ECLI:CZ:US:2022:4.US.1948.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1948/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Brabce, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2022 č. j. 9 As 40/2022-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2022 č. j. 5 A 100/2019-183, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 - Staré Město, 2. Karla Dittricha, 3. Mgr. Lenky Brabcové a 4. Jany Vohralíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Úřad městské části Praha 5 (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019 č. j. MC05 3353/2019 nařídil stěžovateli a 3. vedlejší účastnici neodkladné odstranění stavby balkonu s lávkou propojující balkon se zahradou ve 2. NP domu č. p. X, nacházejícím se v katastrálním území K., na adrese X (dále též "stavba"), podle §135 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
3. Odvolání stěžovatele 1. vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019 č. j. MHMP 945350/2019 zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
4. Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Shledal, že z provedeného dokazování vyplývá závěr, že stavba je v mimořádně špatném a nebezpečném technickém stavu a není možné ji v něm ponechat. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ve statických posudcích a vyjádření statika nebyl výslovně uveden výrok, že stavba hrozí zřícením, jelikož tento závěr z nich vyplývá implicitně. Nejvyšší správní soud též neshledal důvodné námitky stěžovatele, že stavební úřad měl nejprve postupovat podle §135 odst. 2 stavebního zákona a nařídit provést nutné zabezpečovací práce a že stavební úřad postupoval podle §135 odst. 1 téhož zákona účelově, aby nemusel postupovat podle §129 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jelikož nebyl schopen jednoznačně prokázat nelegálnost stavby. K námitce stěžovatele k procesnímu pochybení ve správním řízení spočívajícím v tom, že mu stavební úřad neumožnil se seznámit se "zásadním listinným důkazem" a následně se k němu vyjádřit, Nejvyšší správní soud uvedl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe musí žalobce upřesnit podklady, které neměl k dispozici, a jakým způsobem mohla ovlivnit vydání meritorního rozhodnutí skutečnost, že se s nimi nemohl seznámit a musí též popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo, což stěžovatel v posuzované věci neučinil. K námitce nepřezkoumatelnosti statického posudku, který si obstaral 1. vedlejší účastník, k námitce, že stavební úřad měl postupovat podle §129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, dále, že se správní orgány ani městský soud nezabývaly vlastnictvím dotčené stavby, a konečně k námitce, že si správní orgány měly vyžádat stanovisko památkového úřadu, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tyto žalobní body nebyly uplatněny v žalobě u městského soudu a tudíž jde o námitky opožděné, kterými se nemůže věcně zabývat.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá a není ani výslovně stanoveno, že stavba hrozí zřícením a že současně ohrožuje životy osob nebo zvířat. Stěžovatel je přesvědčen, že stavební úřad měl nechat zpracovat znalecký posudek, ze kterého by jednoznačně vyplynulo, zda stavba hrozí zřícením a ohrožuje životy osob nebo zvířat či nehrozí zřícením a neohrožuje tak životy osob nebo zvířat. Stavební úřad též pochybil, když bez dalšího rozhodl o bezodkladném odstranění stavby podle §129 a §135 odst. 1 stavebního zákona, aniž by zkoumal podmínky pro použití §135 odst. 2 téhož zákona. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že stavební úřad rozhodnutím ze dne 8. 1. 2018 zakázal užívání stavby a o odstranění stavby rozhodl až o rok později, a to rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019 a stavba stojí dodnes. Je tedy evidentní, že stavba nebyla v takovém stavu, že by hrozilo její zřícení. Stěžovatel konstatuje, že v mezičase provedl opravy předmětné stavby, což bylo ověřeno dne 16. 6. 2020, kdy proběhla kontrolní prohlídka stavby. V průběhu této kontrolní prohlídky bylo stavebním úřadem konstatováno, že stavba nehrozí zřízením. Stěžovatel má za to, že ve věci došlo k podstatnému posunu, když je zřejmé, že předmětná stavba, tj. balkon, nehrozí zřícením a byla opravena, resp. zabezpečena tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví či majetku třetích osob. V současné době zde neexistuje důležitý veřejný zájem na ochraně života, zdraví či majetku třetích osob.
7. Stěžovatel dále namítá, že je evidentní, že stavba není v jeho výlučném vlastnictví. Bylo-li nařízeno odstranění toliko jemu, jde o zásadní pochybení při rozhodování, neboť povinnost odstranit stavbu měla být případně uložena všem podílovým spoluvlastníkům. Stěžovatel je přesvědčen, že touto otázkou se měly soudy zabývat, a to přesto, že tato námitka nebyla stěžovatelem uvedena v zákonné lhůtě pro podání správní žaloby, neboť je námitkou, kterou by měly soudy vyřešit bez ohledu na její uplatnění v této zákonné lhůtě. Totéž platí o pochybení, že stavební úřad a ani správní soudy si neopatřily stanovisko či souhlas místně příslušného památkového úřadu, když bylo jednoznačně prokázáno, že stavba se nachází v ochranné památkové zóně.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Takové pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními správních orgánů a s důsledně odůvodněnými právními závěry správních soudů (sub 5), které nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti. Na klíčovém závěru správních orgánů a soudů, že u dané stavby již nepřicházelo v úvahu její zajištění zabezpečovacími pracemi (což prokazatelně vyplývá z provedeného dokazování stavebního úřadu), pročež bylo nutno postupovat podle §135 odst. 1 stavebního zákona, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud posuzuje ústavnost napadených rozhodnutí. Argument stěžovatele, že je nyní, po jeho stavebních úpravách, skutková situace odlišná, nemůže nic změnit na ústavnosti napadených rozhodnutí v nynějším řízení.
13. Ústavní soud též nepřisvědčil názoru stěžovatele, že správní soudy měly posoudit a následně zrušit rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka z úřední povinnosti (zejména k posouzení vlastnického práva stavby a stanoviska orgánu státní památkové péče). Ústavní soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu [srov. východiskově např. jeho rozsudky ze dne 23. 10. 2003 č. j. 2 Azs 9/2003-40 (č. 113/2004 Sb. NSS), ze dne 14. 2. 2008 č. j. 7 Afs 216/2006-63 nebo ze dne 21. 12. 2010 č. j. 9 As 61/2010-126], podle které je v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu uplatňována přísná (až na ojedinělé výjimky, což není nyní posuzovaná věc) dispoziční zásada, a že je dokonce "jinou vadou řízení před soudem" s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], přezkoumá-li správní soud a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Takovýto nesprávný postup správního soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do ústavního principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a §36 odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí. Je tedy nutné trvat na řádném vymezení skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Odmítl-li Nejvyšší správní některé námitky stěžovatele jako nepřípustné (sub 5), jelikož stěžovatel tyto námitky neuplatnil v žalobě u městského soudu, učinil tak v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou a ústavními kautelami.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu