ECLI:CZ:US:2022:4.US.1928.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1928/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Herba Vitalis s. r. o., sídlem Vajanského 2055/1, Skalica, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2022 č. j. 9 Afs 54/2022-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 9 Af 60/2014-76 a rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 8. srpna 2014 č. j. 6737-4/2014-900000-304.7, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě.
1. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce byla celkem dvaceti sedmi správními rozhodnutími Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") vyměřena za období dubna 2010 až prosince 2011 spotřební daň z lihu podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), v celkové výši 2 008 965 Kč, a to z vyráběných bylinných extraktů a bylinných elixírů s obsahem ethanolu 43 % nebo 30 %. Celní úřad přitom zdůraznil, že výrobky stěžovatelky spadají pod kód KN 2208 "ethylalkohol nedenaturovaný s obsahem alkoholu nižším než 80 % objemu; destiláty, likéry a jiné lihové nápoje", a tím jsou předmětem spotřební daně z lihu. Odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítlo, když rozhodnutí celního úřadu shledalo věcně správným.
2. Proti rozhodnutí GŘC podala stěžovatelka k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") správní žalobu, v níž především namítala, že podle unijního práva mají být ní vyráběné bylinné extrakty a elixíry osvobozeny od daně. Městský soud napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatelky zamítl. Zdůraznil, že proces, při kterém stěžovatelka využívala nakoupený líh, byl výrobou podle §3 písm. u) zákona o spotřebních daních v tehdy účinném znění, a v jeho průběhu vznikly nové vybrané výrobky podle §67 odst. 1 téhož zákona. Ten vymezuje předmět spotřební daně tak, že dani podléhá líh obsažený v jakýchkoli výrobcích, v nichž jeho obsah přesáhne 1,2 % etanolu (s výjimkou tam vyjmenovaných tříd nomenklatury). Předmětem daně jsou tak podle městského soudu veškeré výrobky, v nichž překročí množství lihu stanovenou hranici. Ze zákona o spotřebních daních ani z unijního práva podle něj nevyplývá žádný důvod, proč by výrobky stěžovatelky měly být od spotřební daně z lihu osvobozeny. Nedochází ani k nepřípustnému dvojímu zdanění, neboť spotřební daní byly zdaněny různé výrobky. Stěžovatelka sice nakupuje líh se spotřební daní, avšak na jeho základě vyrábí nové vybrané výrobky podle §67 odst. 1 zákona o spotřebních daních, a to s jiným obsahem etanolu, které jsou zařazeny pod jinými kódy nomenklatury než nakupovaný líh. Městský soud dále zdůraznil, že doporučený způsob užití výrobků stěžovatelky i to, že splňují definici doplňku stravy podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/46/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy, na shora uvedeném ničeho nemění. To platí i u odkazů stěžovatelky na odchylnou praxi jiných států Evropské unie.
1. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Odkázal na svá dřívější rozhodnutí, z nichž jasně vyplývá, že bylinné výtažky a elixíry zařazené pod kód nomenklatury 2208 podléhají spotřební dani. Z ustanovení čl. 27 Směrnice Rady 92/83/EHS, o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (dále jen "směrnice o spotřební dani z alkoholu") podle Nejvyššího správního soudu vyplývá toliko možnost vyjmenované výrobky osvobodit od spotřební daně, nikoli povinnost států tak učinit. Česká právní úprava, která takové výrobky od daně neosvobozuje, proto není v rozporu s unijním právem. Městský soud přitom podle Nejvyššího správního soudu "plně zohlednil i dopad unijního práva na spornou otázku povinnosti stěžovatelky platit spotřební daň z lihu z jejích výrobků. Nynější stěžovatelčina argumentace tuto dosavadní judikaturu nevyvrací" (bod 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá porušení shora uvedených základních práv a svobod (viz shora bod 1). Průběh správního řízení i řízení před správními soudy považuje za "excesivní a nespravedlivý", když bylo formalisticky odkázáno na předchozí judikaturu, aniž by však došlo k řádnému "prozkoumání relevantní právní otázky rozhodné pro věc". Současně má za to, že v její věci došlo k "flagrantnímu porušení evropského práva", když soudy nerespektovaly kogentní normy unijního práva.
2. V ústavní stížnosti dále tvrdí, že v důsledku napadených rozhodnutí nemůže v České republice obchodovat svoje výrobky za stejných podmínek jako na území Slovenské republiky a v jiných členských státech Evropské unie, pročež se domáhá uplatnění osvobození svých výrobků podle čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice o spotřební dani z alkoholu. Správní soudy proto byly povinny iniciovat u Soudního dvora Evropské unie řízení o předběžné otázce. Jelikož tak soudy neučinily, porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Jestliže řízení o předběžné otázce neiniciovaly správní soudy, měl by tak podle stěžovatelky učinit Ústavní soud. Stěžovatelka pak "žádá Ústavní soud o nápravu spočívající v uznání práv, která jí náležejí podle správní praxe a právního řádu Slovenské republiky, kterým se řídí a o odstranění nerovného zacházení, neboť stěžovatelka při zřízení odštěpného závodu zahraniční právnické osoby či zřízení pobočky zahraniční právnické osoby nemůže za rovnocenných podmínek s ostatními členskými státy čerpat v České republice právo na svobodu podnikání a volný pohyb svých výrobků bez překážek".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení ani dalším opravným prostředkem ve správním soudnictví. V řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
2. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout i z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, týkají-li se obsahově shodné ústavní stížnosti téhož stěžovatele.
3. Ústavní soud se s obsahově totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky, v níž byla napadena rozhodnutí dotýkající se přezkumu vyměření spotřební daně z lihu pouze za jiné časové období, již vypořádal v usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1929/22. V tomto usnesení, kterým odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, mimo jiné zdůraznil, že zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že předmětná ustanovení zákona o spotřebních daních a směrnice o spotřební dani z alkoholu jsou jednoznačná a vzájemně souladná. Z předmětné směrnice přitom "nevyplývá povinnost členských států osvobodit od daně určité výrobky, nýbrž pouhá možnost tak učinit. Z toho důvodu není česká právní úprava, která dané možnosti nevyužila, v rozporu s unijním právem. Z téhož důvodu nebylo důvodné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku" (bod 9 odůvodnění).
4. Citované usnesení se vypořádalo se stěžovatelčinou argumentací shodnou s argumentací obsaženou v nyní posuzované ústavní stížnosti, Ústavní soud na ně tudíž odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 nebo ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.). Směrnice, které se stěžovatelka dovolává, ostatně ani není založena na tzv. totální harmonizaci (blíže a k důsledkům viz např. KRÁL, R. Směrnice EU z pohledu jejich transpozice a vnitrostátních účinků. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 67 a násl.).
5. Skutečnost, že například Slovenská republika k daňovému osvobození stěžovatelkou zmiňovaných výrobků přistoupila, nezakládá právní nárok, natož ústavně zaručené základní právo na to, že tak musí učit i zákonodárce v České republice. Nadto ústavní soud podotýká, že rozhodl-li se zákonodárce v souladu s unijní směrnicí k daňovému osvobození nepřistoupit, a to bez ohledu na sídlo podnikatele nebo jiné rozlišovací kritérium, nemůže pojmově jít o diskriminační zacházení. Namítá-li navíc stěžovatelka v té souvislosti porušení Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě, je třeba uvést, že ten Česká republika ani neratifikovala.
6. Jak je patrné již z rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí, ta jsou náležitě a srozumitelně odůvodněna a nepříčí se základním zásadám práva Evropské unie. Nebylo proto důvodné iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie, a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1929/22, bod 15). Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích a jejich vydání předcházejícímu řízení žádnou kvalifikovanou vadu, která by dosahovala ústavního rozměru a odůvodňovala jeho kasační zásah.
7. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu