ECLI:CZ:US:2022:4.US.2108.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2108/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Smitky, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2022 č. j. 5 As 352/2021-69 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2021 č. j. 77 A 17/2021-249, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1. Úřadu městského obvodu Plzeň 3, sídlem sady Pětatřicátníků 72/9, Plzeň, 2. Bc. Martina Obyta, 3. Mgr. Petry Obytové, 4. Mgr. Barbory Smitkové, 5. Jaroslava Pajera, 6. Marie Pajerové, 7. Ing. Jana Smitky, 8. obchodní společnosti HURPEZ spol. s r. o., sídlem Chvojová 72/1, Plzeň, 9. Stanislavy Holbové, 10. Společenství vlastníků Chvojová 132/5, Plzeň, sídlem Chvojová 132/5, Plzeň, a 11. Ing. Lukáše Bebra, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je spoluvlastníkem pozemku parc. č. X1, pro k. ú. Doudlevce, obec Plzeň, jehož součástí je stavba č. p. X2, rodinný dům. Tato nemovitost přímo sousedí s pozemkem parc. č. X3, na kterém podle názoru stěžovatele 8. vedlejší účastník (dále též "stavebník") vystavěl stavbu, která v rozporu s požadavky zákona nebyla povolena ani umístěna. První vedlejší účastník (dále také "stavební úřad") povolil podle stěžovatele pouze stavební úpravy a nástavbu podlaží na původní jednopodlažní stavbě. Stavebník však podle stěžovatele původní stavbu zboural a postavil zcela novou stavbu, aniž by disponoval příslušnými veřejnoprávními povoleními, pročež stěžovatel má za to, že stavební úřad měl zahájit se stavebníkem řízení o odstranění celé stavby. Vzhledem k tomu, že to stavební úřad neučinil, podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nezahájení řízení o odstranění stavby nacházející se na pozemku parc. č. X3 v k. ú. Doudlevce z moci úřední.
3. Žalobu stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud shledal, že stavebník disponuje územním rozhodnutím a (několika) na něj navazujícími povoleními, které definují současný stav věci. Na základě těchto rozhodnutí byl stavebník oprávněn provést konkrétní (v nich definované) stavební úpravy a následně také změny stavby, přičemž tato pravomocná rozhodnutí nelze "obcházet" podáním zásahové žaloby. Argumentoval-li stěžovatel tím, že tato povolení neopravňovala stavebníka původní stavbu zbourat, měl primárně brojit proti těmto povolením, a to přímo ve správním řízení, jejichž výsledkem tato rozhodnutí byla, příp. žalobou proti rozhodnutí podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Vydaná pravomocná povolení totiž nelze bez dalšího pominout (nerespektovat) a v řízení o zásahové žalobě de facto tato povolení - jejich obsah ve vztahu k postupu stavebníka - přezkoumávat. V opačném případě by totiž došlo k popření zásady subsidiarity zásahové žaloby. Má-li stěžovatel za to, že ho správní orgány nesprávně jako účastníka předmětných řízení opomenuly, resp. že jeho odvolání jako nepřípustné nesprávně zamítly, může, resp. mohl se v případě, že byla jeho práva skutečně dotčena, proti rozhodnutí o odvolání bránit žalobou podle §65 s. ř. s. Dlužno také připomenout, že stavební úřad vede ohledně sporné stavby dvě řízení o nařízení odstranění stavby, resp. jejích nepovolených změn [1. o nástavbu 4. nadzemního podlaží (dále jen "NP"), rozšíření 1. PP a anglický dvorek v chodníku a 2. o sjednocení půdorysných rozměrů 1. NP s 2. NP, dispoziční změny v 1. PP a 1. NP a nahrazení původně navrženého autovýtahu vyklápěcí hydraulickou plošinou], v nichž stavebník požádal o vydání dodatečných povolení, proto byla obě řízení přerušena. Stěžovatel přitom setrvale brojí zejména vůči tomu, že bude v důsledku celkové výšky stavby (počtu nadzemních podlaží) narušena jeho pohoda bydlení. Námitky týkající se narušení jeho pohody bydlení (resp. zásahů do soukromí) tak má možnost uvést právě v těchto řízeních. K některým námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatoval, že nebyly uplatněny v žalobě u krajského soudu, a tudíž jde o námitky opožděné, kterými se nemůže věcně zabývat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že stavební úřad se nelegální výstavbou předmětné stavby zpočátku odmítl zabývat, avšak následně začal tvrdit, že stavbu bytového domu zpětně veřejnoprávně povolil, tedy zpětně legalizoval. Krajský soud a Nejvyšší správní soud se uvedeným problémem odmítly zabývat. Podle stěžovatele ale není spravedlivé ignorovat zjevné a evidentní nezákonné jednání stavebníka a stavebního úřadu. Nezákonná jednání a rozhodnutí vydaná na počátku výstavby v dané věci mají vliv na nezákonnost veškerého dalšího postupu ve věci a musí být brány v potaz, a nikoli posuzovány právně formalisticky a odděleně. Podle stěžovatele musí převážit základní právní zásada ex iniuria ius non oritur, tedy že z bezpráví právo vzejít nemůže.
6. V dané věci lze vysledovat dva základní okruhy bezpráví, kdy je stavebníkovi - profesionálnímu developerovi, tolerováno a aprobováno zjevně nezákonné jednání mimo jiné na úkor sousedů "černé" stavby. Jednak je tolerováno, že stavebník uvedenou přestavbu nezahájil v době platnosti stavebního povolení k uvedené přestavbě, přičemž po upozornění sousedů zpětně zřejmě zfalšoval stavební deník tak, aby vytvořil pozměněný důkaz, kterým chtěl dodatečně prokázat opak, a zadruhé je tolerováno, že stavebník požádal o přestavbu stavby, avšak veřejnoprávní povolení překročil, původní stavbu, kterou měl přestavět, kompletně odstranil a na jejím místě vybudoval novostavbu bytového domu bez příslušného veřejnoprávního povolení a vedení řízení s jeho účastníky, kterým by stěžovatel nepochybně byl. Tolerance nezákonného jednání stavebníka stavebním úřadem nejenže poškozuje stěžovatele, ale co je důležitější, zvýhodňuje nepoctivého stavebníka oproti stavebníkovi poctivému. Privileguje developera, který staví tzv. na sílu, nerespektuje vydaná veřejnoprávní povolení a neváhá zřejmě falšovat stavební deník jako důkazní prostředek, oproti developerovi, který nejprve získá veškerá stavební povolení a až následně zahájí výstavbu, kterou provede v souladu s danými povoleními, při respektování práv a oprávněných zájmů dotčených účastníků. Podle názoru stěžovatele nemá veřejné právo chránit nepoctivé developery a veřejná moc nemá "přivírat oči" nad jejich prohřešky jen proto, že dosáhnutí spravedlivého řešení situace se jeví jako složitější než ignorace vzniklého problému. Především pak už vůbec nemá veřejné právo chránit nepoctivé developery na úkor práv třetích osob.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)).
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Takové pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze polemizuje s důsledně odůvodněnými právními závěry správních soudů (sub 4), které nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
12. Na klíčovém závěru Nejvyššího správního soudu, že na základě pravomocných rozhodnutí byl stavebník oprávněn provést konkrétní (v nich definované) stavební úpravy a následně také změny stavby, přičemž tato pravomocná rozhodnutí nelze "obcházet" podáním zásahové žaloby, a že stěžovatel měl či má další procesní prostředky k ochraně svých práv, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Na tomto místě možno připomenout právní závěr rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, podle kterého pro důvodnost zásahové žaloby spočívající v nezahájení řízení o odstranění stavby "nesmí existovat žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem". Jak ústavně konformně vysvětlil Nejvyšší správní soud v posuzované věci, stěžovatel tuto jinou možnost měl. Při zohlednění tohoto klíčového závěru jsou pak další námitky a tvrzení stěžovatele (např. údajné zfalšování stavebního deníku stavebníkem) z ústavněprávního hlediska bezpředmětné.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu