ECLI:CZ:US:2022:4.US.2143.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2143/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Skleničky, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2022 č. j. 2 Cmo 34/2022-93 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 47 Cm 49/2021-68, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména práva na spravedlivý proces (sc. na řádný proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala po stěžovateli splnění jeho směnečné povinnosti. Po zrušení směnečného platebního rozkazu a provedeném dokazování městský soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit částku 28 981 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že směnka předložená vedlejší účastnicí je směnkou platnou, stěžovatel se jí zavázal zaplatit obchodní společnosti KCP Invest, a. s., směnečný peníz ve výši 28 981 Kč a záznamem na jejím rubu byla směnka převedena na vedlejší účastnici. Městský soud sice nesouhlasil s názorem vedlejší účastnice, že by proti ní stěžovatel neměl mít možnost vznášet kauzální námitky, neboť ze směnečné listiny jasně vyplývá, že ta se vztahuje k zajištění plnění plynoucího z úvěrového vztahu, nicméně bylo na stěžovateli, jako osobě ze směnky žalované, aby se tvrzené směnečné povinnosti bránil, a to jak námitkami kauzálními, tak případně námitkami nesprávného doplnění blankosměnky. Tvrdil-li stěžovatel v této souvislosti, že smluvní pokuty představující žalovanou částku účtovanou penalizačními fakturami, jsou neoprávněné, neposkytl soudu i přes jeho poučení žádné skutkové tvrzení o tom, jaké smluvní podmínky byly sjednány pro vznik práva na smluvní pokutu, jakož i o tom, že tyto podmínky podle názoru stěžovatele nenastaly. K tomu ještě městský soud dodal, že byly-li by všechny závazky ze smlouvy o úvěru, k němuž plnila předmětná směnka zajišťující funkci, ještě před zahájením řízení splněny - podle tvrzení stěžovatele - byla by zároveň nelogická jeho snaha o smírné řešení sporu. Z uvedeného lze podle městského soudu usuzovat, aniž by to bylo pro právní hodnocení věci podstatné, že předmětná směnka stále zajišťuje splnění závazku stěžovatele z úvěru, který doposud nebyl splněn. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel již podstatnou část úvěru skutečně splatil, což bylo v řízení dostatečně prokázáno, a proto městský soud neshledal za potřebné k tomu provádět další důkazy.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením provedeným městským soudem. Ke stěžovatelově argumentaci zejména zdůraznil, že byla-li podle něj do blankosměnky nesprávně doplněna směnečná suma, tedy že ve své podstatě byly stěžovateli neoprávněně účtovány smluvní pokuty, pak stěžovatel - vzdor poučení městským soudem - toto své tvrzení nikterak nedoložil, a proto městský soud správně uzavřel, že předmětná směnka zajišťuje plnění závazků stěžovatele z úvěrového vztahu, které doposud nebyly splněny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Obecné soudy podle stěžovatele nezohlednily, že vedlejší účastnice mu zabránila ve smírném vyřešení sporu, když odmítla předložit kopii směnky a souvisejících dokumentů, na základě nichž k vyplnění směnky přistoupila a trvala na tom, že se s nimi může seznámit v jejím sídle. Za takové situace stěžovatel shledává nemravným, že mu byla uložena povinnost hradit vedlejší účastníci náklady řízení, protože to nebyl on, kdo soudní spor zavinil. Stěžovatel se domnívá, že celý úvěr již splatil a k vyplnění blankosměnky tak muselo dojít v rozporu s příslušnými dokumenty, proto vedlejší účastnice nebyla oprávněna vyplnit datum splatnosti a výši směnečné sumy. Naopak soudy podle stěžovatele postupovaly přehnaně formalisticky, když se vůbec nezabývaly tím, zda blankosměnka byla vyplněna v souladu s příslušnou smlouvou a zda mu byla předložena k proplacení. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnice využila formalistického výkladu zákona, který taxativně vymezuje možnosti procesní obrany, které stěžovatel mohl uplatnit v řízení před obecnými soudy, čímž mu procesní obranu znemožnila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na judikaturní závěry Ústavního soudu o hodnocení vznesených kauzálních námitek obecnými soudy ve směnečných vztazích [srov. k tomu nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) a na něj navazující nález ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/11 (N 12/68 SbNU 177), které byly podkladem pro další judikaturu Ústavního soudu]. Jak ovšem vyplynulo ze shora uvedené rekapitulace, stěžovatel jako směnečný dlužník (resp. směnečný rukojmí) v postavení spotřebitele nebyl, naopak směnka byla použita jako zajišťující nástroj pro úvěry plynoucí ze stěžovatelova podnikání.
8. Stěžovatelovu námitku, že nevidí jediný důvod, proč by se s předmětnou směnkou, respektive s podklady, které vedly k jejímu vyplnění, jezdil seznamovat přes půl republiky (navíc v době pandemické situace) do sídla vedlejší účastnice, neshledal Ústavní soud opodstatněnou, přičemž lze uzavřít (což lze dovodit i z odůvodnění napadených rozsudků), že to byl stěžovatel, kdo se dobrovolně vzdal možné kvalifikované obrany proti žalobě vedlejší účastnice, když žádné jiné relevantní námitky ani v řízení před obecnými soudy nepřednesl a přesvědčivou věcnou argumentaci - natož pak ústavněprávní povahy - nepřináší ani v ústavní stížnosti. Je-li jeho argumentace založena na domněnce, že doplnění směnečné sumy a data splatnosti do blankosměnky a její uplatnění v soudním řízení neodpovídá závazkům z předmětného úvěru, který má být podle něj již splacen, nejde o argumenty s ústavněprávní relevancí. Nadto je podle Ústavního soudu případná poznámka městského soudu, že kdyby si byl stěžovatel do té míry jistý, že vedlejší účastnici již nic nedluží, pak by svoji obranu s největší pravděpodobností nekoncipoval jako zmaření šance na smírné urovnání sporu.
9. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu