ECLI:CZ:US:2022:4.US.1764.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1764/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Hokrové, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1044/18, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 25 Cdo 3767/2021-480, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Vlasty Uhrové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno zejména její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka na základě souhlasu svých rodičů, kteří jsou členy konkrétního bytového družstva, užívá jejich byt. Vedlejší účastnice, která je členkou téhož bytového družstva, užívá byt šikmo nad ní. V letech 2006 až 2014 došlo k opakovanému vytopení bytu stěžovatelky podnájemci žijícími v bytě vedlejší účastnice. Stěžovatelka tvrdí v souvislosti s posledním vytopením vznik posttraumatické stresové poruchy v důsledku neustálého stresu a ohrožení jejího bytu, v němž má i místo svého podnikání, a z tohoto důvodu se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 942 555 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice namítala nedostatek aktivní i pasivní věcné legitimace. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2020 č. j. 11 C 128/2017-261 žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném dokazování uzavřel, že byt vedlejší účastnice byl trvale podnajímán třetím osobám se souhlasem bytového družstva, všechny pojistné události byly nahrazeny pojišťovnou a šlo o částky v nízkých tisících korun. K poslednímu vytopení - jež je předmětem žaloby - došlo 15. 11. 2014, tedy po šesti letech od předchozího incidentu, škoda byla ohodnocena na 15 029 Kč, došlo k ní v jedné místnosti v bytě stěžovatelky a byla menšího rozsahu. Stěžovatelka však podle znalce trpí posttraumatickou stresovou poruchou z důvodu pocitu ohrožení, který by ale u ní vyvolalo i vytopení jiného bytu než jejího či vykradení; jde tedy o relativně běžné události, které by průměrného člověka nezasáhly. Na základě zjištěného skutkového stavu okresní soud uzavřel, že škodu způsobila podnájemkyně vedlejší účastnice, a vedlejší účastnice může za škodu způsobenou podnájemcem odpovídat pouze pronajímateli, tedy bytovému družstvu, nikoli třetím osobám (tj. stěžovatelce). Žalobě proto nevyhověl pro nedostatek pasivní legitimace. Nadto okresní soud uvedl, že při bydlení ve společném bytovém domě jsou jeho obyvatelé nuceni ledacos snést a opakované vytečení vody z pračky v průběhu dlouhé řady let v rozsahu minimálních škod nepřesahuje obvyklé poměry v bytovém domě. Závěrem doplnil, že posttraumatická stresová porucha způsobená pocitem ohrožení i ze škody malého rozsahu rozvinutá u stěžovatelky není typickou očekávatelnou újmou, a tedy neexistuje ani příčinná souvislost mezi vytečením vody z pračky a mimořádnou a nepředvídatelnou reakcí stěžovatelky.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021 č. j. 25 Co 22/2021-382 potvrdil rozsudek okresního soudu v I. až III. výroku, změnil pouze pariční lhůtu u přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem a po doplněném dokazování uzavřel, že vedlejší účastnice prokázala, že od roku 2010 podnajímala předmětný byt Oleně Tsymbalist a také v době posledního vytečení vody byt užívala tato podnájemnice. Vedlejší účastnice podle krajského soudu prokázala, že byt (během všech vytopení prostor stěžovatelky) neužívala, v bytě nebydlela a pračku neobsluhovala, chybí tedy její protiprávní jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody stěžovatelce. Bez souvislosti se vznikem škody je případné porušení nájemní smlouvy s bytovým družstvem, opomněla-li by vedlejší účastnice bytovému družstvu ohlásit poslední prodloužení podnájemního vztahu s Olenou Tsymbalist. Vzhledem k důvodům zamítnutí žaloby se krajský soud nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu ani dalšími závěry okresního soudu.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Dovodil, že stěžovatelčino dovolání bylo přípustné pro řešení otázky odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou podnájemcem či osobou s ním bydlící, nicméně není důvodné, neboť krajský soud uvedenou otázku vyřešil správně, přičemž odkázal na rozsudky ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 25 Cdo 450/2016 a ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 25 Cdo 1817/2020. Připomenul, že v těchto rozsudcích se konstatuje, že údržba a oprava přívodové hadičky do splachovací toalety a oprava prasklého uzávěru vody pod umyvadlem, došlo-li oběma poruchami v tehdy hodnocených věcech k zatečení vody do níže uložených bytů, představuje natolik drobnou opravu, že je k ní povolán nájemce, neboť závady takového charakteru nebrání v řádném užívání pronajatého bytu. Obdobně v situaci, když zatčení vody do bytu stěžovatelky bylo způsobeno špatným uchycením odpadní hadice pračky při praní, lze vycházet z toho, že jde o událost spojenou s rutinním užíváním bytu. Není proto udržitelné dovolací východisko stěžovatelky, že by vedlejší účastnice měla odpovídat za každé užití pračky svou podnájemkyní, když taková povinnost nemá oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře. V řízení bylo navíc podle Nejvyššího soudu dostatečně spolehlivě identifikováno, že škodu způsobenou zatečením vody stěžovatelce do bytu způsobila shora jmenovaná podnájemkyně vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, protože podle ní by se nejprve musela vedlejší účastnice zprostit odpovědnosti za škodu (újmu) tím, že by prokázala, že škodní následek nezavinila. Navíc podnájemkyně vedlejší účastnice užívala předmětný byt protiprávně, neboť neměla platně uzavřenou podnájemní smlouvu. Vedlejší účastnice nepředložila žádný důkaz k prokázání svého tvrzení, že svůj byt pravidelně kontrolovala. Výklad přijatý Nejvyšším soudem je podle stěžovatelky v rozporu s jeho rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1817/2020. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že řízení před okresním soudem trvalo několik let, než se změnila soudkyně povolaná k posouzení a rozhodnutí její žaloby, když do té doby nic nenaznačovalo, že by původní soudkyně měla nějaké pochybnosti o pasivní legitimaci vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - bez hlubší ústavněprávní argumentace - opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly, a Ústavní soud proto na jejich závěry odkazuje. Stěžovatelka zejména odmítá akceptovat skutečnost, že vedlejší účastnice jako nájemkyně družstevního bytu, který poskytla do podnájmu, nebyla odpovědná za běžný chod domácnosti své podnájemkyně, a proto neodpovídala ani za nedůslednou manipulaci s pračkou podnájemkyní, což způsobilo nikoliv rozsáhlé zatečení vody do bytu užívanému stěžovatelkou. Z toho důvodu nelze srovnávat její případ se skutkovými okolnostmi popsanými v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, neboť při tehdy posuzovaných skutkových okolnostech případu Městský soud v Praze, jako soud odvolací, podle Nejvyššího soudu neadekvátně uzavřel, že nájemce neodpovídá za škodu (újmu) způsobenou prasklým kohoutkem, protože žádný právní předpis nájemci nestanoví taková zařízení v domácnosti v najatém bytě kontrolovat. Naopak v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1817/2020 Nejvyšší soud dovodil odpovědnost nájemce za takto vyvolanou škodu, když se podrobně zabýval i podmínkami jeho odpovědnosti, jakož i možností, za jakých okolností by se mohl své odpovědnosti zprostit.
9. Ve stěžovatelčině věci je nutno podmínky odpovědnosti, jak je Nejvyšší soud v naposledy odkazovaném rozsudku definoval a jak se jich rovněž dovolává stěžovatelka, aplikovat, ovšem nikoliv vůči vedlejší účastnici, ale vůči její podnájemkyni. Řečeno jinak, není pravda - byť stěžovatelčina argumentace by mohla navozovat takový dojem - že by snad Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že neexistuje odpovědnost za škodu (újmu) způsobenou běžným provozem domácnosti, toliko (právě s odkazem na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1817/2020) dovodil, že tuto odpovědnost nelze vztahovat k vedlejší účastnici, neboť ona nemůže odpovídat za běžné úkony své podnájemkyně při vedení domácnosti (jako je používání automatické pračky). Tuto situaci (podle Ústavního soudu přijatelně) přirovnal k tomu, že podle platné právní úpravy má rovněž nájemce povinnost provádět běžnou údržbu jím užívané domácnosti, tedy běžné nedostatky a poruchy v chodu pronajaté nemovitosti nelze přinášet na pronajímatele.
10. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, že i kdyby podnájemkyně vedlejší účastnice neměla řádně uzavřenou podnájemní smlouvu, zakládalo by to odpovědnost zejména vedlejší účastnice vůči bytovému družstvu, ovšem taková eventuální okolnost by neměla důsledky na odpovědnost za škodu (újmu) způsobenou podnájemkyní na bytě v užívání stěžovatelky, když nadto v řízení bylo prokázáno, že podnájemkyně uzavřenou (respektive "prodlouženou") podnájemní smlouvu měla, z podnájemního vztahu vedlejší účastnice hradila družstvu příslušný poplatek, když došlo patrně toliko k tomu, že družstvo administrativním pochybením ve svých záznamech o podnájemcích neopravilo příslušný záznam o prodloužení vztahu mezi podnájemkyní a vedlejší účastnicí.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečně reaguje na konstatování Nejvyššího soudu, že okresní soud měl již od počátku řízení pochybnosti o aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení (což v ústavní stížnosti při stručné rekapitulaci řízení připouští i sama stěžovatelka). Na druhou stranu, i kdyby platilo, že okresní soud pochybil, prováděl-li v řízení úkony a nařizoval jednání ve věci, byť neměl postavenu najisto otázku aktivní a pasivní věcné legitimace, pak tato skutečnost sama o sobě nemůže jakkoliv ohrozit správnost věcného posouzení věci obecnými soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje. Nemůže obstát názor stěžovatelky, že s ohledem na to, že řízení před okresním soudem trvalo dlouho, ač nebyly splněny podmínky aktivní (pasivní) věcné legitimace, nemůže takové eventuální pochybení soudu vést k tomu, že stěžovatelce mělo být z věcného hlediska vyhověno.
12. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu