ECLI:CZ:US:2022:4.US.2112.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2112/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., t. č. ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem, sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2022 č. j. 1 To 34/2022-117, usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. února 2022 č. j. 3 PP 27/2021-92, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2012 č. j. 5 To 25/2012-793 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 7/2011-636, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Opavě, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Opavě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka též žádá, aby byla neprodleně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody.
3. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka vykonává trest odnětí svobody v délce trvání třinácti let, který jí byl uložen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud - pobočka v Olomouci") ve spojení s napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu, kterého se dopustila tak, že v prosinci roku 2010 napadla po předchozím požití alkoholických nápojů svého druha nožem, přičemž útok směřovala do levé části hrudníku. Poškozenému tak způsobila zranění, které si vyžádalo ošetření v lokální anestezii. K závažnějšímu následku nedošlo především proto, že nůž při jednom z úderů zasáhl tuhou tkáň (nejspíše kost), avšak s ohledem na povahu zbraně, na vyšší sílu úderů a jejich opakování na hrudník poškozeného, musela být stěžovatelka srozuměna s tím, že poškozenému mohla způsobit zranění ohrožující jeho život. Stěžovatelce bylo v uvedeném řízení uloženo též ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka pro Zlínský kraj, byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka neuvádí, zda v uvedeném řízení o vině a trestu podala dovolání, resp. s jakým výsledkem.
4. Stěžovatelka nyní napadá též usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") č. j. 3 PP 27/2021-92, kterým byla zamítnuta její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, které jí byly uloženy nyní napadenými rozhodnutími popsanými v předchozím bodě a Okresním soudem ve Vsetíně ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. 3 T 273/2008 ve výměře 198 dnů. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky není naplněna zákonná podmínka prognózy vedení řádného života po případném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť s ohledem na její trestní minulost (8 záznamů v opisu rejstříku trestů) a páchání trestné činnosti i v době, kdy ve zkušební době podmíněného propuštění spáchala zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu, existuje zvýšené riziko recidivy, a není tak zaručena ochrana společnosti.
5. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, na jejímž základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodl tak, že usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že žádost stěžovatelky podle §88 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a contrario zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že byla odsouzena bez věrohodného důkazu. Poškozený měl v době skutku vypito 16 piv a 8 "velkých panáků" a v tomto stavu oznámil telefonátem na záchrannou službu, že se ho stěžovatelka (jeho družka) pokusila zabít, mluvil však zmateně a nesrozumitelně. Následně po svém vystřízlivění svou výpověď odvolal s tím, že trpí schizofrenií a má nutkání k sebepoškozování. Stěžovatelka se k činu nikdy nedoznala a vždy tvrdila, že je nevinná. Soudy nadto zpochybnily duševní chorobu poškozeného, ačkoliv ta byla stanovena hned několikrát v různých zdravotnických zařízeních. Poškozený si bodnořezné poranění způsobil sám, neboť to vyplývá z podstaty jeho duševní choroby. K výpovědi poškozeného však soudy nepřihlédly. Tímto postupem v řízení o vině a trestu došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
7. Vůči napadeným rozhodnutím o zamítnutí žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pak stěžovatelka namítá nerespektování nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411). Stěžovatelka tak nesouhlasí s tím, že při posouzení zákonné podmínky prognózy řádného života soudy zohledňovaly výhradně její trestní minulost a v podstatě dospěly k závěru, že podmíněné propuštění je v jejím případě vyloučeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 21. 3. 2012 č. j. 5 To 25/2012-793 a rozsudku krajského soudu - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2011 č. j. 29 T 7/2011 podána zjevně opožděně.
9. V části směřující proti usnesení okresního soudu č. j. 3 PP 27/2021-92 a usnesení krajského soudu č. j. 1 To 34/2022-117 byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána tato napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání této části ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/2001, ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09 nebo ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnout o podmíněném propuštění je možností, a nikoli povinností, a posuzování účelnosti jeho využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Jinak řečeno, neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není podmíněné propuštění právem, nýbrž dobrodiním. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení, a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 nebo nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií pro podmíněné propuštění je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy (viz usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2479/19).
12. V posuzované věci stěžovatelka zpochybňuje závěry okresního soudu a krajského soudu, které zamítly její žádost o podmíněné propuštění s odůvodněním, že nebyla naplněna podmínka prognózy vedení řádného života. Stěžovatelka brojí proti argumentaci, která údajně vycházela toliko z její bohaté trestní minulosti, čímž se soudy měly dopustit tzv. dvojího přičítání, které je však zapovězeno. S touto argumentací stěžovatelky však nelze souhlasit.
13. Ústavní soud v obecné rovině konstantně judikuje, že zohlednění trestní minulosti je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění, se zohledněním subjektivních příčin jeho předchozí trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval vývojem jeho chování po spáchání trestné činnosti a reálným zvážením rizika recidivy, k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy, zvláště pak velmi podrobně krajský soud, rozvedly, v čem spočívají rizika podmíněného propuštění ve stěžovatelčině případě. Ústavní soud je tedy pro přehlednost stručně zrekapituluje. Stěžovatelka má celkem 8 záznamů v opisu rejstříku trestů, přičemž páchaná trestná činnost postupně nabírala na závažnosti, což ilustruje stávající výkon trestu odnětí svobody, kde se stěžovatelka nachází pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy. Zpočátku byly stěžovatelce ukládány alternativní tresty, které se však minuly účinkem, neboť stěžovatelka i nadále pokračovala v páchání úmyslné trestné činnosti. Před nástupem do stávajícího výkonu trestu odnětí svobody se stěžovatelka nacházela ve zkušební době podmíněného propuštění, což však nezabránilo tomu, aby se v řádu měsíců následujících po jejím podmíněném propuštění dopustila zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, jímž byla uznána vinnou a pro nějž nyní vykonává trest odnětí svobody. Nadto stěžovatelka ve své žádosti o podmíněné propuštění neuvedla žádné záruky, které by mohly skýtat určitý prostor pro pozitivní prognózu vedení řádného života. Jde zejména o informace, kde by stěžovatelka měla trvalé bydliště (neboť nyní je místem trvalého pobytu na úřadě) či zda může doložit nějaký příslib zaměstnání po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť se nachází v produktivním věku. Ústavní soud v souladu se shora uvedenými ústavněprávními východisky aprobuje závěry uvedené v napadených usneseních, v nichž soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily, proč u stěžovatelky nelze vnímat prognózu vedení řádného života pozitivně. Ústavní soud proto neshledal porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 40 odst. 5 Listiny.
14. Ústavní soud na základě uvedeného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu - pobočky v Olomouci a usnesení vrchního soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání; v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu