ECLI:CZ:US:2022:4.US.1691.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1691/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 7 Tz 19/2022-1550, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením zamítl Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově (dále jen "státní zástupkyně OSZ") ze dne 13. 11. 2017 č. j. 2 ZT 234/2017-49.
3. V dané trestní věci vedla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní oddělení Chomutov, vyšetřování proti stěžovateli pro podezření ze spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupkyně OSZ přípisem ze dne 18. 1. 2017 č. j. ZN 1050/2014-138 uložila policejnímu orgánu věc odložit, k čemuž následně došlo. Proti odložení věci byla podána stížnost, o níž rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "státní zástupce KSZ"). Ten usnesením ze dne 6. 4. 2017 č. j. 1 KZN 333/2015-78 zrušil usnesení policejního orgánu o odložení věci a uložil mu vydat usnesení o zahájení trestního stíhání, k čemuž následně došlo.
4. Na stěžovatele byla dne 8. 8. 2018 v této trestní věci podána obžaloba. Po jejím předběžném projednání Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 30. 12. 2019 č. j. 6 T 135/2018-1518 věc vrátil státnímu zástupci k došetření za účelem odstranění závažných procesních vad přípravného řízení. Proti tomuto usnesení podali stížnost jak stěžovatel, tak státní zástupce, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem obě stížnosti usnesením ze dne 27. 2. 2020 č. j. 5 To 58/2020-1529 zamítl. Za závažné procesní pochybení přípravného řízení označil skutečnost, že o stěžovatelově stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhodovala nepříslušná státní zástupkyně OSZ. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že o stížnosti měl rozhodovat jiný státní zástupce KSZ.
5. Následně ministr spravedlnosti podal proti rozhodnutí státní zástupkyně OSZ o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost pro porušení zákona. S touto stížností se ve svém vyjádření ztotožnilo rovněž Nejvyšší státní zastupitelství.
6. Nejvyšší soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že k porušení zákona nedošlo. Státní zástupkyně OSZ sama žádný pokyn k zahájení trestního stíhání nedala. Takový pokyn dal státní zástupce KSZ. Ten byl v dané situaci fakticky v roli dozorového státního zástupce a mohl tak policejnímu orgánu udělit závazné pokyny. Státní zástupkyně OSZ nemohla tento pokyn zvrátit a nemohla tedy sama uložit ani pokyn jiný. Avšak pokyn státního zástupce OSZ nebyl adresován jí a nebyla jím tedy vázána a v dalších fázích trestního řízení měla oprávnění dozorové státní zástupkyně. Jelikož sama žádný pokyn policejnímu orgánu nedala, nebyl důvod, aby se vyloučila z rozhodování o stížnosti policejního orgánu. Odkaz ministra spravedlnosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. 4 Tz 46/2009 označil Nejvyšší soud za nepřiléhavý, neboť v dané věci rozhodovala tatáž státní zástupkyně, která dala pokyn policejnímu orgánu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že dozorová státní zástupkyně nemohla s ohledem na pokyn nadřízeného státního zastupitelství nestranně rozhodnout o stěžovatelem podané stížnosti a měla tedy být z rozhodování vyloučena. Tento závěr vyplývá i ze starší judikatury. To však Nejvyšší soud nerespektoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, popř. jiných orgánů činných v trestním řízení (zde státního zastupitelství), a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. V první řadě Ústavní soud konstatuje, že uvedená problematika (příslušnost orgánů veřejné žaloby, a to navíc v přípravném řízení) téměř výlučně spadá do oblasti podústavního práva. Prostor pro zásah Ústavního soudu, jak popisuje i jeho předchozí judikatura, je dán pouze tehdy, lze-li činnost orgánů státního zastupitelství označit za svévolnou či zjevně porušující nějaký ústavní princip. Takové porušení však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Aplikace daných ustanovení není triviální a bylo tedy úkolem Nejvyššího soudu ústavně konformním způsobem sjednotit postup orgánů činných v trestním řízení. To Nejvyšší soud podle Ústavního soudu napadeným rozhodnutím učinil. Jak je z tohoto rozhodnutí zjevné, postup státní zástupkyně OSZ nelze označit za svévolný. Podle Ústavního soudu pak neporušuje ani žádný z ústavních principů.
11. Judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje [zejména nález ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 661/05 (N 40/40 SbNU 331); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], se vyslovila pro zvýšenou ochranu principu nestrannosti rozhodování státního zástupce v přípravném řízení tak, aby jako stížnostní orgán fakticky nerozhodoval o oprávněnosti svého vlastního právního názoru. K takové situaci však v dané věci nedošlo, neboť státní zástupkyně OSZ v této věci zastávala dokonce opačný názor. Je však přirozeným důsledkem právního státu s hierarchicky uspořádanými rozhodovacími orgány, že názor vyššího orgánu je pro orgány nižších stupňů závazný a ty se jím budou řídit.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu