ECLI:CZ:US:2022:4.US.2095.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2095/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Renáty Balažkové, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem, sídlem Salmovská 1534/11, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 30 Co 147/2022-141 ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2022 č. j. 30 Co 147/2022-157, a s ní spojeném návrhu na zrušení §176 až 180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Doriano Trade s. r. o., sídlem Krakovská 1327/13, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. S ústavní stížností stěžovatelka podle §74 zákona o Ústavním soudu spojila návrh na zrušení §176 až 180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to pro rozpor těchto ustanovení s čl. 11 odst. 1 Listiny.
3. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, s odůvodněním, že by mohlo dojít k nezvratnému zásahu do jejích základních práv.
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 17. 2. 2022 č. j. 14 C 32/2022-33 zamítl žalobu na ochranu rušené držby, kterou se vedlejší účastnice domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se jejího dalšího vypuzení z nebytových prostor v blíže specifikované budově v Praze. Tyto prostory užívala vedlejší účastnice na základě Dohody o převedení práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy ze dne 5. 6. 2000 uzavřené dne 27. 7. 2013 (dále jen "nebytové prostory"). Dále obvodní soud zamítl návrh vedlejší účastnice, aby byla stěžovatelce uložena povinnost umožnit jí výkon práva nájmu těchto nebytových prostor (vše výrok I). Obvodní soud dále zamítl návrh na ustanovení opatrovníka vedlejší účastnici (výrok II), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit jednak stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč (výrok III), jednak České republice poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok IV). Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice není ve věci pasivně legitimována, neboť bar v nebytových prostorách provozuje obchodní společnost BUDGET PLANNERS s. r. o.
5. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením (ve spojení s opravným usnesením) změnil výrok I usnesení obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil splnit výše uvedené povinnosti, a to do tří dnů od právní moci usnesení, ve výroku IV je potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 890 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že poslední držba nájemního práva k nebytovým prostorám náležela vedlejší účastnici a že ji stěžovatelka z této držby dne 28. 1. 2022 ve smyslu §1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vypudila, když jí výkon nájemního práva svémocně překazila, a to tak, že po vylákání klíčů bar obsadila, převzala řízení jeho provozu, znemožnila osobám pověřeným jednat za vedlejší účastnici vstup do nebytových prostor, resp. nechala vyměnit zámky, aby zamezila přístupu osobám, které z pokynu vedlejší účastnice měly řízení provozu baru na starosti, a tento stav (stěžovatelka) dále udržuje. Tímto způsobem se rozhodla vymoci tvrzené postavení nové jednatelky vedlejší účastnice, aniž by tuto situaci řešila právními prostředky, přičemž spor o to, kdo je jednatelem vedlejší účastnice, si účastníci musí vyřešit v jiném soudním řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311) namítá, že napadené rozhodnutí je tzv. překvapivé, neboť městský soud nedal nijak najevo, že hodlá rozhodnout odlišně od obvodního soudu, který se s ohledem na svůj právní závěr nezabýval dalšími skutkovými otázkami, zejména tím, jaký stav byl "posledním pokojným", zda je držba rušena, jakým způsobem a v jaké intenzitě. Městský soud neprovedl žádné nové důkazy, které by jeho rozdílný postoj odůvodnily, a ona v tomto ohledu nebyla poučena.
7. Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovatelka také spatřuje v tom, že právní úprava řízení o žalobě z rušené držby neumožňuje přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu při změně okolností, resp. umožňuje pouze obranu prostřednictvím žaloby na ochranu vlastnického práva. Ta však není možná, neboť nikdo nesporuje držbu baru vedlejší účastnicí, sporná je osoba za ni jednající. Dokud nebudou rozhodnuty další soudní spory (kdo je jednatelem vedlejší účastnice - viz sub 5) a spory související, bude zde existovat napadené rozhodnutí, které vede k jejímu "odstřižení" coby "právoplatné vlastnice baru" od jejího majetku bez možnosti následné saturace v podobě náhrady škody. Až budou tato řízení skončena, bude zde existovat "neodstranitelné" rozhodnutí, které jí jako jednatelce a majoritní vlastnici baru bude ukládat nezasahovat do jeho provozu. Tyto spory budou probíhat několik let, přičemž jí bude znemožněno starat se o fungování svého baru, jehož závod je majetkovou hodnotou, takže údajně poslední pokojné držbě je na řadu let poskytována neomezená ochrana, která široce přesahuje ochranu vlastnického práva.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že poslední pokojná držba náležela jí, než byla na podzim z baru protiprávně "vyhozena", v důsledku zdravotní indispozice se nestihla v zákonné lhůtě bránit žalobou na ochranu držby, a namítá, že se tím městský soud nezabýval. V důsledku toho pak dospěl k nesprávnému rozhodnutí, které ji "vrhá na řadu let do neřešitelné situace", čímž dochází k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatelka zároveň upozorňuje na to, že usnesení na ochranu rušené držby má "definitivní povahu" a nelze je po právní moci (na rozdíl předběžného opatření, které se mu svým charakterem blíží) zrušit, dojde-li ke změně okolností, pro které je držba chráněna. Nesprávné má být i to, že nelze takové rozhodnutí, vydané v řízení, kde nejsou projednávány všechny podstatné skutečnosti, přezkoumat. Svou situaci považuje za "neřešitelnou", neboť si nenárokuje držbu ani vlastnictví baru, ale že tuto držbu nemůže rušit, protože je skutečnou jednatelkou a "koncovou" vlastnicí vedlejší účastnice. Absenci postupu umožňujícího zrušení napadeného usnesení považuje za protiústavní, a proto se domnívá, že by Ústavní soud měl vyzvat zákonodárce, aby tuto mezeru v právní úpravě doplnil o možnost přezkumu či zrušení vydaného rozhodnutí např. pro změnu okolností, jinak by měl sám §176 a násl. o. s. ř. zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je tzv. překvapivé, neboť městský soud nedal najevo (nepoučil ji), že hodlá rozhodnout odlišně od obvodního soudu, přičemž skutkový stav nebyl zjištěn v takovém rozsahu, aby bylo možné rozhodnout, konkrétně v tom ohledu, jaký stav byl skutečně "posledním pokojným", zda byla držba rušena, jakým způsobem a v jaké intenzitě.
13. Tzv. překvapivost rozhodnutí coby kvalifikovaná vada nespočívá v tom, že odvolací soud právně věc posoudí jinak, resp. s jiným výsledkem než soud prvního stupně, ale že v důsledku takového postupu dojde ke zkrácení účastníka řízení na jeho základních procesních právech skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, tak jak plynou z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Takovéto pochybení však nebylo zjištěno (a ani tvrzeno).
14. Z napadeného usnesení je patrno, že stěžovatelka měla možnost se vyjádřit jak k žalobě vedlejší účastnice, tak k jejímu odvolání, přičemž předmětem tohoto vyjádření nebyla jen otázka pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, na jejímž řešení je usnesení obvodního soudu postaveno, ale stěžovatelka v nich předestřela relevantní okolnosti své věci a svou právní argumentaci. Její skutková tvrzení jsou v podstatě shodná s tvrzeními vedlejší účastnice, rozdíl spočívá jen v jejich právním hodnocení. Dlužno dodat, že namítá-li stěžovatelka, že skutkový stav byl obvodním soudem zjištěn nedostatečně, pomíjí, že městský soud dokazování v podstatném rozsahu doplnil.
15. Stěžovatelka dále vytýká městskému soudu, že se nezabýval tím, jaký stav je "posledním pokojným", přičemž vyjadřuje přesvědčení, že poslední pokojná držba náležela jí, než z ní sama byla protiprávně vypuzena. Z odůvodnění napadeného usnesení však plyne, že městský soud vyšel z toho, že poslední držba nájemního práva k nebytovým prostorům náležela vedlejší účastnici, protože ta je užívala (a provozovala bar) bez účasti stěžovatelky od 25. 10. 2021 až do "rozhodného dne" 28. 1. 2022. Tvrzení stěžovatelky, že předtím byla sama z tržby vypuzena, není pro posouzení věci právně významná, ostatně sama stěžovatelka uvádí, že se proti tomuto vypuzení žalobou nebránila. Stejně tak není důvodná námitka, že se městský soud nezabýval tím, zda a jakým způsobem byla tato poslední pokojná držba práva rušena, neboť to je v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětleno.
16. Stěžovatelka dále poukazuje na bezvýchodnost své právní situace, způsobenou nemožností změny či zrušení usnesení na ochranu rušené držby, z čehož vyvozuje neústavnost příslušné procesní právní úpravy (§176 a násl. o. s. ř.). Ústavní soud však stěžovatelce ani v tomto ohledu přisvědčit nemůže. V řízení na ochranu rušené držby nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž poslednímu faktickému stavu; tato ochrana může trvat (jen) do doby, než budou právně upraveny poměry dotčených osob, zpravidla pravomocným rozhodnutím soudu o jejich subjektivních právech a povinnostech.
17. Tvrdí-li stěžovatelka, že napadené usnesení, které z důvodu údajného deficitu procesní úpravy nelze změnit či zrušit, nemá toliko dočasnou povahu, a to s ohledem na specifika posuzované věci (kdy spornou otázkou je, kdo za vedlejší účastnici jedná, a obrana prostřednictvím žaloby na ochranu vlastnického práva tak zde nepřipadá v úvahu), podle názoru Ústavního soudu i v nyní posuzované věci se stěžovatelka (jako údajně jediná oprávněná jednatelka vedlejší účastnice a její "koncová" většinová vlastnice) může (z tohoto titulu) domáhat ochrany u soudu vůči tomu, kdo do jejích práv neoprávněně zasahuje, což také činí, jak se v ústavní stížnosti uvádí. Právě v tomto řízení se budou posuzovat všechny "podstatné skutečnosti", jak stěžovatelka uvádí, což je v řízení na ochranu rušené držby vyloučeno [viz nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3474/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Uspěje-li v soudním sporu, bude jen na ní, jak právní poměry týkající se nebytových prostor (a baru) coby skutečná jednatelka vedlejší účastnice vyřeší. Napadené usnesení přitom nelze chápat tak, že by stěžovatelka "navždy" nemohla bar provozovat např. prostřednictvím jiné společnosti, jak vyvozuje, jen se "vlády" nad barem, který provozuje vedlejší účastnice, přesněji nad vedlejší účastnicí samotnou musí ujmout právní cestou, a nikoliv narušením "pokojného stavu" (tj. faktickým jednáním, které je v rozporu s právem). Pro úplnost možno dodat, že stěžovatelka sice namítá nemožnost změny napadeného rozhodnutí z důvodu změny rozhodných okolností, žádné takové však neuvádí.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Návrh na zrušení §§176 až 180 o. s. ř. jako návrh akcesorický sdílí osud meritorně "neprojednatelné" ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
20. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně poté, co návrh obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu