 2012, v němž se stěžovatel zavázal uhradit dlužnou částku 5 950 000 Kč do 13. 7. 2012, exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2017, přičemž oprávněná svým podáním ze dne 4. 1. 2022 (doplněným podáním ze dne 9. 1. 2022) vyrozuměla exekutora o tom, že pohledávka měla zaniknout započtením ke dni 2. 8. 2018. V podání ze dne 22. 5. 2022, označeném jako návrh oprávněné na zastavení a odklad exekuce, jež je přiloženo k ústavní stížnosti, se pak oprávněná domáhá projednání návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jakož i toho, aby jí byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce. Jak přitom plyne z obchodního rejstříku, hospodaření oprávněné bylo do roku 2012 ztrátové, po tomto roce již oprávněná účetní výkazy nezveřejňuje a proti jednateli (společníkovi) oprávněné je od roku 2018 vedena exekuce postižením jeho obchodního podílu v oprávněné.
13. Obvodní soud (který exekvovanou částku považoval za "vymožené plnění na vymáhanou povinnost, hrazené přímo oprávněné [...] pod tíhou již vydaných exekučních příkazů") zjevně vyšel z toho, že exekuce několik let probíhala, a oznámila-li oprávněná, že byla uspokojena na základě dohody o započtení, s ohledem na všechny výše uvedené okolnosti přiléhavě tuto situaci postavil na roveň "plnění na vymáhanou povinnost" ve smyslu §46 odst. 4 exekučního řádu. Poukazuje-li stěžovatel na výše uvedený judikát Nejvyššího soudu, ten se týkal odlišného případu, kde povinná navrhla zastavení exekuce, a to z důvodu jednostranného započtení své pohledávky proti pohledávce exekvované.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o jeho ústavní stížnosti bezprostředně poté, co návrh obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu