ECLI:CZ:US:2022:4.US.2205.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2205/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2022 č. j. 6 Co 410/2022-261 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2022 č. j. 33 Nc 128/2021-224, 33 P a Nc 129/2021, 33 P a Nc 173/2021, 33 P a Nc 192/2021, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a K. A., zastoupené Mgr. Klárou Čechovou Misarovou, advokátkou, sídlem Karla IV. 93/3, České Budějovice, a nezletilých F. A. a A. A., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jak právo nezletilých dětí, tak i jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, právo na soudní ochranu a u něho navíc i právo na rovnost podle pohlaví, což jsou práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastnice [děti stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé")] po dobu před rozvodem i po rozvodu do péče vedlejší účastnice (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost přispívat na jejich výživu (II. výrok), zaplatit nedoplatek výživného (III. výrok), upravil styk stěžovatele s nezletilými (IV. výrok), vedlejší účastnici i oběma rodičům společně uložil povinnosti v souvislosti s tímto stykem (V. a VI. výrok), nahradil stěžovatelův souhlas s plněním školní a předškolní docházky nezletilých (VII. výrok), zamítl stěžovatelův návrh na určení místa školní a předškolní docházky nezletilých (VIII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IX. výrok). O svěření nezletilých do péče vedlejší účastnice okresní soud rozhodl zejména s ohledem na zjištění opatrovníka nezletilých, že starší nezletilá a vedlejší účastnice se podrobily vyšetření psychologem, a ze všech zjištění vyplynulo, že starší nezletilá pociťuje silnější citovou vazbu k matce, byť i otce má ráda. Dále okresní soud zohlednil, že rodiče nejsou, ani přes pokus mediátora, schopni dohodnout se na důležitých věcech týkajících se nezletilých a nástup starší nezletilé do první třídy základní školy by pro ni v kombinaci se střídavou péčí znamenal větší zátěž. Zároveň rozhodl o širokém styku stěžovatele s nezletilými, neboť, zvláště odezní-li velké napětí mezi rodiči, nelze střídavou péči v daném rodinném zázemí vyloučit. Podle okresního soudu nebylo potvrzeno, že by nezletilé preferovaly rodinný dům, v němž strávily podstatnou část svého života do okamžiku, než se vedlejší účastnice rozhodla odstěhovat se i s nimi z tohoto domu pro narůstající rodinné napětí (v napadených rozhodnutích je v této souvislosti opakovaně zmiňováno, že stěžovatel vedlejší účastnici k takovému kroku zvláště ve vyhrocených situacích vybízel). Okresní soud připomenul, že stěžovatel na počátku řízení s výlučnou péčí vedlejší účastnice za jeho širokého styku s nezletilými souhlasil, posléze začal tento výchovný model podmiňovat docházkou nezletilých do školy a školky, která je v bezprostřední blízkosti domu, kde původně všichni vedli rodinnou domácnost, následně navrhoval i svou výlučnou péči, a nakonec se názorově ustálil na požadavku střídavé péče s týdenním intervalem.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., VII. a VIII. (I. výrok), změnil ho ve výrocích II. až VI. (II. až VII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (VIII. výrok). V odůvodnění konstatoval, že okresní soud učinil správná skutková zjištění i právní závěry, zrekapituloval zejména výdělkové poměry stěžovatele a vedlejší účastnice, která provozuje nedaleko pronajatého bytu, v němž s nezletilými bydlí, kadeřnictví, jehož provoz uzpůsobuje jejich potřebám. Dále krajský soud, stejně jako okresní soud, zohlednil, že se stěžovatelem byl ukončen pracovní poměr v obchodní společnosti, v níž pracoval jako vedoucí personálního oddělení. Důvodem ukončení pracovního poměru bylo negativní hodnocení stěžovatele, který podle zprávy uvedené společnosti nedokázal řídit jemu svěřené oddělení a komunikovat s vedením společnosti. Krajský soud rovněž zdůraznil, že v dané věci byl správně stanoven široký styk nezletilých se stěžovatelem, a že do budoucna není vyloučena stěžovatelem preferovaná střídavá péče, když zároveň bylo zjištěno, že vedlejší účastnice nezletilé v širokém styku se stěžovatelem podporuje, byť zatím se střídavou péčí nesouhlasí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele obecné soudy nerozhodly v nejlepším zájmu nezletilých, když jim mimo jiné odepřely možnost, aby docházely do stejného (a jednoho) školního, resp. předškolního, zařízení v blízkosti domácnosti, v níž doposud strávily podstatnou část života. Stěžovatel sice uvádí, že rozsah péče je mezi něj a vedlejší účastnici rozdělen v poměru 46 % ku 54 %, nicméně vzájemná péče stěžovatele a vedlejší účastnice je rozdrobena na jednotlivé bloky dní, což není pro nezletilé vhodné a lepší by bylo střídání výchovného prostředí v intervalu jednoho týdne, když už nyní nastavená péče je - i s ohledem na uvedené procentuální vymezení - takřka rovnocenná. Stěžovatel ukončil své předchozí zaměstnání právě proto, aby se více mohl věnovat nezletilým, vedlejší účastnice naopak preferuje spíše své zaměstnání, k čemuž ovšem obecné soudy nepřihlédly, a naopak celou situaci vyhodnotily na základě diskriminačního kritéria pro stěžovatele, jako muže, negativně.
5. Stěžovateli nebyl dán před soudy prostor pro jeho spontánní výpověď, byl neustále přerušován, zatímco vedlejší účastnici se takového prostoru dostalo.
6. Obecné soudy nezákonně vyhověly návrhu vedlejší účastnice, když rozhodly v dílčím řízení předběžným opatřením, aby nezletilé navštěvovaly školní a předškolní zařízení v místě bydliště, kam se vedlejší účastnice přestěhovala. Rovněž přecenily stanovisko starší z nezletilých, která se opakovaně vyjádřila, že prioritní osobou pro ni je matka. Naopak nedůvodně nevyhověly jeho návrhu, aby starší nezletilá byla k této otázce během řízení dotazována znovu, protože děti v mladším školním věku rychle vyspívají a mohou tak změnit názor. I přes tyto pochybnosti ve vyjádření starší nezletilé obecné soudy k opakovanému zjištění jejího stanoviska nepřistoupily, čímž měly porušit nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Své rozhodnutí svěřit nezletilé do péče vedlejší účastnice obecné soudy opřely mimo jiné o nález, v němž byl otec dětí odsouzen za znásilnění, jehož se dopustil na jejich matce [srov. ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353)]. Z nálezové judikatury Ústavního soudu pak rovněž podle stěžovatele vyplývá, že špatná komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na střídavou péči.
7. Rozsudek okresního soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný, neboť soud v něm užil odstavec, v němž jen vyjmenoval všechny jím prováděné důkazy (užil tzv. souhrnné zjištění), tedy není patrno, co ze kterého provedeného důkazu dovodil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroků rozsudku okresního soudu, které změnil napadeným rozsudkem krajský soud, není Ústavní soud k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
13. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
14. V postupech a rozhodnutích obecných soudů ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro svěření nezletilých do péče matky, pro určení styku stěžovatele s nimi a pro určení výše výživného.
15. Stěžovatelova námitka, že obecné soudy nezletilým odepřely možnost chodit do jednoho (a stejného) školního, respektive předškolního, zařízení a zároveň jim odepřely možnost vyrůstat v domácnosti, v níž doposud strávily převážnou část svého života, je v zásadě jen opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, když uvedly, že na stěžovatelem zmiňovaný rodinný dům nezletilé i pro svůj nízký věk nejsou nikterak zvláště fixovány. Stěžovatel rovněž nespecifikuje, jak konkrétně by ve zdárném vývoji nezletilých mělo bránit, že navštěvují rozdílné školní a předškolní zařízení, když v této souvislosti uvádí jen, že to způsobuje potíže při jejich doprovodu a vyzvedávání ze školy a školky a že by tedy bylo jednodušší, aby obě nezletilé navštěvovaly jen jedno zařízení.
16. Ústavní soud nepřehlédl stěžovatelův nesouhlas s tím, že nezletilé byly svěřeny do péče vedlejší účastnice. Ve skutečnosti jde jen o minimální rozdíl v časové dotaci, v níž je stěžovatel oproti vedlejší účastnici znevýhodněn. I kdyby Ústavní soud přisvědčil výtce stěžovatele, že rozdělení péče po dnech (nikoli po týdnu) způsobuje nezletilým v myslích zmatek, nemůže tato okolnost sama o sobě nabýt takového ústavněprávního významu, aby mohla být důvodem ke zrušení napadených rozsudků.
17. Z napadených rozsudků nelze dovodit, že by obecné soudy stěžovatele diskriminovaly z důvodu, že je mužem. Uvádí-li stěžovatel, že obecné soudy nezohlednily, že opustil své předchozí zaměstnání, aby se mohl nezletilým více věnovat, avšak vedlejší účastnice naopak preferuje její kadeřnictví, pak k tomu obecné soudy poznamenaly, že předchozí zaměstnání stěžovatel opustil zejména z rozhodnutí zaměstnavatele, který nebyl spokojen s jím odváděnou prací. Tvrdí-li stěžovatel, že mu rovněž na základě diskriminačního kritéria nebyl dán před soudem stejný časový prostor ke spontánní výpovědi na rozdíl od vedlejší účastnice, tak stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, co konkrétního by před soudy vypověděl, nebýt tohoto jejich údajného nesprávného postupu.
18. Podle stěžovatele nebyly splněny podmínky, aby v dílčím řízení obecné soudy vyhověly návrhu vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření, kterým nahradily souhlas stěžovatele s výběrem školního (respektive předškolního zařízení). Toto rozhodnutí o předběžném opatření vzhledem k obsahu merita nyní posuzované věci Ústavní soud již přezkoumávat nemůže, navíc obě nezletilé na základě tohoto rozhodnutí o předběžném opatření již vykonávají (před)školní docházku. Tedy nejsou dány podmínky, aby Ústavní soud nyní takové rozhodnutí zrušil.
19. Stěžovatelova argumentace, že obecné soudy přecenily stanovisko jeho tehdy šestileté dcery o jejím bližším vztahu k matce, a že měly ke stejné otázce zjistit její stanovisko například o rok později, svědčí o tom, že stěžovatel chce, aby se vycházelo z takového stanoviska jeho dcery, které mu konvenuje. Takto však zjišťování názoru nezletilého dítěte chápat nelze. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by obecné soudy měly jakékoliv pochybnosti o upřímnosti a spontánnosti tohoto vyjádření stěžovatelovy starší dcery. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí odkázaly na nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 nikoliv pro srovnání skutkových okolností v něm posuzovaných věcí s věcí stěžovatele, ale proto, aby poukázaly na obecné východisko, že přání jednoho z rodičů o střídavé péči nemůže být nadřazeno zájmům nezletilého dítěte, neboť pro střídavou péči musí být splněny podmínky. Již z výše provedené rekapitulace je zřejmé, že důvodem k zamítnutí stěžovatelova návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče nebyla výlučně špatná komunikace stěžovatele a vedlejší účastnice. Obecné soudy v této souvislosti zdůraznily, že byť výhledově není střídavá péče vyloučena, je vzhledem k nízkému věku obou nezletilých nanejvýš vhodné, aby trávily čas u jednoho nebo druhého rodiče společně.
20. Také námitka stěžovatele, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, protože soud užil tzv. souhrnného skutkového zjištění, tudíž z rozsudku údajně není patrno, co z toho kterého důkazu jím provedeného vyvodil, je neopodstatněná. Stěžovatelova námitka je v rozporu se strukturou odůvodnění rozsudku okresního soudu, který sice v bodě 9. odůvodnění nejprve vyjmenoval všechny jím provedené důkazy, nicméně v následujících bodech se k nim vrací (byť třeba ne výslovně) a provádí jejich podrobné hodnocení (na tuto námitku reagoval i krajský soud v bodě 17. odůvodnění jeho rozsudku).
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, ve zbývající části odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu