ECLI:CZ:US:2022:4.US.1776.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1776/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Vránkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2022 č. j. 33 Cdo 1505/2021-227, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 20 Co 40/2021-205 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. září 2020 č. j. 18 C 365/2017-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Jana Kšíra a Romany Kšírové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v kat. úz. Hořelice. Předmětné pozemky stěžovatelka darovala v roce 2008 vedlejšímu účastníkovi, a když se vůči ní a jejímu manželovi dopustil několika jednání porušujících dobré mravy, vyzvala ho dopisem ze dne 29. 11. 2017 k vrácení daru. Okresní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že předmět daru nelze vrátit, protože dohodou o rozšíření rozsahu společného jmění vedlejších účastníků ze dne 30. 3. 2016 došlo k transformaci výlučného vlastnictví na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů (vedlejších účastníků), a vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nebyla obdarovanou, nelze po ní žádat vrácení předmětu daru. K tomu okresní soud dodal, že stěžovatelka nebyla poškozena na svých právech, neboť v případě nemožnosti vrátit dar v podobě, v jaké byl darován (in natura), nastupuje povinnost obdarovaného vrátit dárci obvyklou hodnotu předmětu daru, tedy zaplatit finanční ekvivalent podle pravidel o bezdůvodném obohacení; z tohoto důvodu nelze použít §719 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, analyzoval právní režim revokace daru a jeho právní následky a ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovatelce nelze vrátit dar in natura, ale že se mohla domáhat finančního plnění v rozsahu hodnoty daru, což však neučinila. Dále uvedl, že uzavřením smlouvy o manželském majetkovém režimu vedlejší účastník nevyloučil právo stěžovatelky domáhat se vrácení daru, byť ve formě finanční náhrady. Podrobně se krajský soud zabýval postupem okresního soudu při poučení podle §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,a zjistil, že okresní soud poučovací povinnost splnil řádně (též s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem), zejména sdělením předběžného názoru, že pozemky nelze vydat in natura z důvodů že jsou ve společném jmění manželů a část je zastavěna, což mělo být pro stěžovatelku dostatečné, aby pro případ neúspěchu žaloby na určení požadovala zaplacení hodnoty daru.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností, neboť otázku týkající se vyloučení možnosti vrácení daru v jeho naturální podobě vyřešil krajský soud v souladu s ustálenou judikaturou, a nepřisvědčil stěžovatelčinu názoru, že smlouva o rozšíření společného jmění vedlejších účastníků nemá vůči ní právní účinky, neboť byla uzavřena bez jejího souhlasu, protože platí, že vznikne-li vztah ke třetí osobě až po jejím uzavření, není k tomu třeba souhlasu třetí osoby. V závěru odůvodnění Nejvyšší soud dodal, že soudy nepochybily, když nehodnotily chování vedlejšího účastníka, pro které se stěžovatelka domáhala vrácení daru, nepožadovala-li žalobou (i přes avizovaný závěr o nemožnosti vydání darovaných věcí) peněžitou náhradu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy vyložily naprosto formalisticky a překvapivě §719 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž jejich výklad považuje za extrémně nespravedlivý a neodpovídající ani zákonnému znění. Vyslovené závěry zvýhodňují narušovatele práva a brání v rozporu se zákonem vrácení daru in integrum. Podle ní soudy ignorovaly toto zákonné ustanovení, které svými účinky dopadá na její věc. Soudy vycházely z judikatury založené na právní úpravě účinné do 1. 1. 2014, nerespektovaly změnu právní úpravy a nepochopily rozdíl mezi právní úpravou vztahující se na darovací smlouvu a právní úpravou vztahující se na rozšíření společného jmění manželů. Smlouva o rozšíření společného jmění manželů nemá účinky vůči stěžovatelce, protože ta s ní nikdy nesouhlasila a nejsou "doposavad" naplněny podmínky její účinnosti vůči ní. Takže se na vedlejší účastnici hledí prismatem, jakoby nenabyla vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje námitky (srov. též text přiloženého dovolání převzatého doslovně do IV. části ústavní stížnosti), s nimiž se soudy v napadených rozhodnutích podrobně vypořádaly, o čemž svědčí i obsáhlá odůvodnění jejich rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému specifickému postavení Ústavního soudu zásadně není možné, aby v řízení o ústavní stížnosti byla bez dalšího přehodnocována skutková zjištění i právní závěry obecných soudů jen proto, že stěžovatelce nebylo vyhověno a ta s nimi nesouhlasí. Ústavní soud přitom žádný závěr (ať už skutkový nebo právní), který by vyvolával diskrepanci ústavněprávního významu, v napadených rozhodnutích nezjistil. Budiž připomenuto, že účinky revokace daru nastávají ex nunc, což se může odrazit - s ohledem na v mezidobí nastalé právní skutečnosti - v podobě vráceného předmětu daru (in natura nebo v peněžité náhradě); nejde tedy o restitutio in integrum, jak se stěžovatelka nesprávně domnívá. Stěžovatelka úporně, avšak nedůvodně, prosazuje svoji představu o neúčinnosti dohody o rozšíření společného jmění vedlejších účastníků, aniž by reflektovala svoji možnost požadovat po vedlejším účastníkovi relutární hodnotu předmětu daru.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu