ECLI:CZ:US:2022:4.US.1984.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1984/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Nedomy, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 23 Cdo 363/2022-136 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2021 č. j. 29 Co 193/2021-103, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhal, aby obvodní soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 30. 1. 2018 č. j. FA/SR/ZP/770/2016-4, potvrzeného rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 3. 4. 2018 č. j. FA/SR/ZP/770/2016-19 (dále jen "nález finančního arbitra"), a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit mu částku 175 000 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodné obohacení, kterého se jí mělo dostat na základě neplatné pojistné smlouvy uzavřené dne 17. 4. 2012. Spor byl původně řešen na návrh stěžovatele u finančního arbitra, který dospěl k závěru, že pojistná smlouva je neplatná, avšak stěžovatelův nárok je zčásti promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčecí lhůty, a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 136 938 Kč, což bylo nepromlčené pojistné. Proti témuž nálezu finančního arbitra podala žalobu také vedlejší účastnice. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2020 č. j. 15 C 95/2018-41 žalobu vedlejší účastnice zamítl (I. výrok), zastavil řízení v rozsahu, ve kterém stěžovatelova žaloba směřovala proti II. výroku nálezu finančního arbitra (II. výrok), nahradil nález finančního arbitra ve IV. výroku o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli příslušenství ve specifikované části; ve zbytku žalobu stěžovatele zamítl (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Podle obvodního soudu učinil finanční arbitr správný závěr o neplatnosti pojistné smlouvy, jakož i o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 136 938 Kč, a konstatoval, že vedlejší účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
3. Proti III. výroku věta za středníkem (sc. výroku o zamítnutí stěžovatelovy žaloby) rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil III. výrok v napadeném rozsahu, jakož i závislý IV. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že ani podle jeho názoru vedlejší účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy a nedošlo u ní k úmyslnému bezdůvodnému obohacení. Skutečnost, že účastníci řízení uzavřeli pojistnou smlouvu, která byla posléze shledána absolutně neplatnou, neznamená, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
4. Následné stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu (v plném rozsahu) Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř. V odůvodnění reagoval na stěžovatelovy námitky, zejména připomenul, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, a že odepřít účinky námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy lze toliko na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání. Posuzování eventuální (ne)mravnosti námitky promlčení náleží podle Nejvyššího soudu zejména soudům nižších stupňů, neboť ty mají bezprostřední přístup ke skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení posuzuje pouze to, zda úvahy soudů nižších stupňů nejsou zatíženy zjevnou nepřiměřeností; taková situace v posuzované věci nenastala. Přípustnost dovolání nezaložil ani odkaz stěžovatele (pozn. Nejvyšší soud užil formulaci "odkaz dovolatelky") na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a v něm řešený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy z důvodu nedostatku dobré víry. Vychází-li stěžovatel z vlastních skutkových tvrzení o vědomosti vedlejší účastnice nejpozději ke dni 5. 6. 2012 o tom, že pojistné může být bezdůvodným obohacením, jde o zpochybňování právního hodnocení vycházející z jiného skutkového stavu, což nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, neboť se řádně a v plném rozsahu nezabývaly jeho námitkami. Obvodní soud neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem vedoucího zaměstnance vedlejší účastnice z oddělení compliance, které podle stěžovatele nedostatečně reagovalo na pokyny České národní banky jako dohledového orgánu zveřejněné dne 2. 5. 2012 (tj. úřední sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012 k některým informačním povinnostem při sjednávání a během trvání životního pojištění, publikované dne 14. 5. 2012 ve Věstníku České národní banky, částka 6/2012), tedy nebylo dohlédnuto na to, aby činnost vedlejší účastnice byla v souladu se zásadami ochrany spotřebitele. V jeho věci došlo k tomu, že ač smluvními stranami nebyly sjednány žádné konkrétní náklady spojené s pojistnou smlouvou, vedlejší účastnice o tyto náklady snižovala kapitálovou hodnotu pojištění.
6. Vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení měla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy mimo jiné z důvodu chybějící právní jistoty [srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273)]. Vedlejší účastnice podle stěžovatele nejednala s náležitou odbornou péčí, když mu nepodala informaci o nákladové struktuře životního pojištění. Vznesením námitky promlčení získala vedlejší účastnice z pojistné smlouvy více prostředků, než by jí náleželo v situaci, kdyby pojistná smlouva byla posouzena jako platná.
7. Eventuální (ne)mravnost námitky promlčení stěžovatel - vzdor přesvědčení Nejvyššího soudu - nedovozuje z toho, že mezi stranami uzavřená pojistná smlouva byla posléze hodnocena jako neplatná, ale z toho, že vedlejší účastnice s ním tuto formulářovou smlouvu, na jejíž obsah mohl mít stěžovatel jako spotřebitel jen pramalý vliv, uzavřela přesto, že na základě sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012 si musela být vědoma důsledků, neseznámila-li zájemce o životní pojištění s nákladovou strukturou pojištění. S těmito námitkami se obecné soudy dostatečně nevypořádaly, čímž také porušily nálezovou judikaturu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje.
8. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele rozporná s právem Evropské unie, konkrétně s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 4. 2021 C 485/19, neboť z pojistné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí lze usuzovat, že ta obsahuje zneužívající smluvní ujednání, což je v rozporu mimo jiné se směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. S ohledem na to mělo být výsledkem soudního řízení obnovení právní a faktické situace stěžovatele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo ve smlouvě obsaženo. Tento princip pak měl převážit nad okolností spočívající v uplynutí promlčecí doby podle §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). V této souvislosti stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že počátek objektivní promlčecí doby byl stanoven k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, avšak on o neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy nemohl vědět a oba účastníci se chovali tak, jako by pojistná smlouva byla platná. Z rozsudku SDEU C 485/19 nutno podle něho dovodit, že vnitrostátním právem upravená promlčecí doba musí být vždy stanovena tak, aby efektivně umožnila spotřebiteli připravit a podat účinný opravný prostředek. To je podstatné zejména v těch smlouvách uzavíraných se spotřebiteli, kdy promlčecí doba skončí dříve, než skončí samotná se spotřebitelem uzavřená smlouva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
11. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se řádně vypořádaly se stěžovatelovou argumentací, a nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že vedlejší účastnice s ním uzavřela předmětnou pojistnou smlouvu přesto, že na základě úředního sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012 musela vědět, že ho neseznámila se všemi podstatnými okolnostmi pojistné smlouvy. Stěžovatel totiž opomíjí, že pojistnou smlouvu, z níž dovozuje svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení, stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli již 17. 4. 2012, tedy zjevně předtím, než bylo úřední sdělení České národní banky zveřejněno.
12. Závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334) nebo ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.
13. Neopodstatněná je námitka stěžovatele, který na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo na základě nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 dovozuje, že obecnou podmínkou pro to, aby vznesení námitky promlčení bylo hodnoceno jako nerozporné s dobrými mravy, je okolnost, že účastníci (smluvního) vztahu musí být po celou dobu jeho trvání v dobré víře, že takový vztah je v souladu s právním řádem. Takto obecně formulovanou podmínku právní jistoty vážící se k posouzení otázky (ne)mravnosti vznesené námitky promlčení však podle Ústavního soudu ze žádného z odkazovaných rozhodnutí dovozovat nelze; zřetelně to vyplývá ze skutkových okolností, jak jsou vylíčeny v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08, kdy tehdejší žalobkyně jednala ve zřetelném rozporu se smluvním ujednáním, když veškeré prostředky získané z vypořádání spoluvlastnictví převedla na svůj účet, ač v příslušné smlouvě bylo výslovně stanoveno, že zisky i ztráty se rozdělí poměrně mezi bývalé spoluvlastníky na základě velikosti jejich podílů. Nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.
14. Stěžovatel ani netvrdí, že by pojistná smlouva formulovaná vedlejší účastnicí obsahovala ustanovení, které by stěžovatele jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem (srov. k tomu opačně skutkové okolnosti vylíčené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, kdy vypořádání vztahů mezi tehdejšími účastníky bylo smluvně podmíněno uplynutím doby třinácti let; tedy zjevně uplynutím doby, kdy by bylo možno proti jakémukoliv nároku vznášet námitku promlčení).
15. Také stěžovatelova námitka, že obvodní soud nevyslechl navrhovaného svědka - zaměstnance vedlejší účastnice - není opodstatněná, protože není sporu v tom, že vedlejší účastnice nepostupovala při uzavírání části pojistných smluv správně, a tedy není potřeba k tomu provádět podrobnější dokazování.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na věc stěžovatele nedopadá ani nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, byť vychází z obdobných skutkových okolností případu. V tomto nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zabýval otázkami počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty podle §107 odst. 1 o. z., tj. lhůty, jejíž počátek je vázán na nastoupení subjektivní právní skutečnosti. Ústavní soud konkrétně posuzoval, kdy mohl tehdejší stěžovatel reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení u tehdejší žalované. Taková právní otázka však v nyní posuzované věci není rozhodná, neboť z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal návrh finančnímu arbitrovi až dne 24. 5. 2016, když ovšem pojistnou smlouvu, z níž předmětný spor vychází, účastníci uzavřeli dne 17. 4. 2012. Pro posouzení nastoupení důsledků eventuálního promlčení není ve stěžovatelově věci rozhodný počátek tzv. subjektivní lhůty, ale je relevantní počátek promlčecí lhůty objektivní ve smyslu §107 odst. 2 o. z.
17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu