ECLI:CZ:US:2022:4.US.1887.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1887/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. A. M. a 2. nezletilé A. M., zastoupených Mgr. Bohuslavem Baudyšem, advokátem, sídlem Luženská 1980, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022 č. j. 11 To 60/2022-1080, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. M. M., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2021 č. j. 9 T 20/2020-1040 a bylo rozhodnuto znovu tak, že obžalovaný vedlejší účastník se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, čímž spáchal přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsuzuje se podle §196 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon se podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku se vedlejšímu účastníku ukládá přiměřená povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby uhradil dlužné výživné.
3. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení, okresnímu soudu, Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a vedlejšímu účastníkovi řízení.
4. Okresní soud a vedlejší účastník Ústavnímu soudu mimo jiné sdělili, že proti napadenému rozsudku podal vedlejší účastník dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž Ústavní soud ověřil, že o tomto dovolání nemohlo být doposud rozhodnuto, jelikož věc ještě ani nebyla s tímto dovoláním Nejvyššímu soudu okresním soudem postoupena.
5. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelky domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání vedlejšího účastníka, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Nebude-li vedlejší účastník v předmětném řízení o dovolání ve věci samé úspěšný, nic pak nebrání stěžovatelkám v podání ústavní stížnosti nové, v níž mohou zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že jim v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že zákonnost napadeného rozsudku může záviset na výsledku dovolacího řízení, když za situace, že by Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka vyhověl, znovu by krajský soud musel řešit meritum věci, musí se výše uvedené závěry vztáhnout i na touto ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu.
8. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelek proti nyní napadenému rozsudku soudu pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj