ECLI:CZ:US:2022:4.US.1935.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1935/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivy Jablonské, zastoupené Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 Co 295/2020-468, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2020 č. j 28 C 6/2017-334, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Jaroslava Filipa, sídlem Pejevové 3129/20, Praha 12 - Modřany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem na základě stěžovatelčina odvolání potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve II. výroku ohledně částky 218 854,33 Kč s příslušenstvím a ve III., IV. a V. výroku (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok, ve znění opravného usnesení). V napadeném rozsudku městský soud stěžovatelku poučil, že lze proti němu podat dovolání, a to za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V ústavní stížnosti stěžovatelka informovala, že dovolání podala, a to dne 16. 6. 2022 (dovolání přiložila k ústavní stížnosti), a že o něm nebylo do dne sepisu ústavní stížnosti rozhodnuto (Ústavní soud ověřil tuto informaci z veřejně přístupných zdrojů na www.infosoud.cz). Stěžovatelka uvedla, že ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti již nyní, a to z důvodu dřívější praxe, kdy byly ústavní stížnosti Ústavním soudem odmítány jako návrhy podané po lhůtě v případech, kdy stěžovatelem podané dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dovodil, že jím byla určitá konkrétní otázka víckrát řešena.
3. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, selžou-li všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11, či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Probíhá-li před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatel domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.
Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. Přerušením řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání i v jiných případech, k čemuž však není důvod.
4. Za této procesní situace, tj. při souběhu dovolání a ústavní stížnosti, je stěžovatelčina ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně jejích základních práv.
5. Ústavní soud dodává, že toto jeho rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje.
Nebude-li v řízení o dovolání úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž lze zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Protože posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle §239 o. s. ř. Nejvyššímu soudu, není možno stěžovatelce klást jeho postup, s ohledem na potřebu respektování shora uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti, k tíži. Pro stěžovatelku proto takový postup nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae), podá-li po skončení řízení před Nejvyšším soudem ústavní stížnost. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání i vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj