ECLI:CZ:US:2022:4.US.1683.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1683/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného UDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2022 č. j. 6 Tdo 923/2021-1531, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 7 To 305/2020-1481 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2020 č. j. 9 T 125/2016-1418, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovatel se žalovaného jednání dopustil tak, že jako lékař sekundárního transportu rychlé zdravotní pomoci příspěvkové organizace Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje a jako lékař příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Brno, Pracoviště dětské medicíny, Klinika dětské anesteziologie a resuscitace (dále jen "nemocnice") ve dnech 10. 8. a 11. 8. 2014 postupoval non lege artis, když v rozporu se zdravotním stavem poškozeného Jana B. (jedná se o pseudonym), zjištěným v místě příjmu do zdravotnického zařízení v Hodoníně poté, co mu na hrudník na koupališti spadla kovová branka, čímž došlo ke vzniku výjimečného a neobvyklého poranění srdce (což však bylo diagnostikováno až post mortem při pitvě), nesdělil lékařce na příjmové ambulanci v nemocnici v Brně mechanismus zranění poškozeného, naopak jí řekl, že chlapci spadla branka na hlavu, byť byl matkou nezletilého poškozeného během transportu z Hodonína do Brna opakovaně upozorňován, že chlapci spadla branka na hrudník. Dále nesdělil téže lékařce na příjmové ambulanci nově zjištěný šelest na srdci a neupozornil na studené končetiny dítěte, v důsledku čehož byl poškozený mylně sledován pro zranění hlavy, nebyl připojen k umělé plicní ventilaci, nebyl zajištěn monitoring životních funkcí a vnitřního prostředí, nedošlo k zavedení centrálního žilního katetru a kanyly do systémové arterie, nebylo provedeno bezodkladné kardiologické a echokardiografické vyšetření srdce a nedošlo k opakovaným kontrolám krevních plynů a iontů, přes trvající známky šoku a prohlubující se oligurii a metabolickou acidózu nebyl doplňován krevní objem, takže nebylo nikterak reagováno na stále se zhoršující zdravotní stav poškozeného a nebyla ani stanovena včas správná diagnóza a na ni navazující ošetřující postupy včetně možného transportu na vyšší pracoviště, kde by bylo možno srdce chirurgicky revidovat na mimotělním oběhu nebo poškozeného napojit na mechanickou srdeční podporu. Stěžovatel dále poté, co byl poškozený přeložen z oddělení Jednotka intenzivní péče (dále jen "JIP") na Anesteziologicko-resuscitační oddělení (dále jen "ARO") nemocnice, kde stěžovatel působil a pokračoval v "léčbě" poškozeného jako ošetřující lékař, ani přes kritický zdravotní stav poškozeného nezajistil umělou plicní ventilaci a inotropní podporu myokardu, nadto stěžovatel stanovil nesprávnou léčbu oběhového selhávání, kdy poškozeného toliko zavodňoval, což ještě zatížilo oběhovou soustavu a přispělo k dalšímu zhoršení funkce srdce a dalších orgánů, ač správnou léčbou by se vnitřní prostředí poškozeného stabilizovalo a k zástavě srdeční činnosti nemuselo dojít. Uvedeným postupem došlo ke smrti poškozeného dne 11. 8. 2014 ve večerních hodinách. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců na zkušební dobu osmnácti měsíců.
3. Nyní napadený rozsudek městského soudu je v pořadí druhým rozsudkem ve věci, neboť rozsudek městského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 9 T 125/2016-1105 byl k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 12. 2019 podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušen a krajský soud městskému soudu přikázal, aby doplnil dokazování, konkrétně, aby odstranil pochybnosti, zda bylo možno poškozeného, i při vynaložení veškerého možného odborného úsilí, udržet při životě, což mělo být prokázáno revizním znaleckým posudkem. Městský soud na základě závazného pokynu krajského soudu ve věci nechal vyhotovit znalecký posudek ústavu, Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "IPVZ"), který odstranil krajským soudem vytýkané pochybnosti. IPVZ se ztotožnil se závěry znalce prof. Tláskala, který ve svém znaleckém posudku uvedl, že správnou léčbou se mohl zdravotní stav dítěte stabilizovat i při poranění srdce a k úmrtí dojít nemuselo. Znalec zároveň uvedl, že byla možnost chirurgické léčby zranění a konstatoval, že kdyby bylo vnitřní prostředí stabilizováno, není vyloučeno, že by se zranění zahojilo spontánně.
4. Krajský soud z podnětu odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele napadeným rozsudkem doplnil rozsudek městského soudu ve výroku o trestu tak, že stěžovateli uložil k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na odborných pracovištích ARO a JIP ve všech nemocnicích v České republice na dobu dvou let. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele kopíruje námitky vypořádané v řízení před nižšími soudy a jde tedy o dovolání zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že soudy nezohlednily, že v jeho případě nebyla dostatečně dána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a následkem v podobě smrti poškozeného. Krajský soud ve zrušujícím usnesení ze dne 19. 12. 2019 zavázal městský soud, aby doplnil dokazování, v rámci něhož měla být zodpovězena otázka, zda poškozeného při vynaložení veškerého úsilí s ohledem na výjimečné a neobvyklé poranění srdce (vzniklé úrazem při pádu kovové branky na hrudník) bylo možno udržet při životě. Tomuto požadavku však městský soud nedostál a dokazování vyhovujícím způsobem nedoplnil. Nově vyhotovený znalecký posudek IPVZ se sice ztotožnil s názorem znalce prof. Tláskala, že šance na přežití nebyla vyšší než 30 až 40 % ani při optimálním postupu, současně se však ztotožnil se zásadně změněným názorem prof. Tláskala u hlavního líčení dne 28. 3. 2017, kde znalec uvedl, že tupých poranění srdce je obecně málo a jde o raritní nálezy. Pochybnosti, zda bylo možno poškozeného při jiném postupu, než který zvolil stěžovatel, udržet při životě, tak rozhodně rozptýleny nebyly. Stěžovatel se naopak domnívá, že s ohledem na závažnost a raritnost poranění to možné nebylo.
7. Stěžovatel uvádí, že nebylo v jeho silách jako lékaře ARO rozpoznat ani léčit poranění, které u pacienta nastalo. Uvedené poranění srdce totiž nerozpoznalo ani několik dalších lékařů a ani dětský kardiolog. Rozhodující příčinou smrti poškozeného tak bohužel byl samotný pád branky na jeho hrudník, nikoliv následná lékařská péče.
8. Stěžovatel dále upozorňuje na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku městského soudu, co se týče jeho viny. Na jednu stranu je mu kladeno za vinu, že lékařce na příjmové ambulanci v nemocnici mylně sdělil, že chlapci spadla kovová branka na hlavu a neupozornil tuto lékařku na nově vzniklý šelest na srdci a studené končetiny dítěte. Na straně druhé však městský soud sám připouští, že tyto informace byly patrné z překladové zprávy z nemocnice v Hodoníně, odkud byl chlapec převezen do Brna, přičemž tuto překladovou zprávu stěžovatel lékařce na příjmové ambulanci v Brně prokazatelně předal. Z listinných podkladů byly tedy informace o poranění a bolestivosti hrudníku zcela jasně patrné. Ostatně lékařka příjmové ambulance, jak je patrno z jejího záznamu v dokumentaci, pracovala i s možností poranění hrudníku, neboť její záznam uvádí "komoce mozku a zhmoždění hrudníku". Městský soud tedy nedostál svým povinnostem stanoveným v §125 trestního řádu, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel dále brojí proti trestu zákazu činnosti, který mu uložil krajský soud. Krajský soud k tomuto trestu nevedl žádné dokazování a nadto jde o trest, jehož uložení zákon nepřipouští, jde o trest nepřiměřený a zákaz činnosti je formulován způsobem zcela neurčitým, tudíž stěžovatel neví, na kterém pracovišti pracovat může a na kterém je mu činnost zapovězena. Stěžovatel nechápe, jak má rozumět pojmům "odborné pracoviště ARO a JIP", což jsou pracoviště, kde pracovat nesmí. Táže se, zda může jako anesteziolog vykonávat svou činnost např. přede dveřmi oddělení ARO. Dále stěžovatel nerozumí pojmu "nemocnice", neboť není zákonem definován. Stěžovatel uvádí, že jako anesteziolog působí na různých odděleních, v době Covidu-19 např. lékaři z ARO pracovali i na odděleních ortopedie. Stěžovateli sdělilo i právní oddělení nemocnice, že nerozumí tomu, kde stěžovatel pracovat může a kde pracovat nesmí. Nesrozumitelným výrokem krajského soudu o uložení trestu zákazu činnosti bylo tedy zasaženo do právní jistoty stěžovatele, což značí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
12. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav a způsob hodnocení důkazů, na základě něhož soudy dospěly k dané právní kvalifikaci. Stěžovatel takto rozporuje zejména existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, tedy smrtí poškozeného, kdy stěžovatel uvádí, že příčinou smrti poškozeného byl pád branky na jeho hrudník, nikoliv následná lékařská péče. Stěžovatel brojí proti způsobu, jakým městský soud hodnotil revizní znalecký posudek v řízení navazujícím na zrušující usnesení krajského soudu, neboť dle jeho náhledu uvedený posudek ústavu neodstranil nejistotu panující v otázce, zda by chlapce při optimálním léčebném postupu bylo možno udržet při životě. Ústavní soud k uvedenému podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však stěžovatel nenamítá. Ústavní soud shledává napadená rozhodnutí vnitřně konzistentními, kdy hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti odpovídá právním závěrům z nich vyvozeným.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit, že městský soud dostatečně nedoplnil dokazování, jak vyžadoval krajský soud ve svém zrušujícím usnesení (viz shora bod 3). Za takové situace nelze rozhodně tvrdit, že nebyly rozptýleny pochybnosti, zda by bylo možno poškozeného při optimálním léčebném postupu udržet naživu. Vyčíslil-li znalec prof. Tláskal jako reálné šance na přežití dítěte v rozsahu 30 až 40 % a IPVZ se s jeho závěry ztotožnil, nelze přijmout tvrzení stěžovatele, který uvádí, že poškozený by jistě nepřežil ani při optimální léčebné péči. Uvádí-li zároveň stěžovatel, že příčinou smrti poškozeného byl pád branky na jeho hrudník, nikoliv následná lékařská péče, tato argumentace ve světle všech provedených důkazů neobstojí. Obecně vzato je prvotní příčinou úmrtí všech pacientů nemoc, úraz či sešlost organismu, přičemž lékařská věda usiluje o to, aby bylo možno pacienty léčit a uzdravovat. Lékařské etice odporuje přístup stěžovatele, který na primární úkol lékaře zjevně rezignuje, když zcela opomíjí znalci několikrát opakovanou skutečnost, kterou lze shrnout tak, že chlapec měl reálné šance na přežití, kdyby stěžovatel profesně neselhal a postupoval lege artis.
14. Stěžovatel uvádí, že nebylo v jeho odborných kompetencích závažné a raritní poranění srdce poškozeného rozpoznat, natož pak léčit. Tato námitka byla opakovaně vypořádána a její vypořádání vyplývá již ze znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku městského soudu. Stěžovateli není kladeno za vinu, že nerozpoznal raritní poškození srdce, které vzniklo pádem branky na hrudník poškozeného, ani to, že poškozenému toto konkrétní zranění neléčil. Stěžovateli je kladeno za vinu, že svou nedbalostí nejprve popletl závažné anamnestické údaje, když řekl, že chlapci spadla branka na hlavu a zároveň lékařku na příjmové ambulanci v Brně neupozornil na nově vzniklý šelest na srdci a na studené končetiny dítěte, v důsledku čehož byl poškozený sledován primárně pro možné poranění hlavy (mozku), a nikoliv pro vnitřní poranění v oblasti hrudníku, tudíž mu nebyla poskytnuta adekvátní lékařská péče (intubace a plicní ventilace, monitoring životních funkcí a vnitřního prostředí, nebyl zaveden centrální žilní katetr, nebyla bezodkladně provedena příslušná kardiologická vyšetření, nebyl doplněn krevní objem atd.). Poté, co byl poškozený přeložen na oddělení ARO, stěžovatel jako jeho ošetřující lékař dále pokračoval v nevhodné léčbě, kterou lze označit dokonce za škodlivou (v souladu se znaleckými posudky), neboť ani po přeložení na ARO nezajistil řízenou plicní ventilaci dítěte a inotropní podporu myokardu a chlapci toliko dodával tekutiny, což ještě více zatížilo selhávající srdce. Uvedený postup vedl ke smrti poškozeného, t. č. čtyřletého dítěte. Je tedy zcela zřejmé, že stěžovatel selhal v oboru, v němž je atestován, a to způsobem, který byl pro poškozeného fatální. Příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a následkem v podobě úmrtí poškozeného je zjevná. Relevantních příčin bylo sice více, což je však situace v praxi běžná. Stěžovatel při ošetřování poškozeného postupoval non lege artis, když neprovedl úkony nutné k tomu, aby bylo možno poškozeného udržet při životě. Uvedené jednání stěžovatele je prima facie dostatečně relevantní příčinou, která vedla k úmrtí poškozeného.
15. Stěžovatel konečně brojí i proti trestu zákazu činnosti, který mu uložil krajský soud. Trest je údajně nepřiměřený a fakticky nevykonatelný. Ústavní soud zastává názor, že trest zákazu činnosti je evidentně z hlediska individuální prevence přiměřený, neboť stěžovatel postrádá jakoukoliv sebereflexi nad svým jednáním, které vedlo ke smrti malého dítěte, jež by byla pravděpodobně odvratitelná, kdyby stěžovatel jednal lege artis v oboru, v němž je atestován. Neprojevil-li tedy stěžovatel žádnou sebereflexi a lítost nad následkem, který svým jednáním způsobil, je trest zákazu činnosti na místě, a nutno podotknout, že objektivně jej lze oproti způsobenému následku považovat za mírný. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu i krajského soudu, které odsoudily absolutní absenci sebereflexe u stěžovatele ve vztahu k fatálnímu následku, který jeho jednáním způsobil. Městský soud takto vyjádřil myšlenku, že stěžovatel by se měl zamyslet nad tím, zda je lidsky a odborně schopen pracovat na oddělení intenzivní medicíny (nadto pediatrické kliniky). K uvedenému zamyšlení stěžovateli může sloužit právě doba, po niž je mu zakázáno tuto vysoce odbornou činnost vykonávat.
16. Námitku neurčitosti trestu zákazu činnosti lze též považovat za neopodstatněnou, neboť stěžovatel namítaná označení v průběhu řízení sám užíval, tudíž mu je jejich význam znám. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, které vysvětluje, že pojmy, jejichž významu stěžovatel údajně nerozumí, budou vykládány podle materiálního obsahu činnosti. Je-li stěžovateli zakázána činnost na ARO, je tím myšleno, že např. ani na ortopedii (jak sám zmiňuje) nemůže vykonávat činnost, která spadá do odborné kompetence lékaře ARO (resp. JIP, neboť i činnost na tomto oddělení je stěžovateli zakázána) a je tedy nerozhodné, na kterém konkrétním oddělení, resp. v jakém konkrétním zdravotnickém zařízení, činnost vykonává, neboť jednotlivé úkony budou posuzovány podle toho, zda je může vykonávat lékař, jehož atestace odpovídá obsahu odborné činnosti na ARO či oddělení JIP.
17. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu