ECLI:CZ:US:2022:4.US.2254.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2254/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Žáka, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 16 Co 107/2022-198, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2021 č. j. 47 C 74/2020-153, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2021 č. j. 47 C 74/2020-152 a s ní spojeným návrhem na zrušení §2254 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a MUDr. Libora Škárky, Ph.D. a MUDr. Nataši Škárkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení §2254 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která zní: "Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby."
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po stěžovateli zaplacení celkové částky 61 973,73 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdili, že se stěžovatelem (jako pronajímatelem) uzavřeli smlouvu o nájmu bytu a v souladu s ní složili na jeho bankovní účet jistotu ve výši 50 000 Kč. Po skončení nájmu bytu jim však stěžovatel složenou jistotu s úrokem ve smyslu §2254 odst. 2 občanského zákoníku nevrátil, a nevrátil jim ani přeplatek z vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu za rok 2019 ve výši 11 973,73 Kč. Stěžovatel se bránil námitkou, že vedlejší účastníci nesplnili svou povinnost provádět a hradit běžnou údržbu předmětu nájmu a vrátit předmět nájmu ve stavu, v jakém ho převzali, a to s přihlédnutím k běžnému opotřebení, čímž mu způsobili škodu ve výši 63 940,03 Kč a ušel mu zisk (za období nutné pro renovaci bytu, v němž nemohl být pronajímán) ve výši 12 600 Kč, a že tyto částky započetl (pro případ, že by byl zápočet neplatný, uplatnil své pohledávky jako procesní obranu). Obvodní soud konstatoval, že stěžovatelem provedené započtení není určité, tudíž jeho pohledávka není způsobilá k započtení, a napadeným usnesením vyloučil posuzování jeho nároků do samostatného řízení. Po provedeném dokazování žalobě napadeným rozsudkem vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům žalovanou částku se specifikovaným příslušenstvím (I. výrok) a nahradit jim náklady řízení ve výši 31 012 Kč (II. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že zápočet provedený stěžovatelem není dostatečně určitý, když z něj nevyplývá, které ze stěžovatelových pohledávek měly předmětným zápočtem zaniknout. Navíc podle městského soudu evidentně ne všechny práce, jež měly souviset s uvedením předmětu nájmu do stavu umožňujícího opětovný pronájem, byly vynaloženy důvodně. Brojil-li stěžovatel proti přiznanému úroku z kauce ve výši úroků poskytovaných bankami, i v tomto rozsahu se městský soud ztotožnil s názorem obvodního soudu. Jak podle městského soudu vyplývá ze samotného znění §2254 občanského zákoníku, mají nájemci nárok minimálně ve výši zákonného úroku, který v době poskytnutí předmětné kauce přesahoval 8 %. Za situace, kdy mezi účastníky řízení nebylo sjednáno, jak by měl pronajímatel s kaucí naložit, například složením na spořicí účet, nutno dospět k závěru, že stěžovatel v tomto případě jako dlužník musí platit úroky požadované za úvěry, které se poskytují běžně v místě jeho bydliště nebo sídla banky. V závěru rozsudku městský soud poučil účastníky, že proti rozsudku není dovolání přípustné.
4. Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově námitce, že obecné soudy nesprávně vyložily podstatu zajišťovacího institutu jistoty, neboť pronajímatel není oprávněn využít uhrazovací funkci jistoty na úhradu dluhů nájemce v případě, kdy nájemce tyto dluhy sporuje. Dále obecné soudy nesprávně spojily výši úroků ve smyslu §2254 občanského zákoníku s úrokovou mírou používanou pro poskytování úvěrů, ač nájemce pronajímateli žádný úvěr ve formě předmětné jistoty neposkytl a spíše by tedy bylo vhodnější úrokovou míru zmiňovanou obecně tímto ustanovením spojovat například s úročením na spořicích účtech. Podle stěžovatele je ustanovení občanského zákoníku, jehož derogaci navrhl, neústavní, neboť směřuje k aplikaci §1802 občanského zákoníku, což ve svém důsledku vede ke znevýhodnění vlastnictví bytu oproti jiným typům vlastnictví, které takovou povinností zatíženy nejsou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se s poučením městského soudu o nepřípustnosti dovolání neztotožňuje, a informoval, že dovolání podal, nicméně s ohledem na toto poučení podává současně i tuto ústavní stížnost. Z veřejně přístupných zdrojů (https://infosoud.justice.cz) si Ústavní soud ověřil uvedenou informaci o podání dovolání.
6. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
8. Jak se podává ze shora uvedeného, ve věci stěžovatele došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by v posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud.
9. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože nebude-li srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních procesních předpokladů) může být věcně projednatelná Ústavním soudem.
10. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přiměřeně vztahuje i k napadenému usnesení obvodního soudu, a to s ohledem na výše traktovaný princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti; je zjevné, že řízení o vyloučeném návrhu stěžovatele doposud nebylo ukončeno a nadále pokračuje (obdobně usnesení ze dne 13. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2010/20 nebo ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1382/20). Na správnosti tohoto závěru pak nemůže ničeho změnit ani stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 159/97 ze dne 5. 11. 1997 (N 135/9 SbNU 219), neboť i výklad jednotlivých procesních ustanovení zákona o Ústavním soudu se postupně i díky judikatuře Ústavního soudu vyvíjí, a proto na věc stěžovatele je nutno aplikovat závěry z nejnovější judikatury vztahující se k předmětným typům procesních rozhodnutí.
11. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, je řízením akcesorickým, není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení §2254 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu