ECLI:CZ:US:2022:4.US.2242.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2242/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Vojtěcha Máši, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem, sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2022 č. j. 13 Co 125/2021-852, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Věry Sterzové a Ing. Jaroslava Bejšovce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v řízení o odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 2. 2021 č. j. 29 C 101/2016-690, vydanému v řízení o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatele jako žalobce a vedlejší účastnice jako žalované, napadeným usnesením přiznal podle §139 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vedlejšímu účastníkovi jako soudnímu znalci znalečné ve výši 1 600 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odměnu lze podle §31 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, přiznat výhradně znalci, kterým však vedlejší účastník v době ústního podání znaleckého posudku, jehož předmětem bylo stanovení obvyklé ceny nemovitosti, nebyl. Nadto znalecký posudek neměl požadované náležitosti a nebyl řádně odůvodněn (§28 uvedeného zákona), resp. byl nepřezkoumatelný a nesprávný. Tímto postupem byl ovlivněn rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle stěžovatele znalecký posudek není způsobilým důkazem, což krajský soud neakceptoval, přičemž jde o vyvrcholení série úkonů krajského soudu, které zásadně narušily jeho právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení, kterým byla přiznána odměna soudnímu znalci. Vzhledem k tomu, že tímto usnesením však nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, nemohlo jím být ani zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod [viz např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2655/14, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 599/17 (U 8/85 SbNU 897), ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2430/19 či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodováno bylo výlučně o právu soudního znalce, jenž měl z tohoto důvodu pro tuto dílčí fázi řízení stejná procesní práva, jaká zákon přiznává účastníkům řízení [viz např. nálezy ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169) nebo ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 (N 66/76 SbNU 895)]. Napadené usnesení tedy není samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
7. Dlužno dodat, že tvrzené pochybení krajského soudu může vést k zásahu do práv účastníka řízení nepřímo, a to v případě, že mu bude uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Teprve proti takovému rozhodnutí se dotčená osoba může bránit ústavní stížností (a to po případném vyčerpání všech procesních prostředků, které má k ochraně svých práv k dispozici).
8. Tvrdí-li stěžovatel, že znalecký posudek podaný vedlejším účastníkem je vadný, a tudíž že je jako důkaz "nepoužitelný", jde v daném řízení o námitku nepřípadnou, neboť tato otázka nebyla v napadeném usnesení posuzována, a ani tomu z hlediska ochrany stěžovatelových práv nebylo třeba, neboť přiznání znalečného nezbavuje soud povinnosti zhodnotit znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkazní prostředek v meritorním řízení; mezi výši znalečného a průkaznost závěrů znaleckého posudku nelze klást rovnítko (srov. již zmíněná usnesení sp. zn. III. ÚS 2655/14 nebo II. ÚS 599/17). Rozhodnutím, kterým by mohl být účastník řízení dotčen na svých právech, je tedy rozhodnutí ve věci samé, a proto právě proti němu nutno směřovat ústavní stížnost tuto námitku obsahující.
9. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu