ECLI:CZ:US:2022:4.US.1992.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1992/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. června 2022 č. j. 1 VZT 226/2022-10, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 1 KVZ 185/2020-89 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení ze dne 15. prosince 2021 č. j. KRPA-21451-82/TČ-2020-000071, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Policie České republiky a Městského státního zastupitelství v Praze, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel domáhá konstatování, že postupem Policie České republiky, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a toho, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jeho práv spočívajícímu v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. KRPA-21451/TČ-2020-000071
2. Z ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením policejní orgán odložil trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit podezřelý ve zkratce tím, že na jednání týkajícím se majetkového vyrovnání v souvislosti s rozvodem stěžovatele a jeho manželky (kterou podezřelý jako advokát zastupoval) požadoval po právní zástupkyni stěžovatele, aby stěžovatel přistoupil na určitý způsob majetkového vypořádání, s tím, že pokud tak neučiní, dojde k medializaci citlivých informací o soužití stěžovatele a jeho manželky.
3. Policejní orgán dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání ani jiného trestného činu, přičemž věc by měla být podle názoru policejního orgánu řešena nikoli v rovině trestní, nýbrž v rovině profesní etiky advokáta, jejíž posouzení je v kompetenci České advokátní komory. Jednání podezřelého lze vnímat jako snahu o získání co nejlepších podmínek pro svou klientku, byť způsoby nebyly zcela etické. Ve věci nicméně dle policejního orgánu nedošlo k pohrůžce jinou těžkou újmou ve smyslu §175 trestního zákoníku. Pohrůžka spočívala konkrétně ve zveřejnění informací z Dohody o úpravě poměrů uzavřené ve smyslu §1746 odst. 2 občanského zákoníku, z níž podle policejního orgánu nevyplývají takové zásadní informace, které by bylo možné považovat za způsobilé přivodit stěžovateli vážnou újmu. V této souvislosti pak policejní orgán poukázal i na skutečnost, že stěžovatel je osobou profesně dlouhodobě působící v mediálním prostředí, přičemž osoby vstupující na veřejné scéně musejí počítat s tím, že činí svá jednání předmětem veřejné pozornosti.
4. Tyto závěry potvrdilo Městské státní zastupitelství v Praze, které ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost, i Vrchní státní zastupitelství v Praze, které ústavní stížností napadeným sdělením informovaly stěžovatele, že jeho podnět k výkonu dohledu vyhodnotilo jako nedůvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že dohoda, jejímž zveřejněním bylo vyhrožováno, obsahovala informace o rodinném soužití stěžovatele a jeho manželky, informace o jejich intimním soužití a vzájemném plnění, jakož i zákazu plnění intimního charakteru vůči konkrétně uvedeným třetím osobám, tj. vyvarovat se situací, ve kterých mohlo dojít k opakované nevěře, jako se tomu stalo v minulosti. Tato pohrůžka byla dle stěžovatele bez dalšího způsobilá vyvolat důvodnou obavu ze způsobení zvlášť závažné újmy na stěžovatelových právech, tedy naplňovala znak skutkové podstaty trestného činu vydírání. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje, že dle rozhodovací praxe obstojí samostatně i výhružka v podobě negativní publicity rozvodového řízení, a to i v případě osob částečně veřejně působících.
6. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že podezřelý svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatou zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Podezřelý jako první sdělil, že je věc mediálně zajímavá a že by mohla zaujmout bulvární novináře. Právě proto dle svých slov byl ke kauze advokátní kanceláří přidělen. Následně pod pohrůžkou negativní medializace podezřelý vyslovil konkrétní požadavky na majetkové a finanční vyrovnání, které spočívalo v přenechání domu v hodnotě cca 30 milionů korun, doplacení hypotéky a placení výživného v řádu stovek tisíc korun měsíčně. Podezřelý tedy předmětnou hrozbou sledoval získání neoprávněného prospěchu. Při dalším jednání pak podezřelý zmiňoval i další hrozby, např. že stěžovatel bude obviněn z domácího násilí či znásilnění své manželky, které zčásti byly realizovány v té podobě, že o neexistujícím domácím násilí byl informován OSPOD i soud a podezřelý pak podal trestní oznámení vztahující se právě k domácímu násilí.
7. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu k právu na účinné vyšetřování a shrnuje, že povinnost státu vést účinné vyšetřování je dána i ve vztahu k právu na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Podle stěžovatele nelze jednání podezřelého bagatelizovat tak, jak to činí orgány činné v trestním řízení. Nelze pak podle stěžovatele souhlasit ani s tím, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily skutečnost, že stěžovatel je osoba veřejně činná, neboť právě tato skutečnost byla podezřelým použita v neprospěch stěžovatele a měla dopad výhružky na stěžovatele naopak posílit.
8. K porušení práva na účinné vyšetřování pak mělo dojít i tím, že policejní orgán nevyslechl manželku stěžovatele, která se dovolala práva nevypovídat proto, aby nezpůsobila trestní stíhání stěžovatele. To stěžovatel považuje za nesmyslné, neboť důvodem, pro který by ve smyslu §100 trestního řádu mohla vůbec odmítnout vypovídat k prověřované věci, je, že by způsobila sama sobě trestní stíhání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod, a to typicky práv osob v postavení obviněných (resp. podezřelých či obžalovaných). Jakkoli Ústavní soud dovodil svou pravomoc ve výjimečných případech - při ochraně práva poškozených na účinné vyšetřování - zasáhnout i v neprospěch těchto osob a dosáhnout znovuotevření trestní věci, která původně nedospěla do fáze obžaloby, je potřeba respektovat, že v souladu s čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, jakožto součást moci výkonné.
12. Ústavní soud (jakožto součást moci soudní) přitom není součástí soustavy státních zastupitelství, není státním zastupitelstvím instančně nadřazen, a proto zásadně nemůže do jejich činnosti zasahovat. Mimo jiné i proto Ústavní soud již dříve vyložil, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život.
13. Nejenže je možnost zásahu Ústavního soudu v neprospěch obviněných zásadně omezována co do práva, do kterého mělo být údajným trestným činem zasaženo, Ústavní soud zároveň limituje své zásahy na případy skutečně závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud nezajišťuje další instanční přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a nemůže jen z hlediska běžné zákonnosti nahrazovat jejich závěry, zda v určité věci došlo k trestnému činu, zda jej spáchala konkrétní osoba a zda se má vznést obžaloba, či má být věc řešena jiným způsobem.
14. Ve vztahu k nyní posuzované věci je předně potřeba poznamenat, že podstatou pohrůžky ze strany podezřelého, u níž orgány činné v trestním řízení řešily, zda šlo o pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku, bylo primárně zveřejnění informací ohledně shora označené smlouvy. Upozorňuje-li tedy stěžovatel okrajově i na zmínky podezřelého o znásilnění a domácím násilí, tak je ze stěžovatelem přiloženého přepisu rozhovoru mezi podezřelým a právní zástupkyní stěžovatele zřejmé, že tyto zmínky byly učiněny v poněkud jiném kontextu. Nahlášení domácího násilí soudu či jiným orgánům a podání trestního oznámení pak nemají s nyní řešeným podezřením z vydírání bezprostřední souvislost a stěžovatel se proti nim může bránit jinými cestami nežli ústavní stížností proti odložení nyní posuzované věci.
15. Vzhledem k uvedenému je pak Ústavní soud toho názoru, že posuzovaná věc nedosahuje z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatele takové intenzity, která by ve smyslu výše rozvedených úvah vyžadovala, aby Ústavní soud zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení a dosáhl znovuotevření trestní věci. Předmětné jednání nebylo způsobilé zvlášť závažně zasáhnout do soukromého či rodinného života stěžovatele, ostatně nakonec do něj přímo zasaženo nebylo vůbec, neboť tvrzené výhružky se nenaplnily.
16. Nadto, hlavní otázkou v posuzované věci bylo, jak už bylo zmíněno, zda pohrůžka medializací rozvodu, resp. předmětné smlouvy, představovala v podmínkách daného případu pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku. Nejde tedy o to, že by orgány činné v trestním řízení věc řádně nevyšetřily, neobjasnily skutkový stav, neprovedly potřebné důkazy (k tomu také viz dále) apod. Jádrem sporu je rozdílný náhled na výklad a aplikaci §175 trestního zákoníku, čímž se věc už poněkud vymyká z problematiky práva na účinné vyšetřování, jehož podstatou je "zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob", přičemž požadavek provést účinné vyšetřování "má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče" a negarantuje "žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci" (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1993/21 ze dne 26. 4. 2022). Pokud určité jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, žádná péče orgánů činných v trestním řízení (natožpak péče "náležitá") k odsouzení vést nemůže. Řešením, a to pouze řešením pro futuro, může v takovém případě být v souladu s čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny výhradně novela zákona.
17. Zde tedy orgány činné v trestním řízení s náležitou péčí postupovaly, toliko zaujaly jiný právní názor na kvalifikaci jednání podezřelého, než jaký zastává stěžovatel. Svůj názor přitom řádně a logicky odůvodnily a nelze jej považovat za jakkoli "extrémní". Se stěžovatelem lze do jisté míry souhlasit v tom, že samotná skutečnost, že je veřejně vystupující osobou, neznamená, že může být terčem výhružek zveřejňováním závažných citlivých informací o jeho osobním životě (když právě to, že je relativně známou osobou, k tvrzeným výhružkám údajně vedlo a dávalo by jim určitý smysl). Nicméně stěžovatelův status veřejné osoby byl jen jedním z argumentů orgánů činných v trestním řízení, které se primárně zabývaly povahou údajů, jejichž zveřejněním mělo být vyhrožováno, a to i ve světle principu ultima ratio.
18. Jde-li o námitku, že nebyla vyslechnuta tehdejší manželka stěžovatele, podle čl. 37 odst. 1 Listiny má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1993/21, "jde o zcela subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá". V tomto smyslu nemůže a nesmí být ve svém rozhodování omezován, či dokonce k svědecké výpovědi nucen. Argumentu stěžovatele, že by jeho manželka mohla odmítnout vypovídat k prověřované věci pouze tehdy, pokud by si výpovědí způsobila trestní stíhání sama sobě, tak nelze přisvědčit.
19. Stěžovatel se citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1993/21 sám dovolává s tím, že v souladu s ním je údajně porušením práva na účinné vyšetřování, pokud soudy neprovedly důkaz svědka, který se dovolal svého práva dle čl. 37 odst. 1 Listiny, resp. §100 odst. 2 trestního řádu. Podstatou věci, kterou daným nálezem Ústavní soud řešil, nicméně bylo, že orgány činné v trestním řízení vyšly z paušálního tvrzení o blízkém vztahu, aniž by se dostatečně zabývaly otázkou, zda zde takový vztah je, či nikoli. V této rovině ovšem stěžovatel žádnou argumentaci nepředložil. Možno pak dodat, že z ústavní stížnosti není ani zřejmé, k čemu by měl výslech jeho bývalé manželky sloužit, resp. co konkrétně nebylo v důsledku absence této výpovědi řádně objasněno či vyšetřeno.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu