ECLI:CZ:US:2022:4.US.1702.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1702/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2022 č. j. 25 Cdo 1293/2020-526, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2019 č. j. 39 Co 88/2019-510 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 18 C 144/2009-487, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2019 č. j. 18 C 144/2009-502, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Z. B. a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou (v průběhu řízení rozšířenou) u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal po prvním vedlejším účastníkovi náhrady věcné škody ve výši 81 750 Kč, bolestného ve výši 332 400 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 336 000 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 53 946 Kč a nákladů spojených s léčením ve výši 7 385 Kč. Tvrdil, že dne 26. 4. 2006 došlo na křižovatce ulic Plzeňská a Kulkova v Praze 6 k dopravní nehodě, při které se střetlo osobní vozidlo stěžovatele s osobním vozidlem řízeným prvním vedlejším účastníkem. Stěžovatel utrpěl škodu na věcech a zejména utrpěl frakturu lebky, pohmoždění mozku, mnohačetné zlomeniny žeber, zlomeninu pravé ruky a další zranění, která si vyžádala dvouměsíční hospitalizaci. Za viníka dopravní nehody byl označen stěžovatel, avšak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2007 č. j. 2 T 273/2006-169 byl zproštěn obžaloby. Náhradu za ztížení společenského uplatnění stěžovatel požadoval v trojnásobné výši, protože jako příslušník Armády České republiky měl nejprve zastaven služební postup, a nakonec byl vyřazen do výsluhy. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. 18 C 144/2009-361, doplněného rozsudkem ze dne 27. 7. 2016 č. j. 18 C 144/2009-372 a opraveného usnesením ze dne 2. 9. 2016 č. j. 18 C 144/2009-389, žalobě stěžovatele v částce 405 512 Kč s příslušenstvím vyhověl (I. výrok), uložil vedlejším účastníkům povinnost nahradit stěžovateli a České republice náklady řízení (II. a III. výrok) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (doplňujícím rozsudkem ve znění opravného usnesení).
3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 1. 2017 č. j. 39 Co 389/2016-406 zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku zamítajícím žalobu v částce 270 342 Kč s příslušenstvím a částce 108 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky, náhradě nákladů státu a soudním poplatku a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že se vyslovil k aplikovatelnosti některých rozhodných právních předpisů a dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl podle zjištěných skutkových okolností v době nehody připoután bezpečnostním pásem, neboť byl po nehodě vymrštěn z vozidla na vozovku, bezpečnostní pás byl po nehodě navinut v základní poloze, nejevil žádné poškození a na těle stěžovatele nebyly rovněž žádné známky zranění způsobené bezpečnostním pásem, když ani podle závěru znalců nemohl být stěžovatel v okamžiku dopravní nehody připoután. Dále obvodnímu soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval tím, zda stěžovatel projížděl křižovatkou v době, kdy mu svítila zelená vyklizovací šipka, respektive tím, zda první vedlejší účastník křižovatkou projížděl v době, kdy mu svítilo červené signalizační světlo.
4. V další fázi řízení obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu co do částky 270 342 Kč se specifikovaným příslušenstvím a co do částky 108 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 71 148 Kč (II. výrok) a České republice částku 48 423,66 Kč (III. výrok) a stěžovateli povinnost zaplatit České republice částku 18 765 Kč (IV. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že tvrzení stěžovatele, že první vedlejší účastník projížděl křižovatku na červené světlo, je spekulativní, a neuvěřil stěžovatelovu tvrzení, že projížděl křižovatkou, když svítila zelená vyklizovací šipka. K poukazu stěžovatele na rozdílnost výpovědí svědků v úředních záznamech sepsaných policisty a v hlavním líčení před soudem uvedl, že nemá důvod předpokládat, že policisty sepsané listiny neodpovídají skutečnosti. Za daného důkazního stavu nicméně obvodní soud setrval na svých závěrech, že stěžovatel i první vedlejší účastník vjížděli do křižovatky na zelené signalizační světlo a že stěžovatel nebyl připoután a že první vedlejší účastník vjel do křižovatky nepovolenou rychlostí okolo 70 km/h, z čehož dovodil spoluzavinění stěžovatele na rozsahu jemu vzniklé škody (újmy) ve výši 40 %. Dále zohlednil skutečnost, že kdyby první vedlejší účastník jel toliko povolenou rychlostí, ke střetu vozidel by pravděpodobně vůbec nedošlo. Obvodní soud uzavřel, že ve stěžovatelově případě nejsou dány podmínky pro trojnásobnou náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť například stěžovatelem tvrzená možnost jeho vyslání do zahraničních složek NATO nebo Evropské unie při výkonu pracovní činnosti neměla dostatečně reálný základ. Stěžovatelem při nehodě utrpěná zranění sice představují zásah do jeho rodinného, sportovního a kulturního života, nicméně tyto složky života stěžovatele byly před nehodou standardní, nevykazovaly mimořádně vysokou úroveň, a stěžovateli zůstala zachována možnost vykonávat činnosti běžného života a pracovat v armádě jako personalista mimo služební poměr. Proto je podle obvodního soudu přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění toliko ve výši dvojnásobku. Z uvedených důvodů obvodní soud stěžovatelovu žalobu znovu v uvedeném rozsahu jako nedůvodnou zamítl.
5. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). Podle městského soudu bylo správné - vzhledem ke skutkovým zjištěním obvodního soudu - vycházet z toho, že stěžovatel a první vedlejší účastník jeli na zelený signál (byť obvodní soud uvádí, že tomu u stěžovatele nevěří), v důsledku čehož měl první vedlejší účastník přednost před vozidlem stěžovatele, které křížilo jeho dráhu. Obvodní soud správně přihlédl k tomu, že stěžovatel porušil své povinnosti tím, že nebyl připoután bezpečnostním pásem, a že první vedlejší účastník v době střetu jel nepřiměřeně velkou (nepovolenou) rychlostí. Obvodní soud ve svých závěrech rovněž důsledně zvážil závěr znalce, že nelze vyloučit možnost, že byl-li by stěžovatel bezpečnostním pásem připoután, mohl by si poranit krční páteř, nicméně obecně nutno vycházet z toho, že bezpečnostní pás by následky poškození zdraví stěžovatele zmírnil již tím, že by stěžovatel z auta nevypadl. S ohledem na uvedené měl městský soud za správný závěr obvodního soudu, že větší než šedesátiprocentní spoluzavinění za dopravní nehodu nelze u prvního vedlejšího účastníka dovodit. Rovněž závěr obvodního soudu o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění je podle městského soudu správný. K nehodě došlo ve 44 letech věku stěžovatele, ten i nadále může vykonávat své zaměstnání personalisty, byť ne jako voják z povolání, je omezen ve sportovní činnosti, kterou však před nehodou vykonával pouze rekreačně. V řízení také nebylo prokázáno, že by byl až v důsledku nehody vyloučen ze zahraniční mise. Před nehodou se totiž stěžovatel žádné zahraniční mise neúčastnil, nebyl na ni přihlášen a nebylo zjištěno, že by se o nějakou konkrétní misi alespoň zajímal, navíc neměl ani jazykové znalosti (před nehodou se rovněž neúčastnil žádného kurzu anglického jazyka).
6. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že když stěžovatel napadal závěry městského soudu ohledně nároku na náhradu bolestného a náhradu ztížení společenského uplatnění, pak svými dovolacími námitkami brojil především proti skutkovému stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely; nesprávnost rozhodnutí městského soudu ohledně těchto otázek tak v dovolání vyvozoval nikoliv z nesprávného právního názoru městského soudu, nýbrž z toho, že nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem. Takový druh námitek nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu též správně hodnotily i ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 974/2002 nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1097/2014). Objektivní míru účasti jednotlivých řidičů na vzniklé škodě totiž nelze dovozovat jen z míry zavinění, nýbrž i ze všech ostatních okolností vzniku škody na obou stranách. Nepřiměřeně rychlá jízda prvního vedlejšího účastníka přitom neměla podle obecných soudů v daném případě na vzniku nehody natolik významný podíl, aby se výrazně snížila stěžovatelova možnost dát prvnímu vedlejšímu účastníkovi přednost v jízdě v míře vylučující zhodnocení jeho podílu na rozsahu škody způsobené nepoužitím bezpečnostního pásu. Směřovalo-li stěžovatelovo dovolání i do těch částí výroků rozsudku městského soudu, jimiž bylo rozhodováno o jeho nárocích nepřevyšujících plnění ve výši 50 000 Kč, bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Porušení práva na soudní ochranu se obecné soudy podle stěžovatele dopustily zejména tím, že vycházely z toho, že nebyl v okamžiku dopravní nehody připoután bezpečnostním pásem. Podle stěžovatele to totiž měl být první, respektive druhý vedlejší účastník, kdo ohledně této tvrzené skutečnosti nesl důkazní břemeno; nebyl to stěžovatel, kdo by měl prokazovat, že bezpečnostním pásem připoután byl. Z jeho pohledu tak došlo k chybnému přenesení důkazního břemene na jeho osobu. V řízení rovněž nebylo podle stěžovatele prokázáno, že v případě připoutání bezpečnostním pásem by setrval v kabině vozu, což by vedlo ke zmenšení rozsahu poškození jeho zdraví (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, podle něhož nepřipoutání se bezpečnostním pásem lze hodnotit jako důvod spoluzavinění ve vztahu ke škodě, bylo-li doloženo, že právě nepřipoutání se bezpečnostním pásem způsobilo zhoršení důsledků havárie).
8. Obecné soudy rovněž nerespektovaly závěr plynoucí z trestního řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, přičemž měly v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, vycházet z toho, že stěžovatel nehodu nezavinil; dospěly-li k závěru opačnému, porušily podle stěžovatele zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy rovněž nedostatečně zvážily hodnotu výpovědí jednotlivých svědků nehody k eventuálnímu průjezdu některého z účastníků nehody vzdor údajnému červenému světlu na semaforu, a to zejména podle toho, zdali tato tvrzení byla učiněna před soudem nebo toliko před policejním orgánem v průběhu prvotního vyšetřování okolností nehody. Zcela nesprávný je závěr obvodního soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, že do křižovatky vjel na tzv. vyklizovací zelenou šipku. Podle stěžovatele tak například v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159) obecné soudy nepřihlížely ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jízda nepovolenou rychlostí prvním vedlejším účastníkem, se kterou vjel do křižovatky, pak stěžovateli podle jeho názoru znemožnila dát mu přednost v jízdě. Obecné soudy rovněž nezohlednily závěr znalce, podle něhož vjel-li by první vedlejší účastník do křižovatky povolenou padesátikilometrovou rychlostí, k nehodě by vůbec nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
11. Stěžovatelova argumentace důsledně nezohledňuje závěry obecných soudů, jimiž jsou napadená rozhodnutí odůvodněna. To se předně týká námitky, kterou stěžovatel zpochybňuje svoje (ne)připoutání bezpečnostním pásem. V napadených rozhodnutích je v této souvislostí popsán jednak vývoj argumentace samotného stěžovatele, který v průběhu řízení nejprve tvrdil, že si není jist, zdali byl připoután, nicméně má ve zvyku bezpečnostní pás používat, avšak s odstupem času od nehody jednoznačně zastával stanovisko, že byl připoután. Tato okolnost však pro posouzení dané otázky není ani z pohledu Ústavního soudu rozhodná, neboť v napadených rozhodnutích jsou podrobně uvedeny důvody, pro které lze mít s vysokou mírou pravděpodobnosti za to, že stěžovatel v okamžiku dopravní nehody připoután nebyl. Odborné skutkové závěry, z nichž lze tuto skutečnost dovodit, Ústavní soud výše rekapituloval a na tyto závěry odkazuje. Nepřiléhavá je stěžovatelova představa, že to měl být některý z vedlejších účastníků, kdo měl prokázat, zda stěžovatel bezpečnostním pásem připoután byl nebo nebyl. Jak již bylo uvedeno, použití bezpečnostního pásu bylo obecnými soudy hodnoceno na základě odborných závěrů znaleckého zkoumání.
12. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž výslovně zohledňuje znalecký závěr, že nelze úplně vyloučit, že použití bezpečnostního pásu by stěžovateli mohlo při daném typu nehody poškodit krční páteř, nicméně vzhledem k průběhu konkrétního nehodového děje, kdy stěžovatel - protože nebyl připoután bezpečnostním pásem - vypadl z vozidla, a působením fyzikálních sil se jeho tělo pohybovalo po vozovce, obvodní soud opět na základě znaleckého zkoumání uzavřel, že lze jednoznačně vycházet z toho, že použití bezpečnostního pásu by zmírnilo poškození zdraví stěžovatele způsobené dopravní nehodou. Ve stěžovatelově případě tak byla dodržena východiska uvedená ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4199/2013.
13. Obecné soudy rovněž vysvětlily míru zohlednění závěrů trestního řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, byť na začátku trestního řízení orgány činné v trestním řízení vycházely z toho, že to byl stěžovatel, kdo dopravní nehodu způsobil. Během trestního řízení totiž vyšlo najevo, že ani přes znalecké zkoumání nelze jednoznačně určit, že by některý z účastníků nehody (tedy stěžovatel nebo první vedlejší účastník) vjel do křižovatky na červené světlo, respektive že by stěžovateli nesvítila zelená vyklizovací šipka. Proto, s ohledem na podmínky pro naplnění skutkové podstaty stěžovateli za vinu kladeného trestného činu, bylo nutno přistoupit ke zproštění stěžovatele obžaloby. Závěr obecných soudů v řízení o náhradě škody (újmy) pak s tímto východiskem trestního řízení není nikterak v rozporu, neboť obecné soudy se vyjadřovaly toliko k otázce, do jaké míry stěžovatel nese spoluzavinění na rozsahu jemu způsobené škody (újmy). To je otázka zjevně jiná než to, kdo způsobil dopravní nehodu, která byla jako primární posuzována v trestním řízení. Podle Ústavního soudu je přitom v napadených rozhodnutích přesvědčivě vysvětleno, že okolnost nepoužití bezpečnostního pásu měla negativní vliv na rozsah poškození zdraví stěžovatele, což muselo být zohledněno při posouzení jím vznášených nároků na náhradu škody (újmy).
14. Rovněž je v napadených rozhodnutích vysvětleno, že nepovolená (nepřiměřená) rychlost vozidla prvního vedlejšího účastníka nebyla takového rozsahu, aby při posouzení stěžovatelových nároků na náhradu škody (újmy) mohla vyloučit důsledky nepoužití bezpečnostního pásu stěžovatelem. Ani na tomto závěru obecných soudů Ústavní soud neshledává nic neústavního, když v napadených rozhodnutích je výslovně konstatován i závěr, že při dodržení maximální povolené rychlosti prvním vedlejším účastníkem by k dopravní nehodě vůbec nedošlo (není tedy správné stěžovatelovo tvrzení, že tento závěr znalce obecné soudy ignorovaly).
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu