ECLI:CZ:US:2022:4.US.2193.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2193/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 30 Cdo 946/2022-639 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 13 Co 72/2021-454 ve znění usnesení ze dne 25. srpna 2021 č. j. 13 Co 72/2021-459, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2020 č. j. 17 C 2/2015-414 uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli uhradila částku 55 000 Kč s příslušenstvím, jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (výrok I), co do částky 272 602,13 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady škody ve výši 43 102,13 Kč podle §31 téhož zákona a "zbývající části" přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 229 500 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), že stěžovatel je povinen uhradit České republice na účet obvodního soudu na nákladech řízení státu částku 3 476 Kč (výrok IV) a že vedlejší účastnice je povinna uhradit České republice na účet obvodního soudu na nákladech řízení státu částku 4 080 Kč (výrok V).
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve (vyhovujícím) výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 55 000 Kč s příslušenstvím zamítá, v (zamítavém) výroku II ho co do částky 43 102,13 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 300 Kč (výrok II). V záhlaví označeným usnesením městský soud doplnil svůj rozsudek o výrok III, kterým stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady řízení. Výrok II v části, kterou obvodní soud zamítl žalobu co do částky 229 500 Kč s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Dospěl totiž k závěru, že dovolání, směřuje-li proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku týkajícím se náhrady škody ve výši 43 102,13 Kč s příslušenstvím, je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jde-li o zbývající nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť na řešení právní otázky, kterou mu stěžovatel předložil, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá, a směřuje-li proti rozhodnutí o nákladech řízení, je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K tomu doplnil, že nepřihlédl ke stěžovatelovu podání ze dne 24. 1. 2022, neboť v něm měnil vymezení důvodu podaného dovolání a rozsahu, ve kterém je rozhodnutí městského soudu napadáno. Učinil tak s odůvodněním, že lhůta stanovená v §242 odst. 4 o. s. ř. stěžovateli uplynula dne 8. 11. 2021.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že ústavněprávní argumentaci obsaženou v podání ze dne 24. 1. 2022 nelze podřadit pod změnu důvodu podaného dovolání, ani rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno. Uvedené podání odkazuje na ustálenou judikaturní praxi Ústavního soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, přičemž tato argumentace navazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, které se dovolával již ve svém podání ze dne 10. 9. 2021.
6. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., který byl postaven na tom, že se městský soud otázkou vlastního zadostiučinění nezabýval, neboť jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že mezi nemajetkovou újmou a trestním stíháním jeho osoby není dán vztah příčinné souvislosti. Podle stěžovatele je přípustnost dovolání bezpochyby dána, neboť v něm citovaná rozhodnutí nejvyšších soudních instancí řeší zásadní právní otázky související s přiznáním nároků z nemajetkové újmy, včetně kauzálního nexu.
7. Stěžovatel jako neústavní odmítá i aplikaci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšším soudem, odvolávaje se na nález ze dne 7. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 809/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přitom zdůrazňuje, že snížil původně uplatněný nárok z nemajetkové újmy ve výši 284 500 Kč na mu obvodním soudem přiznaných 55 000 Kč, a dále upozorňuje, že Nejvyšším soudem uvedený výrok na náhradu škody ve výši 43 102,13 Kč nebyl předmětem žádného z výroků obvodního soudu a předmětem úvah městského soudu se stal až v bodě 26 (správně "22") napadeného rozsudku. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje nález (správně "usnesení") Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2020 (správně "16. 6. 2020") sp. zn. IV. ÚS 311/20, má však za to, že na posuzovanou věc dopadají právní závěry, které vyslovil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 13. 10. 2011, číslo stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10, a tudíž by se Ústavní soud měl vypořádat i s jeho argumentací obsaženou v odvolání i dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici.
9. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výroku I rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 43 102,13 Kč, jde o opožděný návrh. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozhodnutí nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (k tomu viz sub 11 až 13), o čemž byl stěžovatel výslovně městským soudem poučen v napadeném rozsudku, mohl podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno nepochybně před datem 10. 9. 2021, kdy bylo sepsáno i podáno v této věci dovolání, a ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána až dne 10. 8. 2022. Z toho plyne, že se tak zjevně stalo po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, stěžovatel namítá, že aplikace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soudem zakládá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž se dovolává nálezu sp. zn. I. ÚS 809/19. V něm se však Ústavní soud vyslovil k procesně odlišné situaci, kdy v pořadí první dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud meritorně projednal, avšak druhé odmítl jako nepřípustné s tím, že v dané věci bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, kdy navíc byli stěžovatelé poučeni odvolacím soudem, že dovolání mohou podat, přičemž dospěl k závěru, že takový postup nese znaky libovůle a nepředvídatelnosti.
12. Oproti tomu v nyní posuzované věci na jakoukoliv nepředvídatelnost postupu Nejvyššího soudu usuzovat nelze. Stěžovat v soudním řízení uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 43 102,13 Kč, obvodní soud v této části žalobu zamítl (viz bod 37 rozsudku), byť tak učinil výrokem zahrnujícím i část stěžovatelem uplatňovaného přiměřeného zadostiučinění, stěžovatel tento výrok odvoláním napadl jen co do této výše (tj. co do nároku na náhradu škody) a městský soud v této části (tj. co do této částky) rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Z uvedeného plyne, že bylo zřejmé, jak bylo o nároku stěžovatele na náhradu škody soudy nižších stupňů rozhodnuto, a také, že v tomto rozsahu je dovolání tzv. objektivně nepřípustné (viz sub 13 poučení městským soudem).
13. K tomu dlužno dodat, že stěžovatelův poukaz na výše uvedený rozsudek Evropského soudu pro lidská práva není případný, neboť stěžovatel byl o tom, že v této části není dovolání přípustné, městským soudem poučen, přičemž poučení bylo správné, resp. odpovídalo ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a k ní se vážící judikatuře Ústavního soudu, týkající se přípustnosti dovolání v těch případech, kde předmětem řízení byla částka složená z několika samostatných nároků. Po stěžovateli tudíž nebylo v nynější věci nikterak požadováno, aby si sám vyhodnocoval, jaké úvahy Nejvyšší soud k podanému dovolání přijme (natož aby mu pak bylo přičteno k tíži, že v dobré víře, avšak chybně uplatnil některý z dovolacích důvodů), jak tomu bylo ve věci řešené Evropským soudem pro lidská práva.
14. Jde-li o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., což zdůvodňuje tak, že v dovolání citovaná rozhodnutí řeší zásadní právní otázky související s přiznáním nároků z imateriální újmy včetně kauzálního nexu. Současně Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho podáním ze dne 24. 1. 2022, s tím, že ústavněprávní argumentaci nelze podřadit pod změnu důvodu podaného dovolání ani rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno.
15. Jak patrno z přiloženého dovolání, stěžovatel v úvodu dovolání jako předpoklad jeho přípustnosti uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně (bod 7), na dalším místě (bod 13) pak uvedl jen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda by se mu mělo dostat satisfakce z hlediska "obecné slušnosti", a dodal, že v tom spočívá nesprávné právní posouzení věci, které zakládá relevantní důvod (§241 odst. 1 o. s. ř.).
16. Již Nejvyšší soud však stěžovatele upozornil, že zamítnutí žaloby spočívá na závěru, že mezi nemajetkovou újmou a trestním stíháním není v posuzované věci dán vztah příčinné souvislosti. Vzhledem k uvedenému závěru městského soudu bylo povinností stěžovatele řádně formulovat právní otázku a na tomto základě mohl následně namítat nesprávné právní posouzení městským soudem, současně vyložit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). V návaznosti na to mohl označit judikaturu dovolacího soudu, se kterou by mělo podle něj toto právní posouzení kolidovat (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Stěžovatelem vznesená námitka, tj. že by se mu mělo dostat satisfakce z hlediska obecné slušnosti, se míjí s důvodem, na němž je zamítnutí žaloby postaveno, a nepřiléhavé jsou tak i stěžovatelovy judikaturní odkazy, které se k této námitce vážou. Jinak řečeno, Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytkl, když dovolání meritorně neprojednal, domáhal-li se v něm stěžovatel vyřešení irelevantní právní otázky. Požadavku stěžovatele, aby Ústavní soud přezkoumal právní závěry rozsudku městského soudu týkající se (ne)existence příčinné souvislosti, nelze vyhovět, neboť za dané situace by tak musel učinit namísto Nejvyššího soudu, a takový postup by byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce, že Nejvyšší soud měl přihlédnout k podání ze dne 24. 1. 2022 (odkazujícího "na ustálenou judikaturní praxi Ústavního soudu, od které se odvolací soud odchýlil při svém rozhodování"). Podle judikatury Ústavního soudu je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,
není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)], nicméně i v takovém případě je nezbytné, aby tak učinil "stanoveným postupem", což mj. znamená za dodržení lhůt a formálních náležitostí upravených zákonem (§240 a 241a, §241b odst. 3 a §242 odst. 4 o. s. ř.), pouze s tím rozdílem, že namísto ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit (ve smyslu §237 o. s. r.), označí rozhodovací praxi Ústavního soudu.
18. Uvedené podání žádnou "novou" právní otázku nevymezuje, obsahuje pouze odkaz na několik judikátů Ústavního soudu (a citaci z nich). I kdyby to bylo možné považovat za uvedení, resp. doplnění toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., další zákonem stanovené podmínky toto podání samostatně ani ve spojení s předtím podaným dovoláním nesplňuje.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Na doplnění možno uvést, že vzhledem k tomu, že toto podání bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (viz i §240 ve spojení s §241b odst. 3 větou první o. s. ř.), mohlo mít toto podání pro Nejvyšší soud toliko informativní povahu (o rozhodování Ústavního soudu). Nejvyššímu soudu tak nelze vytknout, že k němu nepřihlédl, neboť k doplnění dovolání nedošlo v souladu se zákonem. A při svém rozhodování nemohl zohlednit judikaturu, na kterou je v něm poukazováno, neboť se dovoláním meritorně nezabýval, resp. zabývat nemohl, a to z výše uvedeného důvodu.
21. V části vymezené sub 9 Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě, a proto ji rovněž mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu