ECLI:CZ:US:2022:4.US.2204.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2204/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Rusnokem, advokátem se sídlem Narcisová 2850/2, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 61 Tmo 11/2022, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora specifikované usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, neboť jím dle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva být trestně stíhán vazebně jen ze zákonných důvodů a po zákonem stanovenou dobu podle čl. 8 odst. 5 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje
3. Stížnostní soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl stížnost stěžovatele jakožto obviněného mladistvého proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 32 Nt 4002/2022 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž obvodní soud podle §72 odst. 1, odst. 2 trestního řádu k návrhu státní zástupkyně i nadále ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, a podle §47 odst. 1, odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), prodloužil vazbu mladistvého o další tři měsíce.
4. Stížnost proti usnesení obvodního soudu stěžovatel odůvodnil tím, že doposud obvodní soud i městský soud odmítaly nabídku složení peněžité záruky dle §73a trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, toliko z formálních důvodů, přičemž dne 7. 7. 2022 písemně jeho matka navrhla peněžitou záruku za další chování stěžovatele ve výši 350 000 Kč, které současně převedla na účet obvodního soudu. Stěžovatel také dal městskému soudu ke zvážení, zda je ve vztahu k nejzávažnějšímu skutku, tj. pobodání poškozeného B. (jedná se o pseudonym), vůbec splněna podmínka důvodnosti trestního stíhání, když tento poškozený na tipovacím albu identifikoval jiného obviněného než stěžovatele.
5. Městský soud žádné pochybení v usnesení obvodního soudu neshledal. Ohledně námitky nedůvodnosti trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže proti poškozenému B. připomněl, že již v předcházejícím řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby konstatoval, že důvodnost podezření vůči stěžovateli nebyla založena jen na základě výpovědi svědka C. (jedná se o pseudonym), ale rovněž na základě výpovědi poškozeného B. a na základě výpovědi poškozeného D. (jedná se o pseudonym), vůči němuž se měl stěžovatel s nožem v ruce domáhat vydání peněžní hotovosti asi půl hodiny poté, přičemž tento poškozený se s poškozenými prvním skutkem nezná, přesto vypověděl, že právě stěžovatel proti němu použil nůž. Co se týče vazebního důvodu, městský soud rovněž zopakoval ve shodě se svým dřívějším názorem, že stěžovatel ani jeho příbuzní, kteří za něj nabídli záruku, nemají náhled na nebezpečnost jeho jednání, stěžovatel si nevzal ponaučení z nahrazení vazby dohledem probačního úředníka v jiné trestní věci a nezapůsobilo na něj dříve uložené výchovné opatření. Stran nabídky peněžité záruky městský soud dospěl k závěru, že jí nelze nahradit obavu z případného opakování trestné činnosti, přičemž sama skutečnost složení peněžité záruky na účet soudu nemůže nic na věci změnit, neboť nabídka učiněná u předchozího vazebního zasedání ze strany matky byla zcela neurčitá a neumožnila obvodnímu soudu ověřit, z čích prostředků byla složena, jaké jsou finanční možnosti této osoby atd., přičemž tuto osobu by i tak bylo nutno poučit dle §73a odst. 9 trestního řádu.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel proti napadenému usnesení namítá 1) nezohlednění nabídky peněžité záruky stížnostním soudem; 2) nezohlednění důkazů ve prospěch stěžovatele a porušení principu presumpce neviny. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel upozorňuje, že již při předcházejícím rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby matka stěžovatele peněžitou záruku nabízela, ale městský soud jí vytkl, že šlo pouze o eventuální návrh neurčité výše, z nějž nevyplývalo, odkud finanční prostředky pochází a že žádná částka nebyla na účet soudu složena. V reakci na to stěžovatelova matka před nynějším rozhodováním o trvání vazby složila na účet soudu konkrétně částku 350 000 Kč, což stěžovatel doložil včetně doručenky a potvrzení o platbě městskému soudu spolu se stížností. Návrh matky tedy městský soud ignoroval. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149 - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na stránkách https://nalus.usoud.cz) má pak stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v případě rozhodování o prodloužení vazby musí soudy postupovat velmi restriktivně a každé takové prodloužení musí být náležitě odůvodněno konkrétními okolnostmi.
8. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že při posuzování otázky důvodnosti trestního stíhání ve vztahu k nejzávažnějšímu skutku, kladenému stěžovateli za vinu, tedy napadení poškozeného B. nožem, vycházely orgány činné v trestním řízení jen z výpovědi svědka C., který ovšem vypovídal pouze o tom, co mu měl stěžovatel říci v soukromém rozhovoru po činu, a to navíc poté, co předtím vypovídal tak, že s ním stěžovatel o žádném noži ani o pobodání nehovořil. Stěžovatel tak tuto výpověď hodnotí jako zcela nevěrohodnou. Orgány činné v trestním řízení pak přehlíží výpověď poškozeného B., který vypověděl, že si není jistý, kdo ho pobodal, ale předpokládal, že to byla osoba v červenočerné mikině a s náušnicí, která stála nejblíže, přičemž poškozený E. (jedná se o pseudonym) uvedl, že poškozeného B. bil útočník v černé bundě. Stěžovatel podle svého tvrzení stál však od poškozeného B. dále a pral se s ostatními dvěma poškozenými a měl šedou mikinu. Poškozený B. navíc na tipovacím albu označil jako útočníka, u nějž předpokládal, že měl u sebe nůž a bodl jej, jiného spoluobviněného. Dle stěžovatele tak byly přehlíženy důkazy svědčící v jeho prospěch a obvodní soud neodůvodnil nijak rozpory ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o jeho vině.
V. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
10. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady, argumentaci stěžovatele nepřisvědčil.
11. Obecně k problematice vazebního rozhodování včetně rozhodování o dalším trvání vazby Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí rozhodovací praxi, že posuzování vazebních důvodů či důvodů pro ponechání obviněného ve vazbě in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83); nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137); nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235); či nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
12. Tak může Ústavní soud učinit pouze výjimečně, dojde-li při takovém rozhodování ke zjevnému excesu, neboť rozhodování o vazbě je vždy vedeno toliko v pravděpodobnostní rovině [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)], nikoliv v rovině praktické jistoty tak, jako rozhodnutí o vině a trestu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/02 ze dne 14. 5. 2002 (U 13/26 SbNU 351)]. Nadto je rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)].
13. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazu z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný subjekt na základě identicky provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
14. Tomu však koresponduje povinnost obecných soudů řádně svá vazební rozhodnutí zdůvodnit. Z odůvodnění musí být seznatelné, že k omezení osobní svobody došlo řádným postupem, a že toto omezení je přiměřené vzhledem ke zjištěným skutečnostem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85) či nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Vazební důvod uvedený ve výroku musí odpovídat vazebnímu důvodu, k němuž se vztahuje odůvodnění a v odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být vždy pregnantně vylíčeny ty skutečnosti, které podle obecných soudů zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)], obecné soudy musí tyto skutečnosti pečlivě zvážit [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)] a výsledek svých úvah přezkoumatelným způsobem reprodukovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423) či nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)].
15. Úroveň odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby musí být v zásadě stejná jako úroveň odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)]. Nepostačuje tedy toliko odkaz na předchozí průběh řízení ani rekapitulace závěrů předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby při novém rozhodování obecný soud zvážil, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
16. Pro prodloužení vazby je naopak třeba předložit aktuální důvody, které pro ně svědčí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247)], přičemž jsou obecné soudy povinny se zabývat i změnou relevantních okolností od posledního rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Přitom musí věnovat pozornost i tomu, zda trvá či sílí důvodné podezření, že se vazebně stíhaná osoba dopustila činu, pro nějž je stíhána [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 429/07 ze dne 19. 6. 2007 (N 102/45 SbNU 417)].
17. Napadené usnesení všem těmto požadavkům dostálo. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel učinil předmětem řízení před Ústavním soudem toliko napadené usnesení, nikoliv též usnesení obvodního soudu. Tím zúžil rozsah přezkumu Ústavním soudem pouze na rozhodnutí o opravném prostředku, tedy úkolem Ústavního soudu nebylo přezkoumat ústavní konformitu samotného rozhodnutí o dalším trvání vazby. I když je řízení o stížnosti dle trestního řádu ovládáno omezeným revizním principem, neznamená to, že by nadřízený orgán byl povinen k napadenému rozhodnutí přistupovat tak, jako kdyby je měl sám poprvé vůbec učinit.
18. Požadavkům, které na přezkum vazebního rozhodnutí klade ústavní pořádek, městský soud napadeným usnesením dostál. Ačkoliv v jeho odůvodnění odkazuje městský soud na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí o stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí, činí tak pouze ve vztahu k těm aspektům případu, které se nijak nezměnily, aniž by však rezignoval na posouzení aktuálního stavu a jeho vývoje, jakož i délky trvání vazby. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že se městský soud zabýval všemi relevantními okolnostmi, své úvahy vtělil do textu rozhodnutí přezkoumatelně a tyto jsou racionální a vyplývají ze zjištěných skutečností. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud blíže uvádí následující:
19. K námitce 1) Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel v zásadě důvody nepřijetí peněžité záruky při předchozím rozhodování o trvání vazby vykládá tak, že mu obvodní soud vytyčil podmínku složení konkrétní částky na účet soudu, při jejímž splnění peněžitou záruku přijme. To je však dezinterpretace obsahu předmětných rozhodnutí. Jak jednoznačně plyne z napadeného usnesení, obvodní soud v předcházejícím řízení o trvání vazby nabídku peněžité záruky vůbec nepovažoval za řádně procesně učiněnou a toliko uvedl podmínky, které je třeba splnit pro to, aby ji za takovou považovat mohl. Mezi nimi vytyčil kromě nabídky v konkrétní výši zejména možnost přezkoumat majetkové poměry rodiny stěžovatele, aby bylo možno určit, z jakých prostředků pochází, kdo se na jejím financování podílí atd., aby bylo možno určit, zda všechny relevantní okolnosti nabízené peněžité záruky dávají dostatečnou jistotu, že to stěžovatele odradí od opakování trestné činnosti. Tyto podmínky však nelze slučovat s podmínkami, za kterých by takovou nabídku přijal.
20. Jak přitom vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí i z příloh ústavní stížnosti, stěžovatelova matka sice peněžitou zálohu ve výši 350 000 Kč skutečně složila, avšak v písemném podání, v němž učinila svou nabídku, nic ohledně původu prostředků, majetkových poměrů rodiny atd. nevysvětlila. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by vynaložil jakékoliv procesní úsilí k tomu, aby při dalším rozhodování o vazbě byly tyto další okolnosti objasněny, a nenamítá ani to, že by obvodní soud pochybil tím, že je sám nezjišťoval, či že by takovou námitku alespoň předložil městskému soudu, a tento ji nevypořádal.
21. Jakýkoliv přezkum dalších okolností by proto byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, která vyžaduje, aby obecné soudy měly možnost se vyjádřit již v rámci řízení předcházejících vydání svých následně ústavní stížností napadených rozhodnutí ke všem námitkám, které stěžovatelé a stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech uvádí [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. V nynější věci to platí o to více, že stěžovatel tuto námitku nevznáší ani v ústavní stížnosti, přičemž Ústavní soud není povinen za něj stížnostní argumentaci dotvářet.
22. Jestliže se za těchto okolností městský soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nabídka peněžité záruky nebyla učiněna za okolností, které by umožňovaly přezkoumat, zda může splnit funkci náhrady za vazbu, Ústavní soud v mezích stěžovatelových námitek a při předmětu řízení o této ústavní stížnosti vadu neústavnosti v napadeném usnesení nekonstatuje.
23. Námitku 2) stěžovatel staví na předpokladu, že jediná okolnost, kterou v jeho věci obecné soudy odůvodňují podezření ze spáchání nejpřísněji trestného skutku, je výpověď svědka C., který je dle jeho názoru naprosto nevěrohodný. Tak tomu však není, jak vysvítá i z rekapitulace odůvodnění napadeného usnesení výše v bodě 5. Stěžovatel ve své argumentaci zcela opomíjí, že jednou ze skutečností, na níž orgány činné v trestním řízení zakládají důvodné podezření z toho, že stěžovatel poškozeného B. pobodal nožem, je i to, že stejně měl postupovat s krátkým časovým odstupem následně i vůči dalšímu poškozenému, který s tímto skutkem neměl vůbec nic společného.
24. K tomu stěžovatel neposkytuje žádné vysvětlení ani se vůči této úvaze krajského soudu nijak nevymezuje. V nynější věci je nesporné, že poškozenému B. někdo z trojice stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných zasadil dvě rány nožem do zad, přičemž očitý svědek tohoto útoku chybí, neboť obránci si všimli těchto ran až po skončení konfliktu, když poškozeného B. odtáhli do bezpečí, a že názory obránců na to, kdo nůž během potyčky použil, byly pouze domněnkami založenými na vyhodnocení situace, nikoliv součástí očitých svědectví. Jestliže následně měl stěžovatel napadnout stejným nožem s krátkým časovým odstupem i další osobu, která s tímto skutkem neměla nic společného, nemá Ústavní soud s ohledem na shora uvedenou zásadu volného hodnocení důkazů a na omezený přezkum vztahující se pouze na rozhodnutí městského soudu o opravném prostředku proti usnesení obvodního soudu, co vytknout závěru městského soudu o tom, že prve uvedený soud nepochybil, shledal-li u stěžovatele trvající důvodné podezření z útoku na poškozeného B. nožem.
25. Ústavní soud však dodává, že kdyby měl závěr o důvodném podezření stěžovatele být založen pouze na výpovědi svědka C., ze shora vyložených mantinelů ústavní konformity rozhodování o vazbě by vybočoval. Městský soud se nijak nevěnoval faktu, na který stěžovatel poukazoval, že tento svědek během několika hodin změnil svou výpověď a nebyl schopen tuto změnu nijak vysvětlit, přičemž nejprve zcela popíral, že by o incidentu se stěžovatelem mluvil, následně však uváděl i velmi podrobné detaily o tom, co mu měl stěžovatel říci, včetně toho, jak měl vypadat nůž, který stěžovatel údajně k činu použil, a co se s ním mělo stát. Tato okolnost přitom dosti zásadním způsobem vznáší pochybnosti nad pravdivostí této svědecké výpovědi, a proto se jí orgány činné v trestním řízení musí se vší pečlivostí zabývat, chtějí-li tuto výpověď učinit spolehlivým podkladem pro svá rozhodnutí. Jelikož však závěr o trvajícím důvodném podezření nebyl založen jen na této skutečnosti, napadené usnesení i ve světle námitky 2) obstojí.
VI. Závěr
26. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadeném rozhodnutí městského soudu žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu