ECLI:CZ:US:2022:4.US.1960.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1960/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Živčáka a stěžovatelky obchodní společnosti EFIS GROUP, LLC, sídlem 1515 Ringling Blvd., FL 34236, Sarasota, Spojené státy americké, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 208 ICm 3279/2021, 103 VSPH 289/2022-96 (MSPH 79 INS 18375/2020), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Martina Litvana LL.M., Ph.D., insolvenčního správce, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo "na spravedlivý proces, a to konkrétně na zákonnost soudního řízení".
2. Z napadeného usnesení se podává, že jím vrchní soud změnil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 3. 2022 č. j. 208 ICm 3279/2021-85 tak, že návrh vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření ze dne 21. 3. 2022 se neodmítá.
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění předpokladů řízení o ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mimo jiné v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Ústavní soud setrvale judikuje [srov. usnesení ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1072/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (např. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. již odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
6. V dané věci městský soud usnesením ze dne 24. 3. 2022 č. j. 208 ICm 3279/2021-85 odmítl návrh vedlejšího účastníka na nařízení předběžného opatření s odůvodněním, že vedlejší účastník v den podání návrhu nesložil předepsanou jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by předběžným opatřením vznikla. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl vrchní soud napadeným usnesením (viz výše bod 2.), z jehož obsahu je zřejmé, že nejde o konečné rozhodnutí o návrhu vedlejšího účastníka [pozn. z příloh ústavní stížnosti, jakož i z veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz), Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením ze dne 7. 6. 2022 č. j. 208 ICm 3279/2021-100 (MSPH 79 INS 18735/2020) řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření zastavil, vedlejší účastník proti tomuto usnesení podal odvolání)].
7. S ohledem na to, že napadené usnesení vrchního soudu není (nebylo) konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se věc navrátila před městský soud, ve kterém mohli stěžovatelé uplatňovat všechna svoje práva, nelze považovat napadené rozhodnutí vrchního soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelé mají za to, že o odvolání mělo být rozhodnuto v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a bylo-li rozhodnuto tzv. negativním výrokem, který občanský soudní řád nezná a ani takovýto způsob rozhodnutí o odvolání nepřipouští, došlo tímto postupem k porušení jejich práv na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (pozn. správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítají, že tzv. negativní výroky jsou z pohledu české právní teorie nepřípustné, byť se v praxi začínají objevovat a jejich další dopad na řízení zůstává s otazníkem. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé opomíjejí účinky zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po účinnosti tohoto zákona lze usnesení, která nejsou rozhodnutími ve věci samé, zrušit jen z důvodů taxativně vyjmenovaných v §219a odst. 1 o. s. ř., které však na usnesení procesní povahy - s výjimkou některých procesních vad - nedopadají. Tato usnesení lze přezkoumat jen z důvodů týkajících se toho, co soud prvního stupně řešil v jejich výroku, z čehož vyplývá, že dospěje-li odvolací soud k závěru, že má být rozhodnuto jinak, než jak rozhodl soud prvního stupně v napadeném usnesení (a nejde-li o vadu, pro kterou je nezbytné usnesení zrušit), vydá tzv. negativní měnící rozhodnutí. Typickými usneseními, která mohou být takto měněna, jsou usnesení o zastavení či přerušení řízení, o odmítnutí žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení, o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek apod.; výrok měnícího usnesení odvolacího soudu pak zní, že se řízení nezastavuje či nepřerušuje, žaloba neodmítá atd. (srov. Jakšič, V., in Lavický, P., a kol.: Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praktický komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, str. 950 a 951).
9. S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj