ECLI:CZ:US:2022:4.US.2009.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2009/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 11 Tdo 154/2022-609 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2021 č. j. 1 To 75/2021-558, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 77 T 3/2019-529 stěžovatele uznal vinným ze spáchání pomoci k pokračujícímu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a za tento trestný čin mu uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku a §58 odst. 2 písm. b) [ve výroku o trestu je zjevně v důsledku písařského pochybení uvedeno nesprávně písm. d); v odůvodnění rozsudku je toto zákonné ustanovení citováno správně] a odst. 6 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle §84 trestního zákoníku současně vyslovil nad stěžovatelem dohled. Dále mu podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč, a podle §68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, aby stěžovatel zaplatil peněžitý trest ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně. Tohoto trestného činu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu roku 2016 do 29. 8. 2017 v Třinci a jeho okolí, s vědomím skutečnosti, že v České republice bez příslušného zákonného povolení není možno volně pěstovat rostliny konopí s vyšším obsahem než 0,3 % delta-9-tetrahydrokanabinolu (THC), jejich následným sklízením a sušením vyrábět konopnou drogu zvanou marihuana, využitelnou pro toxikomanii, ani s ní dále obchodovat či jinak nakládat, organizované skupině dalších osob samostatně trestně stíhaných, ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 32 T 8/2018, z nichž prokazatelně osobně znal minimálně Z. J. a P. Z., vědom si skutečnosti, že zákonným povolením nedisponuje, se zištným záměrem zvýšit obrat svého podnikání, prodal ucelený sortiment předmětů užívaných při nelegálním pěstování konopných rostlin ve vnitřních podmínkách a udílel související praktické rady. Tím napomáhal v uskutečnění záměru vytvářet ideální podmínky růstu rostlin konopí setého ve vnitřních podmínkách, určeného k nelegální výrobě konopné drogy zvané marihuana v řádovém množství několika desítek kilogramů za účelem jejího následného prodeje.
3. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání (v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu odnětí svobody), o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody (I. výrok.), za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině pomocí k pokračujícímu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku a §58 odst. 2 písm. b), odst. 6 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (II. výrok), a v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (III. výrok).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v hlavním líčení konaném dne 28. 4. 2021 učinil prohlášení viny podle §206c trestního řádu, které představovalo zásadní změnu jeho procesního stanoviska, jelikož v předchozích hlavních líčeních (konaných ve dnech 15. 10. 2019, 2. 12. 2019 a 15. 1. 2020) svou vinu popíral s tím, že na svou obhajobu uplatňoval řadu skutečností. Uvádí, že ke změně tohoto stanoviska byl motivován zejména dvěma skutečnostmi, přičemž tou první bylo samotné zavedení institutu prohlášení viny do právního řádu České republiky, jenž v době konání předchozích hlavních líčení ještě nebyl upraven, a mohl jej tak poprvé využít v podstatě až u hlavního líčení právě dne 28. 4. 2021, a tou druhou, neméně významnou, byl obsah poučení, jehož se mu dostalo od krajského soudu na počátku tohoto hlavního líčení a jemuž porozuměl tak, že změní-li své procesní stanovisko a prohlásí svou vinu, bude mu uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody. V této souvislosti dodává, že právě uvedené neznamená, že by neměl náhled na vytýkané jednání; v průběhu trestního řízení totiž opakovaně uvedl, že svého jednání upřímně lituje.
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že svou vinu tak prohlásil především z toho důvodu, že legitimně očekával, že v případě tohoto procesního postupu mu bude uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, což ostatně bylo i zjevně správné, když krajský soud mu skutečně takový trest odnětí svobody uložil. Dále vytýká krajskému soudu, že v rozporu s §206c odst. 3 trestního řádu nevyzval státní zástupkyni ke sdělení jejího stanoviska, takže ta se k prohlášení viny vyjádřila až v závěrečné řeči s tím, že navzdory tomu trvala na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Sdělila-li by však uvedené již v daném stanovisku, konstatuje, že pak by buď prohlášení viny neučinil, nebo by je sice učinil, avšak krajský soud by ho nemusel přijmout. Tvrdí, že v důsledku této procesní vady představuje rozsudek vrchního soudu tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, neboť tím vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a nově mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, čímž neústavně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces (sc. řádně vedené trestní řízení), jehož nedílnou součástí je i zásada legitimního očekávání a právní jistoty.
7. Má za to, že nelze akceptovat situaci, v níž krajský soud mu nejprve přislíbil uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem "výměnou" za prohlášení viny bez zjištění stanovisek ostatních stran, jež jsou tak sdělena až po prohlášení viny, které soud přijme a které pak stěžovatel nemůže odvolat ani napadnout opravným prostředkem. Vyjadřuje přesvědčení, že právě stanovisko státního zástupce (a případně poškozeného a zúčastněné osoby) hraje významnou roli v úvaze, zda stěžovatel na prohlášení viny setrvá, a jestliže ano, zda soud toto prohlášení přijme. Konečně stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že postupoval v rozporu s §259 odst. 1 trestního řádu, neboť v případě, že dospěl k závěru, že krajský soud řádným způsobem neprovedl a také nevyhodnotil samotné podmínky jeho předchozího protiprávního jednání, a provedl k důkazu celý trestní spis toho se týkající, z něhož vyvodil celou řadu závěrů v jeho neprospěch (na něž již nemohl zareagovat řádným opravným prostředkem), měl po částečném zrušení rozsudku krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody věc v tomto rozsahu vrátit danému soudu k dalšímu řízení, nikoli se "pasovat do role", která přísluší jen soudu prvního stupně.
8. Stěžovatel je dále přesvědčen, že Nejvyšší soud tím, že rozsudek krajského soudu na základě jeho dovolání nezrušil, zatížil své vlastní rozhodnutí věcnou nesprávností a nezákonností.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového náležitého posouzení plyne z ověření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Stěžovatel obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. K jeho výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, když by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Závěry obecných soudů ve stěžovatelově věci se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložený trest byl obecnými soudy (vrchním soudem a Nejvyšším soudem) řádně odůvodněn a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Vrchní soud stěžovateli uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za současné aplikace §58 odst. 2 písm. b) a §58 odst. 6 trestního zákoníku trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, tedy výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (jež činí osm až dvanáct let). Takto mimořádně snížený trest odnětí svobody, byť uložený jako nepodmíněný, nelze považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
15. Ústavní soud neshledal exces ani v závěrech Nejvyššího soudu, který se vypořádal se stěžovatelovými námitkami týkajícími se tzv. překvapivého rozhodnutí argumentací, podle které stěžovateli bylo zřejmé, že předmětem odvolacího řízení bude výrok o trestu rozsudku krajského soudu, a rovněž to, že může dojít ke změně rozhodnutí o uloženém trestu odnětí svobody potud, že mu bude uložen jako nepodmíněný. Veřejného zasedání u vrchního soudu se osobně účastnil jak stěžovatel, tak jeho obhájce, a stěžovatel měl možnost uplatnit své právo na obhajobu v plném rozsahu. Stěžovatel relevantně nepolemizuje ani s konstatováním, že krajský soud ho toliko seznámil s možností prohlásit vinu a s následným vlivem na případnou výši ukládaného trestu a možností použít nově vložený §58 odst. 2 trestního zákoníku, a následně jej poučil podle §206c odst. 1, 7 trestního řádu. Nešlo tedy o ujištění, že mu bude uložen trest podmíněný, který nebude moci být změněn ani v řízení o odvolání podaném v jeho neprospěch. O porušení zásady dvojinstančnosti řízení tedy nešlo.
16. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech také odkázat.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu