ECLI:CZ:US:2022:4.US.1695.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1695/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, LL.M., advokátem, sídlem Jiráskova 613, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2022 č. j. 3 Tdo 149/2022-486, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 55 To 335/2021-450 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. července 2021 č. j. 2 T 28/2021-427, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") pod bodem 1 výroku o vině uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako příslušník Policie České republiky v době služby a při plnění služebních povinností v postavení osoby činné v policejním orgánu jednal v rozporu se zákonem, když podezřelému J. J. poskytl neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že pozměnil obsah trestního oznámení obchodní společnosti Home Credit a.s. i úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 27. 9. 2018, když odstranil určité pasáže, kde se podezřelý doznal k části jednání, čímž umožnil, aby nebyl stíhán pro další dílčí útoky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, kterých se dopustil vůči obchodní společnosti Home Credit a.s. a dalším společnostem poskytujícím úvěry. Pod bodem 2 výroku o vině byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž jeho jednání spočívalo v tom, že dne 26. 5. 2020 v době služby a v rámci plnění služebních povinností v postavení osoby činné v policejním orgánu jednal v rozporu se zákonem, když v úmyslu neoprávněně vymazat z policejního informačního systému Elektronické trestní řízení datový soubor obsahující původní verzi trestního oznámení obchodní společnosti Home Credit a.s. na J. J. s cílem nemožnosti odhalení původního znění trestního oznámení klikl na tlačítko "zneplatnit" v domnění, že uvedený soubor bude smazán, což se však nestalo, neboť soubor byl uvedeným zásahem toliko odstraněn z jednacího protokolu, avšak v rámci informačního systému byl i nadále plně čitelný. Za uvedená jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtrnácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo zaměstnání u orgánů veřejné moci, jehož součástí je samostatná rozhodovací pravomoc, a to na dobu 24 měsíců.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, jež bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele kopíruje námitky vypořádané v řízení před nižšími soudy a jde tedy o dovolání zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že nikdy v průběhu trestního řízení nepopíral, že se uvedených skutků dopustil a že považuje skutkový stav za správně zjištěný. Stěžovatel však tvrdí, že právní kvalifikace zjištěnému skutkovému stavu neodpovídá.
6. Podle stěžovatele jeho jednání mělo být posouzeno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe jako kázeňský delikt. Nejednal totiž s úmyslem sjednat J. J. výhodu spočívající v tom, že by nebyl stíhán za několik skutků, nýbrž před koncem roku si chtěl vylepšit osobní statistiku zahájených trestních stíhání a jelikož pro zahájení trestních stíhání týkajících se dalších skutků neměl dostatek opatřených důkazů, tak věc "rozdělil" a trestní stíhání bylo zahájeno toliko v jednom případě úvěrového podvodu a v případě nenastoupení výkonu trestu uvedené osoby. Ostatně v průběhu trestního řízení nebyla stěžovateli dokázána žádná jiná pohnutka. Stěžovatel je pečlivý a chce mít vše dokonalé, což dosvědčují i svědecké výpovědi jeho kolegů. Manipulace se spisovým materiálem J. J. je naprostou výjimkou a stěžovatel svého postupu v této věci zpětně lituje a nikdy by se již takového pochybení nedopustil.
7. Stěžovateli dále krajský soud vytýkal nečinnost u zbylých skutků, které vyšetřoval, jež trvala 15 měsíců a měla dokladovat stěžovatelův úmysl se těmito skutky dále nezabývat. S tímto závěrem však stěžovatel rozhodně nemůže souhlasit. Stěžovatel podotýká, že se zbylými skutky nezabýval dříve pouze proto, že měl hodně práce a neměl na to čas. Jakákoliv snaha vyhnout se došetření zbylých skutků by byla marná, neboť poškozená společnost Home Credit a. s. se neustále dotazovala, jak věc postupuje. Stěžovatel ostatně zbylé skutky řádně došetřil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky především rozporující způsob hodnocení důkazů, na základě něhož soudy dospěly k namítané právní kvalifikaci. Stěžovatel takto rozporuje zejména existenci subjektivní stránky trestného činu, když uvádí, že jeho úmysl nesměřoval ke zjednání jakékoliv výhody J. J., nýbrž byl veden svými subjektivními důvody na poli pracovním. Ústavní soud k uvedenému podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však stěžovatel nenamítá. Ústavní soud shledává napadená rozhodnutí vnitřně konzistentními, kdy hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti odpovídá logickým standardům, což se však nedá říci o verzi předkládané stěžovatelem, který toliko v jedné věci postupoval zcela nestandardně, ručně rozstříhal trestní oznámení a úřední záznam o podaném vysvětlení a za pomocí kopírky takto vytvořil v podstatě nové dokumenty, z nichž nevyplývala žádná informace o dalších skutcích J. J. Verze stěžovatele vycházející z toho, že se toliko snažil být pečlivý a zbylé skutky si chtěl nechat na později, se jeví značně nevěrohodná, neboť jeho jednání obsahovalo i krycí mechanismy (zneplatnění originálních souborů v policejním informačním systému). Ústavní soud tedy neshledává pochybení soudů týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí či případného uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť uplatnění této zásady je podmíněno existencí vícero plnohodnotných verzí skutkového děje, resp. jeho možného výkladu, což však v případě stěžovatele nelze konstatovat, neboť jeho skutková verze je nelogická a je zjevně vedena snahou věrohodně vysvětlit zcela neobvyklé počínání stěžovatele, což se mu však nepodařilo.
11. Námitka použití toliko předpisů uplatňujících kázeňskou odpovědnost stěžovatele při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je relevantní ústavněprávní námitkou, avšak v posuzované věci nejsou naplněny podmínky pro uplatnění této zásady, neboť jednání stěžovatele, které lze označit jako poměrně konspirativní, je především z hlediska jeho služebního postavení jako vyšetřovatele, jehož úkolem bylo právě odhalovat a stíhat trestnou činnost, značně společensky škodlivé. Lze je označit jako jednání, které se nikterak nevymyká svou povahou případům stíhaným v rámci stejných skutkových podstat. Naopak tím, že se stěžovatel dopustil uvedeného jednání jako příslušník policejního orgánu, lze jeho jednání považovat za zvýšeně společensky škodlivé. Potrestání stěžovatele toliko na základě předpisů správního práva se jeví jako nedostatečné. Ústavní soud tedy neshledal porušení čl. 39 Listiny.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu